Další díl seriálu Krajiny Boskovicka, který pro Ohlasy píše přírodovědec Hynek Skořepa, zve k návštěvě krásné aleje, která vede těsně za hranicemi regionu – od Trpína směrem k Bystrému.
Tentokrát se ve svém povídání zaměřím na lokalitu, která leží kousek za hranicemi vlastního Boskovicka. Katastr městečka Olešnice na Moravě dosud svou částí kopíruje někdejší zemskou hranici mezi Moravou a Čechami. Pokud pojedete z Olešnice kolem dvora Lamberk směrem k Rovečnému (respektive na Poličku), budete tuto historickou hranici sledovat ve více než kilometrovém úseku. Starou zemskou hranici zde tvoří Nyklovický potok, vlastně horní tok Hodonínky. A bylo tomu tak již v dobách, kdy v těchto místech místo silnice vedla prašná cesta. Už tenkrát zde ovšem díky reformním snahám osvícených panovníků Marie Terezie a Josefa II. vznikla tzv. Lamberská alej, jedna z posledních dochovaných staletých alejí na Boskovicku. O té však až někdy jindy.
Olešnici můžete ovšem opustit také ulicí Trpínskou a jet přes rozcestí u Kněževsi, kde je místo někdejší zemské hranice dokonce označeno tabulí. Pokud nezahnete vpravo ke Kněževsi, po pár kilometrech dojedete do Trpína, obce náležející historicky ke Království českému, Okresní hejtmanství poličské. Pohybujeme se v krajině tzv. Moravských kopců, o nichž jsem na Ohlasech již před časem psal. Od Trpína směrem k Bystrému se pak nachází další krásná alej, kterou bych vám rád přiblížil. Pravda, čas k psaní o ní není teď na přelomu jara a léta zrovna nejlepší. Nejde totiž o alej lipovou, jež by se právě nacházela v plném květu, vydechovala omanou vůni a byla v obležení včel. Jde však o alej bohužel velmi ohroženou, proto povídání o ní nebudu odkládat.
Ona alej staletých jasanů, javorů (klenů i mléčů), starých ovocných stromů (třešní) a dalších dřevin sleduje okresní silnici třetí třídy, která se v zimě neudržuje. Přesto má být ve jménu „pokroku“ (spíš nečí plné kapsy) odstraněna na základě pochybného projektu, vymýšlejícího příkopy v případě komunikace probíhající víceméně po horském hřbetě a tedy vodou neohrožené. V předložené technické zprávě se ovšem uvádí, že stromy, které svým umístěním ohrožují bezpečnost silničního provozu nebo jsou překážkou v odvodnění komunikace, byly navrženy k pokácení. Pořád tedy ještě doufám, že zainteresovaná Správa a údržba silnic Pardubického kraje dostane rozum a zbytečné kácení bude výrazně omezeno. Respektive že státní správa splní svoji povinnost a zadavatele i projektanta patřičně usměrní. Je na čase. Jestliže totiž projektant uvede, že stavba nijak nenaruší ráz krajiny a nebude mít negativní vliv na zdraví a životní prostředí, jde o nehoráznou lež. Tím větší, že celý záměr leží na území přírodního parku Údolí Křetínky, tedy v oblasti se zákonem danou ochranou právě krajinného rázu.
Jelikož spráce silnice (silničáři) postupuje „salámovou metodou“ a část vzrostlých stromů již nechal nelegálně vykácet, obrátil se environmentální spolek Svárovská alej svobody (o aleji, která mu dala jméno, viz zde) na Českou inspekci životního prostředí. A nezbývá než doufat, že inspekce a další státní orgány ustojí politické tlaky, které kvůli „rekonstrukci“ a snaze prolít peníze daňových poplatníků zjevně nejsou malé. Na řeči o tom, jak je třeba bojovat s klimatickou změnou, zvyšovat odolnost krajiny a biodiverzitu, jsem už alergický. Skutečností je až na pár výjimek pravý opak, tedy odstraňování posledních zbylých přírodních prvků a betonování spolu s často zcela zbytečným dlážděním kamenů v situaci, kdy se kameniva nedostává. Ostatně i Nejvyšší kontrolní úřad potvrzuje, že prostředky vynaložené na ochranu krajiny neodpovídají tomu, co za ně dostáváme.
Vraťme se ale zpět k Trpínské aleji. Obec Trpín je v pramenech poprvé zmiňována roku 1349, kdy byl zdejší kostel přidělen do správy nedávno zřízeného litomyšlského biskupství. To vzniklo spolu s povýšením pražského biskupského stolce na arcibiskupství, mělo nicméně krátkého trvání a zaniklo za husitských válek (roku 1973 bylo čistě formálně obnoveno jako biskupství titulární). Obecnou podmínkou pro založení arcibiskupství totiž je, aby toto mělo alespoň dvě sufragánní neboli podřízená biskupství. Trpín od nepaměti ležel na jedné z větví Trstenické stezky, zemské stezky z Čech na Moravu. Její název podle vesnice Trstěnice u Litomyšle však zavedl až v 19. století vysokomýtský historik Hermenegild Jireček, její skutečné historické pojmenování není známo.
Moderní silnice nahradily staré cesty kolem roku 1830, jak uvádí Josef Krušina v Dějinách Trpína a okolí (1948, reprint 2010). Dělo se tak v posledních desetiletích roboty a těchto nákladných a těžkých staveb se musili účastnit poddaní z celého (bysterského) panství, píše Krušina. Že tyto (pozdější okresní) silnice lemovaly stromy, dokládají nejen staré fotografie, ale také příslušný list mapy III. vojenského mapování (z let 1877 až 1880) v měřítku 1 : 25 000. „Naše“ silnice vede od Trpína zu Gemeinde Bistrau, tedy k obci Bystré. V místech, kde zmíněná silnice prochází okolo Hartmanic, se se za příznivého počasí (po přechodu studené fronty) otevírají nádherné výhledy na Králický Sněžník a ostatní hory na severu.
Trpínská alej je sama o sobě nepřehlédnutelnou krajinnou dominantou. Má ovšem také svůj neopominutelný význam kulturně-historický. Nejen jako doklad někdejšího citlivého nakládání s krajinou, nýbrž také kvůli tomu, že se v ní během natáčení filmu Všichni dobří rodáci, jednoho z nejzásadnějších snímků československé nové vlny, pohybovala herecká esa té doby. Psal jsem o tom v článku pro brněnský časopis Veronica.
Také památce Vladimíra Menšíka, Radoslava Brzobohatého, Vlastimila Brodského, Věry Galatíkové a mnohých dalších, samozřejmě i režiséra Vojtěcha Jasného, jsme tedy zavázáni uchováním Trpínské aleje. Její plošné vykácení by bylo podobným barbarstvím, jako kdyby někdo navrhl zbourání chrámu sv. Víta na Hradčanech a jeho nahrazení třeba solární elektrárnou. Pevně věřím, že naše společnost zůstává i v hektickém 21. století natolik kulturní, že něco podobného nedopustí!
