Ve veřejné debatě se občas objevují úvahy o tom, že zadlužený stát by mohl sáhnout na peníze obcím, které naopak hospodaří s přebytky. Tomáš Trumpeš se zamýšlí nad tím, proč to není dobrý nápad a proč peníze ležící na účtech obcí neznamenají, že je obce nepotřebují.
V letním vydání dlouhodobě velmi přínosného a podnětného podcastu Českého rozhlasu Chyba systému tentokrát zazněly eseje dvou novinářských protagonistů jindy diskusního pořadu – Davida Klimeše a Apoleny Rychlíkové. Prvně jmenovaný přináší jako obvykle brilantní pohled na hospodaření českého státu, přesto si dovolím se svým oblíbeným komentátorem a bohužel již bývalým ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky v jednom aspektu lehce polemizovat.
Ten aspekt se týká srovnání financí státu a obcí. V zásadě má David Klimeš samozřejmě pravdu, když poukazuje na to, že stát se na jedné straně propadá do dluhu a na druhé straně jsou obce, které vytvářejí přebytky. Toto vyosení pokládá David Klimeš za neudržitelné. A dodává: „Kraje a především obce vytváří nemalé přebytky za desítky miliard, které neví, do čeho investovat, zatímco centrální rozpočet se topí ve stamiliardových schodcích.“
Myšlenka na to, že stát bude muset obcím na tyto peníze sáhnout, případně jim přísun nových omezit, se objevuje ve veřejné debatě častěji.
Jako lokální novinář a obyvatel menšího města cítím určitou potřebu vyjádřit nesouhlas s tím, že obce neví, do čeho investovat. Respektive ano, určitě se najdou politici ve vedení měst, kteří to neví, ale to jistě neznamená, že to tak je. Naopak – vedení radnic často sedí na vnitřním dluhu jako na tikající bombě a to, že neinvestují, má úplně jiné příčiny, než že by nebylo do čeho. Dalo by se říct, že spíše neví, do čeho investovat dřív.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
Pokusím se na základě své zkušenosti pojmenovat dvě příčiny, které vidím jako hlavní. A obě spolu navíc samozřejmě souvisejí a vzájemně se ovlivňují.
Zaprvé je to neschopnost se dohodnout. Zrovna my v Boskovicích jsme bohužel zářným příkladem toho, jak velké úskalí to v komunální politice je. Napříč politickým spektrem máme jasnou shodu na tom, že potřebujeme novou knihovnu a sportovní halu, na obě stavby potřebujeme nižší stovky milionů, které de facto máme na účtech, ale už více než dvacet let nestavíme, protože jsme nebyli schopni se domluvit na tom, kde mají budovy stát a jak mají vypadat. Čtyřleté volební období je příliš krátké na přípravu a uskutečnění velkých investičních akcí a pro některé lokální politiky je jistější přistupovat k výkonu funkce stylem Kdo nic nedělá, nic nezkazí. V obcích tak často vládnou údržbáři, kteří se o nic náročnějšího reálně ani nepokouší. To ale neznamená, že to není a nebude potřeba.
Druhou příčinou je neschopnost připravit kvalitní projekty a z politických pozic je dobře manažersky odřídit. Jistě máme mnoho příkladů úspěšných a schopných starostek a starostů a osvícených městských rad, ale rozhodně to není samozřejmost – dobrá praxe přípravy větších staveb, dobré formulace zadání včetně zapojení odborné a zajímající se veřejnosti, architektonické soutěže, spolupráce s Českou komorou architektů, to vše se mnohé obce teprve postupně učí. Také my máme v tomto ohledu několik bolestných zkušeností. A to mluvím jen o stavbách veřejných budov, pak je zde řada investic, u kterých může být problém už v prvním kroku – přesvědčit o jejich potřebnosti veřejnost a získat k nim mandát a politickou většinu. Investovat se musí umět, jen peníze nestačí.
