Přišel opět čas vstavačů (prstnatců) májových – našich lučních orchidejí. Letos jsem se za nimi vypravil do přírodní památky pod Liščím kupem. Do míst, kam jsem před lety rád chodíval jako vysokoškolák a celá léta tam už nezavítal. Trochu jsem se obával, zda tam vůbec ještě nějaké vstavače najdu. Péče o chráněná území nebývá vždy dostatečná a stává se mi, že přijdu na lokalitu a místo chráněných rostlin tam najdu již jen kopřivy a starou nekosenou trávu. Tentokrát jsem však byl naštěstí podobného zklamání ušetřen. Vstavače na vlhké louce Pod Liščím kupem dosud rostou, stejně jako kakosty lesní na nedaleké výslunné mezi poblíž přírodní památky. I za těmi jsem tam chodíval.

Pod Liščím Kupemfoto: Mapy.cz

Ty vstavače zřejmě kdysi růstávaly také na dalších mokrých loukách v nivě potůčku Zábrana. Ten má své zdrojnice pod Skalkami, nejvyšším bodem Drahanské vrchoviny, a vlévá se do Okluky, která pak teče pod názvem Hloučela směrem na Hanou, k Prostějovu. Ve druhé polovině 20. století, v éře intenzifikace kolektivizovaného socialistického zemědělství, však byly podobné louky odvodněny a kultivovány. Vzácné rostliny z nich většinou zmizely, do dnešních dnů přetrvávají pouze pryskyřníky a pár dalších odolnějších druhů. Jenom úplně vzadu pod lesem, kam už se zemědělcům z JZD (jednotného zemědělského družstva) příliš nechtělo, zůstal zachován kousek vstavačové louky.

Ve druhé polovině 80. let bylo soudným lidem zřejmé, že hospodářský tlak na přírodu již není dlouhodobě udržitelný. Ani komunistický režim nemohl brát přibývající odborné argumenty úplně na lehkou váhu a podobné zbytky přírodě blízkých stanovišť začaly být prohlašovány za chráněná území (v té době pod označením chráněný přírodní výtvor). Na Odboru kultury Okresního národního výboru v Prostějově (ze kterého se později, již pod hlavičkou Okresního úřadu, vyčlenil samostatný referát životního prostředí) působila tehdy mladá dáma – ing. Milena Vaníčková. Zrovna ona se ocitla v pravé chvíli na pravém místě. Svou práci dělala s nadšením, oplývala láskou k přírodě a navíc měla za sebou silnou oporu. Její tatínek byl tenkrát předsedou prostějovského ONV. Tak se po dlouhé přestávce (několik chráněných lokalit bylo na Prostějovsku vyhlášeno ministerstvem kultury nedlouho po válce) začala v regionu objevovat další chráněná území. Nejvíc jich přibylo v roce 1990, kdy plenární zasedání ONV na svém posledním zasedání (bylo již po Sametové revoluci) prohlásilo za chráněné hned dvacet šest kousků přírody najednou. Okres Prostějov se tak rázem zařadil mezi okresy s největším počtem maloplošných zvláště chráněných území v republice.

Prstnatec na louce Pod Liščím Kupemfoto: Hynek Skořepa

Podobné snahy měly tenkrát podporu veřejnosti. Zdálo se, že zemědělství i lesnictví nastoupí cestu k citlivějším formám hospodaření, a že na přírodu bude při jakýchkoliv hospodářských činnostech brán větší ohled. Devastace životního prostředí byla jedním z problémů, právem vyčítaným komunistickému režimu. Jenže doba se zase změnila. Ve snaze dostihnout Západ v ekonomickém blahobytu (což se nám zřejmě stejně nikdy nepodaří) se ochrana přírody opět stala popelkou a po třiceti letech obnoveného kapitalismu (éra socialistického budování trvala jen o pouhých deset let déle) tlak na přírodu a krajinu zase dramaticky roste. Některá z oněch v roce 1990 vyhlášených chráněných území Prostějovska byla v posledních letech dokonce zrušena! A na polích zrovna žlutě svítí řepka, hnojená a ošetřovaná kvanty chemikálií.

Není proto na škodu si připomenout pár vět z úvodu brožurky Chráněná příroda Prostějovska, vydané Okresním úřadem v Prostějově v roce 1991 (autorkou textů byla ing. Milena Vaníčková za spolupráce RNDr. Petra Albrechta): Publikace je přehledem chráněných částí přírody Prostějovska a dokladem toho, že i v zemědělské krajině najdeme mnoho cenných a zajímavých míst s vysokou přírodní a kulturní hodnotou. Je na nás, abychom je chránili a zachovali pro příští generace jako nenahraditelné dědictví. (…) Předpokladem existence člověka je jeho vztah k přírodě. Proto musíme mít vždy na paměti, že bez zdravé přírody nemůže být zdravé životní prostředí…

