Jako občané evropského města ve třetím tisíciletí si zasloužíme mít přiměřeně nákladné, funkční a krásné veřejné budovy, které budou odpovídat našim potřebám a budou dotvářet město jako celek. Zatím je nemáme – proč?
Pojďme si rekapitulovat práci, kterou na sportovní hale odvedlo současné vedení města. To po svém zvolení v roce 2018 prohlásilo, že chce halu postavit do konce volebního období. Stavbu původně plánovanou na Červenou zahradu zastupitelé v září 2019 přesunuli na Hybešovu ulici a vedení města vzápětí oznámilo, že na architektonickou studii haly vypíše vyzvanou soutěž. Podle harmonogramu místostarosty Radka Mazáče se měla hala začít stavět v březnu 2021, tedy teď.
K avizované soutěži nestihlo dojít, protože o pouhých pár měsíců později v červnu 2020 zastupitelé halu přesunuli zpět do Červené zahrady. Na architektonickou studii ve staronové lokalitě vedení města skutečně vypsalo soutěž, která se ale kvůli chybám v zadání ukázala jako neregulérní a nezákonná, a tak ji vedení města vzápětí stáhlo a vypsalo novou. I ta byla Českou komorou architektů označena jako neregulérní, což mimo jiné znamená, že se jí nesměli zúčastnit prakticky žádní architekti. Vedení města ovšem na soutěži trvalo, načež získalo pouze jediný plnohodnotný návrh a soutěž zrušilo.
Žalostné výsledky pokusů o soutěže vedení města přičítá především České komoře architektů, která ho přitom celou dobu upozorňovala na problémy, jež chybně vypsaná soutěž může přinést. Místo aby napotřetí vypsalo regulérní soutěž, jak je zcela běžné v jiných evropských městech, rozhodlo se zadat tvorbu studie přímo městskému architektovi Zdeňkovi Fránkovi, který má na studii spolupracovat s mexickým architektem Alberto Kalachem. Studie má být hotová do 12 týdnů a během nich má souběžně vzniknout i aktualizované zadání, které by měla formulovat nově vznikající pracovní skupina.
Poslední roky tedy v naší nejlepší tradici završují sérii zkratek, improvizací a pokusů, kterými se údajně „snažíme ušetřit čas a peníze“, ale ve skutečnosti nás stály už 15 let a více než 7 milionů korun, aniž bychom se ke stavbě vyhovující sportovní haly reálně přiblížili.
Město proslulých jmen
K tomu, aby nové veřejné stavby vznikaly vhodným způsobem, mívají města svého městského architekta. Jeho úkolem je pomoci formulovat zadání, vypsat vhodnou formu soutěže a koordinovat celý proces až po otevření stavby a její „zaběhnutí“ do provozu. Jelikož městský architekt funguje jako poradce a zástupce města, jehož zájmy má za úkol prosazovat, nemůže z logiky věci ve „svém“ městě sám projektovat, protože by se tím dostal do střetu zájmů (doporučuje-li svůj vlastní projekt, čí zájmy hájí?).
Boskovice mají svého městského architekta od roku 2017, kdy se jím stal zdejší rodák Zdeněk Fránek. Jde o světově uznávaného architekta, který mimo jiné v roce 2020 získal ocenění Architekt roku a je autorem mnoha kvalitních staveb v ČR i zahraničí. Funkci městského architekta nicméně pojal velmi neortodoxně – už v roce 2017 těsně před svým jmenováním daroval městu vlastní studii na knihovnu, následně sám vypracoval i studii areálu Červená zahrada a nyní bude spolupracovat na studii sportovní haly, která zde má vyrůst. V jeho podání je tedy „městský architekt“ spíše někdo, kdo má přednostní právo ve městě projektovat.
V rozhovoru v únorovém zpravodaji města Zdeněk Fránek věnuje třetinu rozsahu kritice České komory architektů, která podle něj chystané soutěže zhatila. A dodává, že jeho volbu architekta Alberto Kalacha „může zpochybnit jen nesvéprávný samolibec“ a „Boskovice by mohly získat další proslulé jméno“. Zde se opět nabízí otázka, jestli je špičkový architekt automaticky špičkovým (nebo aspoň dobrým) městským architektem. Tím prvním Zdeněk Fránek zcela jistě je (sám jsem velkým fanouškem jeho staveb), tím druhým podle mého názoru nikoliv. Protože pokud město nadvakrát nedokáže vypsat soutěž, která by byla v souladu s právním řádem, je to především chyba městského architekta. Podobně je chyba, když městský architekt, zodpovědný za veřejnou debatu o veřejných investicích, předem označuje své názory jako jediné správné. A je na pováženou, pokud je hlavním argumentem pro autorství stavby „proslulé jméno“. Boskovice nepotřebují slavná jména – potřebujeme přiměřeně nákladné, funkční a krásné budovy, které budou odpovídat našim potřebám a budou dotvářet město jako celek. A potřebujeme opakovatelný proces, kterým se k těmto budovám v příčetném čase dostaneme. Zatím nemáme ani jedno.
Delší, ale zato horší cesta
Čímž se dostáváme do současnosti, kdy má během 12 týdnů vzniknout zároveň zadání sportovní haly i její návrh. Termín na tuto zásadní část práce, která může nejvíc ovlivnit kvalitu výsledku, je tedy opět krátký – a opět, jako už mnohokrát předtím, reálně hrozí, že snahou ušetřit čas a protlačit konečně nějaké řešení ve skutečnosti ztratíme jak čas, tak peníze. Spěch na vytvoření studie je o to bizarnější, že následně mohou snadno uplynout léta projektování a úředních procesů, jako se to stalo u projektu boskovické knihovny.
Zároveň stále nemáme to základní, od čeho se celý návrh má odvíjet – zadání. Když současné vedení města nastupovalo na radnici, počítalo se s tím, že kapacita hlediště haly bude 300 míst a místostarosta Radek Mazáč prohlašoval, že za přijatelnou cenu stavby považuje 80 milionů. V posledním zadání soutěže přitom bylo hlediště s kapacitou 800 diváků, náklady město odhadovalo na 120 milionů a jediný návrh, který v soutěži získalo, se zastavil zhruba na dvojnásobku, tedy 250 milionech. Toto žonglování stovkami diváků a miliony veřejných peněz je projevem naprosté bezradnosti města jako zadavatele – a selháním zodpovědného místostarosty. Na jedné straně se snažíme uškudlit každý milion na projektové přípravě, kde se nám to může velmi ošklivě vymstít, a na druhé straně zdražujeme stavbu o desítky milionů prakticky náhodnými, veřejně nezdůvodněnými změnami zadání.
Pozitivním posunem je založení pracovní skupiny, která má zadání haly formulovat. Držím palce a fandím každému, kdo se jejího jednání zúčastní a pokusí se přispět k tomu, aby projekt navzdory okolnostem dobře dopadl. Stále je tu šance, že se v krátkém čase podaří najít, co skutečně od haly potřebujeme, a Zdeněk Fránek s Alberto Kalachem navrhnou kvalitní odpovídající řešení. Rád bych se ale dožil situace, kdy nebudeme muset doufat, že si dobrou veřejnou stavbu vytočíme v jakémsi obřím kole štěstí, a místo toho se budeme moci spolehnout na standardní investiční procesy běžné v civilizovaném světě.
