Krajiny Boskovicka: Louky pod Skalami

Opět, jako každý rok, nastal ten nádherný čas vlhkých luk Drahanské vrchoviny. Věčný koloběh přírody mne nepřestává fascinovat, proto jsem zase musel vyrazit za rozkvetlými vstavači a upolíny. Jinak to nemůže být. I když jsem se letos za nimi vydal o něco později než obvykle, chladný začátek jara s pozdním sněhem vykonal své, nezklamaly mne. V kulminační oblasti Drahanské vrchoviny mezi Žďárnou a Protivanovem se dodnes zachovaly fragmenty pro zdejší kraj typických vlhkých luk. Jejich pěkná ukázka je chráněna v přírodní památce Louky pod Skalami. To leží v mělkém údolíčku pod 724 m vysokým vrcholem Skal s také chráněným zbytkem bučiny.

Všivec lesní, hrdina tohoto díluVšivec lesní, hrdina tohoto dílu   foto: Hynek Skořepa

O loukách Drahanské vrchoviny jsem psal na Ohlasech již několikrát, nejpodrobněji asi hned poprvé v textu Jarní louky Drahanské vrchoviny, naposledy pak v povídání o nedaleké přírodní památce Pod Liščím kupem. Nelze ale slovy popsat všechny krásy mokřadních luk. Člověk je vnímá všemi smysly – před očima mu hýří barvy, v pálícím slunci stoupá z bažinaté půdy nezaměnitelná vůně, nohy trnou, jak do bot proniká dosud chladná voda… Mírně zvlněná krajina náhorní roviny Drahanské vrchoviny je pro existenci podobných luk jako stvořená. Či spíše byla. Mnoho z nich zaniklo vlivem odvodnění a dalších nešetrných lidských zásahů. Pokusy o odvedení vody byly v minulosti činěny i na Loukách pod Skalami, dva odvodňovací kanály jsou dosud dobře patrné. Naštěstí jsou dnes již poměrně mělké, zanesené, a zdejší mokřadní společenstva nijak zvlášť neohrožují.

V přírodní památce Louky pod Skalami právě kvetou desítky až stovky prstnatců (vstavačů) májových. Slabá populace upolínu nejvyššího zde již bohužel zanikla, za žlutými „hlavičkami“ jejich květů se musíte vydat o kus dál, třeba ke Žďárné. V nízkostébelných travních porostech při západním okraji přírodní památky však dosud roste nizoučký všivec lesní. A právě za ním jsem se sem vydal. Nenápadná rostlinka patřila k ozdobám luk a pastvin Drahanské vrchoviny. Dnes už je velmi vzácná a špatně se hledá. Většina všivců krášlí vysoké hory, tady ve střední Evropě především Alpy a Karpaty. A bývají mnohem mohutnější, karpatský všivec statný (na Moravě má jedinou izolovanou lokalitu v Bílých Karpatech) sahá dospělému člověku až do výšky prsou. Droboučký všivec lesní, rostoucí i v nižších polohách, si však s ním krásou nijak nezadá, stačí se jen podívat opravdu z blízka.

Všivce jsou vůbec pozoruhodné rostliny. Jejich jméno vypovídá o tom, že se kdysi odvar z nich používal jako prostředek k odvšivení, především domácích zvířat. Excelentní československý botanik Jiří Soják (1936–2012) v pozoruhodné a dodnes nepřekonané knize Rostliny našich hor uvedl, že byl takto užíván především všivec bahenní. Ten také na Drahanské vrchovině rostl hned na několika lokalitách, bohužel však zde již patrně vyhynul. Byl jsem asi posledním člověkem, který tento dekorativní, až 60 cm vysoký všivec na vlastní oči viděl a vyfotografoval (tehdy ještě na diapozitiv). Bylo to na Pavlovských mokřadech asi před dvaceti lety. Kdo ví, zda se mi ještě v životě podaří někde spatřit další.

Pokud náhodou nějaký všivec, třeba ten lesní, najdete, netrhejte ho prosím. Nejenom proto, že je zákonem chráněný. Všivce po utržení černají (díky obsahu látky zvané aukubin, která je přítomná také v buňkách černýšů), což působí značné problémy botanikům při jejich ukládání do herbáře. Zajímavé je, že dobytek se všivcům na pastvě vyhýbá. O důvod víc, proč ho naši předkové nazývali „všivou“ (neužitečnou, bezcennou) rostlinou.

Opusťme však již černýše. Nejhezčí jsou teď stejně na Loukách pod Skalami kvetoucí vstavače. Vydáte-li se za nimi brzy, ještě je také zastihnete. Ale neváhejte!

další seriály