Na začátku posledního roku druhé světové války, dne 18. února 1945 ráno, otřásla celým Velenovem silná detonace. To letovická jednotka gestapa obklíčila trojici partyzánů, kteří se tajně ukrývali v jednom z velenovských statků. K výročí této události sepsal pro Ohlasy její příběh spolupracovník Paměti národa Ladislav Oujeský.
Josef a Marie Krejčířovi hospodařili za druhé světové války ve Velenově na statku „U Marků“, měli dva syny a dařilo se jim velice dobře. Za úhlednou fasádou statku ale ukrývali nebezpečné tajemství – partyzánský bunkr vybudovaný u stodoly. Partyzánům poskytovali zásoby jídla a občas střechu nad hlavou či potřebnou koupel. V osudnou neděli se u nich ukrývali tři partyzáni. Nasazený konfident prozradil jejich úkryt a brzy ráno obklíčila velenovský dům jednotka gestapa z Letovic.
Po krátké přestřelce, během které padl i výstřel z pancéřové pěsti, byl Josef Krejčíř těžce zraněn a dva sovětští partyzáni volili smrt posledním nábojem. Český partyzán Karel Kovář se schoval v komíně, ale přítomní vojáci chtěli posnídat něco teplého, a tak poručili hospodyni rozdělat oheň v kamnech a kouř vyhnal sotva dvacetiletého muže z úkrytu. Celá událost skončila velmi tragicky, dva partyzáni mrtví na místě, Josef Krejčíř, jeho těhotná žena Marie, starosta obce Josef Ševčík a Karel Kovář byli odvezeni na gestapo do Letovic, pak vězněni v Kounicových kolejích v Brně a nakonec popraveni v koncentračním táboře Mauthausen.
Na tragickou událost vzpomínal pro Paměť národa Vladimír Dvořáček, jehož maminka byla sestrou Josefa Krejčíře: „Otec tehdy říkal, že je to asi odstřel z nedalekého lomu. Bydleli jsme na konci vesnice a tenkrát vše oznamoval obecní sluha a k nám se ta zpráva vůbec nedostala. Až tak kolem sedmé hodiny na okno zaklepal dědeček a oznámil nám, že na gruntě jsou Němci. Rodiče u toho nakonec vůbec nebyli, ale pak se do konce války strachovali, aby si pro ně také nepřišli. Tehdy se odváželi i příbuzní, jestli věděli, nevěděli, takže naši trnuli a drželi se opodál.“
Podle vyprávění očitých svědků a knihy Hory se mstí měl údajný zrádce Nikolaj pronést během přepadu něco v tomto smyslu: „Proklínám matku, která mě porodila.“ Velmi aktivní členka gestapa Marie Rittichová tenkrát řekla na adresu dvou malých budoucích sirotků (Vladimírových bratranců: šestiletého Josefa a tříleté Jana) tuto větu: „A ta česká štěňata zastřelit!“ Chlapci nakonec přežili a vyrůstali s prarodiči a u tety se strýcem. Rittichová byla po válce odsouzena k trestu smrti a na její popravu do Brna se vypravilo několik velenovských obyvatel.