Přírodní památka Pod Liščím kupem leží v katastrálním území Buková u Protivanova. A Buková náležela až do roku 1960 k boskovickému okresu. Na ploše necelého 1,5 ha je zde chráněn malý kousek krajiny se společenstvy rostlin a živočichů dříve typickými pro náhorní rovinu Drahanské vrchoviny. Jak naši předkové podobné luční enklávy vyrvali lesu během středověké kolonizace, jsem již psal před časem v kapitole Jarní louky Drahanské vrchoviny. Louky a pastviny, táhnoucí se s přerušeními východně od lesního komplexu v nejvyšší části Drahanské vrchoviny, mají svou souvislost se zaniklými středověkými osadami. Drahanská vrchovina patří k těm krajům u nás, kde lze pohromadě najít více pozůstatků zaniklých osad, než je obvyklé. Při kolonizaci této krajiny totiž naši předkové přecenili své síly a přívětivost zdejší přírody. Alespoň byl o tom přesvědčen prof. MUDr. Ervín Černý (1913–2001), který se jejich výzkumu po dlouhá léta amatérsky věnoval. Pečlivě vyhledával pozůstatky po domech či mezní pásy (staré meze s vysbíranými kameny) jejich bývalých plužin (orné půdy). Brněnská Muzejní a vlastivědná společnost v roce 1992 publikovala jeho studii Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin (Historicko-geografická studie v regionu Drahanské vysočiny). Jedná se o dílo dosud nepřekonané, ač pan profesor tehdy pracoval oproti dnešku „primitivními“ metodami, bez „džípíesek“ a satelitních fotografií. Právě Drahanská vrchovina byla pro jeho výzkum takřka ideální oblastí. Hustota sídel (vesnic) je zde nižší, než je v českých zemích (mimo vysloveně horské oblasti) obvyklé. V katastru většiny stávajících obcí centrální části Drahanské vrchoviny se obvykle nachází alespoň po jedné ZSO. Příčiny opuštění a zpustnutí tolika vsí prof. Černý vysvětlil takto:

Kolonizací rozsáhlého vnitřního prostoru a přístupových cest zkoumaného regionu Drahanské vrchoviny v 13. a na počátku 14. století byla krajina zbavena souvislého lesního krytu. Vznikly obrovské, na mnoha místech splývající holé plochy plužin, což mělo v poměrně vysoko položené krajině negativní ekologický dopad. Projevilo se to snížením vlhkosti ovzduší, zvýšenou větrností, zrychleným vysycháním půdy, snížením hladiny spodních vod, rychlejším táním při přechodu zimních měsíců v jarní, zvýšeným splachováním půdy dešťovými srážkami a táním a s tím spojeným rychlým stoupáním hladin ve vodotečích a rybnících, zaplavováním nízkopoložených terénů, zanášením koryt potoků a dna rybníků splavenou půdou…

Kakost na louce Pod Liščím Kupemfoto: Hynek Skořepa

Na přelomu 15. a 16. století v důsledku výše uvedených jevů zaniklo v centrální části Drahanské vrchoviny okolo šedesáti osad. Na jejich místě dnes šumí les (je to i případ kopce Holíkova hned nad Boskovicemi), z části bývalých plužin se staly louky a pastviny. V lesním komplexu kolem nejvyšších bodů Drahanské vrchoviny takto zanikla osada Bouchenec a právě v místech části její plužiny dnes leží přírodní památka Pod Liščím kupem. Bouchenec je zaznamenán jako pustý v olomouckých zemských deskách v roce 1569, když Vít Eder ze Štiavnice (Banská Štiavnica na dnešním Slovensku) potvrzoval prodej svého boskovického panství Jarošovi Morkovskému ze Zástřizl. Ve výčtu existujících i zaniklých vsí se uvádí také ves Bouchenec nad Protivanovem. Pozůstatky osady objevil E. Černý cíleným průzkumem v roce 1973. Podle uvedeného zápisu ji hledal nad Protivanovem, v úbočí nejvyššího hřbetu Drahanské vrchoviny. Popis v zemských deskách se ukázal být přesným. Poloha zaniklé osady byla v terénu zjištěna, i když o Bouchenci neexistuje pověst ani pomístní jméno. Stopy po staveních zaniklé osady leží v blízkosti přírodní rezervace Skály.

Nedá mi to, abych se nezamyslel nad osudem řady osad na Drahanské vrchovině, které později zanikly. Důvody uváděné prof. Černým jsem již citoval. Nezpůsobí nám dnes prořídnutí lesů v souvislosti s kůrovcovou kalamitou podobné komplikace? Ne že bychom museli v moderní době opouštět vesnice, ale jejich zásobování vodou cisternami v suchých letech se může notně prodražit.

Ale dost už o tom. Snad nebude tak zle. Letošní jaro je vláhově přece jen příznivější, než byly předchozí dva velmi suché roky. Na mokrých loukách Drahanské vrchoviny se nohy opět boří do bláta a v botách čvachtá voda. A vstavače i upolíny kvetou o sto šest.