Krajiny Boskovicka: Jarní louky Drahanské vrchoviny

Dlouho jsem marně přemýšlel, kterému kousku krajiny mám věnovat své povídání chystané na konec května. Vždyť květen patří k nejkrásnějším měsícům roku a otevírá cestu dlouhým putováním. Jak se dny prodlužují, chladu a tmy ubývá, vše kolem zve člověka k jarním cestám. Jen některé podzimní dny se těm květnovým vyrovnají. Tehdy je však již cítit studený dech blížící se zimy a v barevných podzimních lesích padá na poutníka úzkost, úzkost z chladu, zmaru a smrti.

louka

Zato v květnových dnech přepadají člověka jarní touhy. Všeho nechat, rozběhnout se do kopců, letět s ptáky do oblak. Ne nadarmo začíná Miloslav Nevrlý svoji Knihu o Jizerských horách právě měsícem květnem, který je pro něj „měsícem probuzení“. Mimo jiné píše:

Konečně přišel do Jizerských hor znovu blažený čas: jejich lesy medově voní. Cítím tu vůni každé jaro… Nejkrásnější zeleň pokryla za jediný den a noc větve hladkých šedých buků. Nestojí v Čechách druhé takové bučiny jako v kamenitých svazích Jizerských hor! Tam vládne v květnu pravé medové jaro. Těžko je v tu dobu vydržet doma…

Také miluji jasnou zeleň mladých bukových listů. Také v mém rodném kraji stále ještě jsou nádherné bučiny, i když jich ubývá. Květen však pro mne představují především vlhké louky Drahanské vrchoviny, svítící v tu dobu žlutými pryskyřníky a upolíny. Znal jsem je již v dětství, jejich krása mne však plně oslovila až během zpracovávání diplomové práce na olomoucké univerzitě. Tehdy jsem prochodil snad všechny zajímavější louky centrální části Drahanské vrchoviny. Tenkrát jsem pochopil, že pokud pominu Moravský kras s jeho jedinečnými krasovými jevy, který se od zbytku Drahanské vrchoviny výrazně odlišuje, jsou to nejspíš právě louky, co je na zdejší přírodě nejcennější. A konec května spolu s následujícím červnem, případně ještě začátkem července, jsou nejlepší dobou, kdy se za krásami místních luk vydat.

Louky ve střední Evropě vznikly jako „náhradní vegetace“ (tento botanický pojem nezní pěkně, ale je výstižný) na místě vykácených lesů většinou ve středověku. Tak tomu aspoň bylo na Drahanské vrchovině, která byla až do středověké kolonizace ve 13. století v podstatě celá zalesněná (snad s výjimkou ojedinělých rašelinišť a některých skal, například právě ve zmiňovaném Moravském krasu). Louky a pastviny pak po staletí pomáhaly udržet nad vodou samozásobitelský systém venkova. I těm nejchudším, kteří nic neměli, trocha trávy umožňovala držet aspoň kozu a nějak se protlouct.

Kolektivizace a intenzifikace zemědělství po druhé světové válce však loukám nepřály a příliš jim nepřeje ani doba dnešní. Za socialismu byly louky rozorávány a měnily se v pole, dnes mnohé z nich, nekoseny, zarůstají stařinou a křovím, v některých případech jsou uměle zalesňovány.

prstnatec májový

I když mají své nejlepší časy dávno za sebou, pořád zbývá v našem kraji ještě hodně krásných luk. Nedokážu vybrat jednu lokalitu, budu proto psát o všech takových loukách v okolí Němčic, Žďárné, Protivanova, Bukové či Horního Štěpánova. Když během května pomalu mizí pryskyřníková žluť, kterou narušuje kvetoucí bledě modrá řeřišnice luční a fialová barva prstnatců májových – lučních vstavačů s typicky skvrnitými listy, nabírají vlhké louky červenofialový nádech kohoutků, doplňovaných tmavě fialovými hlavičkami chráněných zvonečníků hlavatých. Na střídavě vlhkých loukách s kolísající hladinou spodní vody se začátkem prázdnin objeví štíhlé mečíky střechovité, doprovázené rdesnem hadím kořenem a bělavým svízelem severním. Do toho jsou pak po celou dobu namíchány různé trávy krásných jmen – tomka vonná, psárka, kostřava, třeslice či bojínek. Když trávy kvetou, správně metají, vznáší se nad loukami mračna pylu.