Oblasti vnitřního dluhu
Připojím opět na základě zkušenosti z malého moravského města s přebytkovými rozpočty několik oblastí, ve kterých vidím hlavní vnitřní dluh. To jsou věci, které v rozpočtových tabulkách nejsou vidět a zároveň pohled na naspořené přebytky výrazně proměňují.
Kulturní a sportovní infrastruktura – Kromě zmíněné knihovny a sportovní haly potřebujeme rozsáhlou rekonstrukci kompletního sportovního areálu Červená zahrada řádově za stovky milionů a v kultuře ještě opravu sokolovny jakožto kulturního domu, aby odpovídal požadavkům 21. století. Úplně nevěřím tomu, že sportovní areály a kulturní domy v jiných městech už investice nepotřebují.
Doprava – V dopravě se malá města potýkají se stejnými problémy jako velká. Málokde se asi podařilo předejít zahlcení automobily a dnes proto potřebujeme výrazné investice, které dopravní chod města promění a modernizují. A vybudují funkční a bezpečné možnosti, jak se po městě pohybovat jinak než v autě.
Adaptace na klimatickou změnu – Tohle je možná oblast, u které si město nejméně uvědomuje, jak velké investice si postupně vyžádá, aby se zde dalo žít. V Boskovicích začínáme tím, že při častějších přívalových deštích nestíhá dešťová kanalizace a navýšení její kapacity bude opět stát spíše nižší stovky než desítky milionů.
Školství – Pod obce spadá základní školství, v našem případě se jedná o tři velké školní budovy. Vnitřní dluh na nich je obrovský.
Bydlení – V devadesátých a nultých letech město privatizovalo značnou část svého bytového fondu. Nyní sociální a startovací byty chybí, už dlouho se nic nového nepostavilo. Existují záměry, ale nejsou připravené. Čeká se na pomoc státu, ale ani ta se zcela jistě neobejde bez výrazné finanční spoluúčasti města.
Sociální služby – Poslední oblast patří k nejdůležitějším. Vzhledem ke stárnutí populace bude nutnost investic do sociálních služeb v příštích letech nejspíš obrovská. Navíc se mění i požadavky na kvalitu a strukturu, trendem je budování více menších pobytových zařízení, ne velkých ústavů a podobně. To všechno nás čeká a vyžádá si to značné náklady. I zde se zatím tváříme, že situaci zvládneme, případně jen posílíme terénní služby, ale to mi nepřipadá pravděpodobné.
Samostatným problémem je pak prioritizace projektů, která může být hodně ovlivněná také tím, na co se dá zrovna získat dotace – což ze strany státu ne vždy odpovídá skutečným potřebám obcí. I proto dnes budeme provádět sice velmi pěknou, ale ne úplně nutnou rekonstrukci parku za bezmála sto milionů korun, protože jsme 40 milionů dostali v dotaci. V minulosti už jsme takto postavili Centrum polytechnické výchovy. Přitom nás pálí daleko potřebnější věci. Politici mají ale přirozenou tendenci aspoň něco udělat, takže jdou tam, kde se otevřou možnosti.
Třetí příčinou nedostatečných investic tedy možná skutečně je, že obce nevědí do čeho investovat – tedy že komunální politici nejsou dost vzdělaní a uvědomělí na to, aby nutnost určitých investic dokázali včas pochopit, prosadit, naplánovat a uskutečnit. A stát jim místo systematické pomoci v podobě dobře cílených dotací nabízí spíše nahodilost.
Nemám samozřejmě tak detailní přehled o fungování českých obcí a nemůžu úplně vyloučit, že moje zkušenost z našeho města a regionu se nedá zobecnit a jiná městečka skutečně hromadí peníze, aniž by je měla do čeho investovat. Spíše se však domnívám, že je podobně jako my v Boskovicích investovat neumí. Případně je jen v průběhu let šetří na nějakou velkou investici, což je zejména u menších obcí nevyhnutelné. Pro fungující demokratickou společnost je spíš důležité je to naučit a motivovat je k tomu, ne jim ty peníze vzít a riskovat tak sílící nespokojenost občanů s nefungujícími městy a venkovem.