Bylo to udaný českým člověkem
V archivu Leopolda Färbera je audionahrávka z roku 1981, kde na událost vzpomíná tehdy jednasemdesátiletý Vincenc Ščudla z Velenova: „Já jsem ke Krejčířům chodil poslouchat zahraniční rozhlas, ale nic mně neřekl. Až toho osmnáctýho to prasklo, Alois Dvořáček starší bubnoval, všeci muži od 15 let před Markovo stavení. Vyvedli toho Karla Kováře, on byl v komíně a ptali se, koho z nás zná a on, že nikoho nezná. My jsme byli nastoupeni a velitel řekl, že kdyby byl někdo z Němců zraněný, tak by každýho desátýho z Velenova zastřelili. Ale bylo to udaný českým člověkem, ten je na světě, žije a má se dobře, jeho jméno si vezmu do hrobu.“
Dál mluví o tom, že už pár dní před zatčením starostu Josefa Ševčíka vyšetřovali, a to díky Marii Rittichové, která si obhlížela terén, chodila po Velenově v přestrojení a nabízela různé potřeby jako mýdlo nebo tkaničky. Žena Vincence Ščudly ji pak při další návštěvě bezpečně poznala, on sám údajně varoval starostu Josefa Ševčíka, aby utekl a schoval se u svého bratra. Odmítl, protože nechtěl vystavit nebezpečí ženu a malého syna. Po válce se rodina Ševčíkova snažila, aby se vše pořádně vyšetřilo, ale jeho bratrovi někdo jasně naznačil: „Toto před prokuraturu nepatří.“
Další svědectví, které se podařilo natočit Leopoldu Färberovi, bylo vyprávění odbojáře Miroslava Kováře ze Štěpánova: „To bylo v pátek, my jsme byli ve Štěpánově: já, Abrhám a Koutný a říkali jsme Šimonovi a Timofejovi (dva mrtví sovětští partyzáni z Velenova), ať zůstanou, ale oni že musí na Velenov, že mají v sobotu schůzku. My jsme byli domluveni, že v neděli ráno přijdeme za nima na Velenov. Přišli jsme do lesa a šla jedna stařenka a co tady chcete? A řekla nám, co se stalo u Krejčířů. Všechno hořelo a my jsme utíkali, aby nás nechytli.“
Kdo byl partyzán, dostane větší důchod
Na Drahanské vrchovině se během války do odboje zapojilo mnoho obyvatel. Partyzánům se těžko odmítala pomoc – jejich akce bohužel neměly velký vliv na průběh války, ale často stály životy nevinných lidí. Mnohdy sehrál svou roli alkohol jako při tragédii v obci Vícov nebo při přepadení továrníka Ehma ve Víru, které souvisí i s příběhem boskovické pamětnice Aleny Buchalové. Několika těmto událostem na Vysočině se podrobně věnuje spisovatel Hynek Jurman. Problematická byla také snaha některých „odbojářů“ získat po válce potvrzení o partyzánské činnosti, což uvádí i několik pamětníků. Mluvili o tom Leopold Färber nebo i Vincenc Ščudla ve své výpovědi: „Pak se říkalo, že kdo byl partyzán, dostane větší důchod. To se hlásilo lidí.“
Vladimír Dvořáček se o odboj později sám zajímal a dodává: „Je to velmi těžké posuzovat, některým nejde upřít zásluhy, ale například tehdejší Svaz bojovníků proti fašismu mezi sebe každého nepustil, kdo jim řekl pravdu, tak toho vyloučili, i když měl zásluhy.“
Většina těch, kteří se opravdu statečně do odboje zapojili, o velké ocenění nestála, brali to jako svou povinnost. Po 80 letech si zaslouží vzpomínku všichni naši předkové, kteří položili své životy během nacistické okupace. Tím spíš, že svoboda po válce neměla dlouhého trvání a vděčnost za odboj se přisuzoval jen některým. Důkazem může být i respektovaný generál Karel Kutlvašr, který se v roce 1946 osobně zúčastnil odhalování pamětních desek padlým odbojářům ve Velenově, kde pronesl slavnostní řeč. V roce 1949 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu na doživotí a rok po propuštění v roce 1961 zemřel.
Dodatek z obecní kroniky
Podle zápisu v obecní kronice Velenova z roku 2010 se podařilo paní Ludmile Dvořáčkové objasnit nesrovnalosti v datech úmrtí manželů Krejčířových. Byli zřejmě odvezeni jedním z posledních transportů z Kounicových kolejí společně s dalšími dvěma sty vězni. Transport sonder handlung (poprava bez soudu) dorazil do tábora Mauthausen a druhý den ráno 10. dubna 1945 byli všichni vězni postupně nahnáni do plynových komor. Následující den už žádná poprava neproběhla, němečtí vojáci tábor opustili.