V té době však by už měly být louky pomalu sečeny. Pořekadlo starých zkušených hospodářů přece znělo: „Louku seč, když je ti jí nejvíc líto.“ Seno z příliš pozdě sečených luk už nemá tu správnou výživovou hodnotu. Po více let nesečené louky pak ve středoevropských podmínkách zarůstají dřevinami a mění se posléze v les.

upolín nejvyšší

Na vlhkých loukách a ve světlejších mokřadních lesích roste také jedna zajímavá rostlina, připomínající svými listy mohutnou trávu – skřípina lesní. Vysoká, ale pozornosti často unikající skřípina, však trávou není. Botanici podobným rostlinám (například ostřicím), které se svým vzhledem za trávy schovávají, říkají „rostliny trávovitého vzhledu“. Když slavný švédský botanik Carl Linné v 18. století vymýšlel pro živé organismy všeobecně srozumitelné (tedy jednotné) názvosloví, přiřadil každé jemu známé rostlině či každému zvířeti dvojslovný název, skládající se ze jména rodového a druhového. Během svého plodného života popsal a pojmenoval několik tisíc druhů rostlin a zvířat. Od té doby přírodovědci používají tzv. binomické (dvouslovné) názvosloví, vzniklé kombinací řečtiny a latiny. Díky tomu se mezi sebou domluví odborníci z různých koutů světa. Před tím, než Linné vymyslel základy třídění organismů, nejen v každé zemi, ale dokonce i v každém regionu, používali lidé pro zvířata a rostliny místní lidové názvy. Ty se od sebe kraj od kraje často velmi lišily. Leckdy tak nejsou k použití několik staletí staré bylináře se svými léčebnými recepty, protože se mnohdy vlastně neví, kterou rostlinu měli dávní léčitelé na mysli.

U nás na Moravě se pak lidové názvy rostlin, nejenom těch lučních, udržely na venkově až do poloviny 20. století. Některé byly velmi krásné a je škoda, že upadly v zapomnění (třeba nenápadné plavuni vidlačce, rostoucí na lesních pasekách, se na Malé Hané a v okolí říkávalo „jelení skok“). Moderní botanika se však nemohla rozvíjet bez jednotné terminologie. A čeština má to štěstí, že díky neúnavné práci buditelů a přírodovědců má svá vlastní jména pro většinu rostlin a zvířat, které u nás žijí. Bratři Preslové, jež mají na vzniku českého názvosloví lví podíl, při pojmenovávání rostlin použili některých starších lidových jmen či vytvářeli názvy nové, například po vzoru nám jazykově blízkých slovanských národů. Občas takto vznikla jména docela kuriózní. Třeba v případě mezi zahradníky oblíbeného rododendronu, který má i české jméno, málokdo však to jméno zná. Správně česky se totiž jmenuje pěnišník, z ruského pjanyj (opilý). V Rusku, kde pěnišníky hojně rostou ve volné přírodě (například v okolí Kavkazu), si lidé dávno všimli, že pěnišníkový med může vyvolávat příznaky podobné opilosti. Rododendron je totiž jedovatý. To jsem poněkud odbočil od luk, ale proč se nezmínit o rododendronech, vždyť v květnu zrovna kvetou a zdobí parky i zahrady.

Koncem srpna nastává na loukách čas druhé seče – tzv. otav. V té době bývalo za starých časů možné na loukách spatřit bekasinu, otavní sluku. To je však už dávno. Jen jednou se mi ji před lety podařilo zahlédnout u Horního Štěpánova. Nádherný pták s dlouhým zobákem mi vyletěl zpod nohou. Druhého jsem už, aspoň zatím, nikdy nespatřil.

zvonečník hlavatý

A za všechnu tu nádheru, nepřeberné množství zvířat a hlavně rostlin (těch na loukách roste mnohem víc než v lesích), vděčíme tomu, že naši předkové kdysi vyklučili les. Většinou proto, aby na jeho místě mohli obdělat svá malá políčka. Někde však nechali přírodě volnou ruku a ta „namíchala“ druhově bohaté louky. Některé lidské zásahy tedy v minulosti přispěly k rozhojnění druhového bohatství naší přírody. Dnes to bohatství už většinou jen ztrácíme, někdy jím přímo mrháme. Až přijdou horší časy a mnozí z nás nejspíš budou třít bídu s nouzí, jak to dělali naši dědové a pradědové, možná si zase začneme luk víc vážit. Jen aby nám do té doby ještě nějaké vydržely. Proto svoje vyprávění zakončím slovy, kterými jsem před pár lety uzavíral jednu z kapitol své knížky Přírodní skvosty Prostějovska:

A proto chvála každému, kdo se ještě stará o svoji louku, nebojí se práce vlastníma ruka a vede k tomu také děti.

další seriály