Přírodovědec Hynek Skořepa zve na další výlet do boskovických krajin. Tentokrát na kopec Kulíšek nedaleko Kunštátu. A věnuje se nejen přírodě, ale také křížové cestě a osudu Pátera Ladislava Kubíčka.
Kulíšek, 692 metrů vysoký kopec mezi Hlubokým u Kunštátu a Rozsečí nad Kunštátem, mi dlouho unikal. Dokonce i přírodní rezervaci Louky pod Kulíškem jsem navštívil jako jedno z posledních maloplošných zvláště chráněných území Boskovicka. V rámci přírodního parku Halasovo Kunštátsko mé kroky prostě vedly častěji k Nýrovu, do okolí Petrova či Touboře. Až jednoho zářijového dne před několika lety jsem konečně vyrazil od autobusu na Kulíšek. Z Letovic, kde bydlím, jezdí dokonce přímá autobusová linka přes Kunštát do Hlubokého, občas jsem ji tedy využíval. Dokud jsem tak hluboko neklesl, že jsem si pořídil ojeté auto.
Onen zářijový den byl nádherný, slunce hřálo a podzimní louky jako by chytily druhý dech. Ještě jsem nevěděl, že mne Kulíšek propojí s různými místy rozroušenými po někdejším Československu a připomene mi krásu neexistující země, kterou až do svých posledních dnů nepřestanu považovat za skutečnou vlast. Z dosud neposečených otav odpovídala sluníčku zlatožlutá květenství podzimních pampelišek (neplést s pampeliškou smetánkou, kvetoucí v květnu). Prošel jsem kolem zmíněné luční rezervace (o ní až jindy) a po krátkém výstupu odbočil z cyklostezky Hluboké–Rozseč lesní cestou vpravo. Po chvíli jsem po úbočí Kulíšku došel do jakéhosi sedýlka mezi kopci a usadil se do nízké trávy. V tom okamžiku jsem si připadal jako někde vysoko ve slovenských Karpatech, nad horní hranicí lesa. V mělkém sedle začíná křížová cesta. Nevím, kdo ji vybudoval, je však věnována památce Pátera Ladislava Kubíčka (1926–2004), člověka, který zanechal v křesťanské komunitě u nás výraznou stopu. A spí svůj věčný spánek – nebo čeká na vzkříšení, jak by řekl on – na kunštátském hřbitově. Ač sám praktikujícím křesťanem nejsem, s životními postoji tohoto duchovního se ztotožňuji a hluboce se skláním před jeho obětí. Nevyzpytatelné jsou cesty lidské, ať už jsou řízeny zákony božími či jinými.
Otec Kubíček se narodil v Rachově na tehdejší Podkarpatské Rusi, na nejzazším východě meziválečné Československé republiky (dnes jde o ukrajinský Rachiv). V divokém kraji pod majestátní, více než dva tisíce metrů vysokou Hoverlou, nejvyšší horou poloniny Čornohora v rámci ukrajinských Karpat a nejvyšším bodem Ukrajiny vůbec. V kraji hlubokých lesů, divokých bystřin a polonin, horských pastvin nad horní hranicí lesa, uměle sníženou během valašské kolonizace. V době jeho dětství byly poloniny ještě plné stád ovcí a krav, přes údolí se nesla zvonění dobytčích zvonců. Ne nadarmo tamější kraj učaroval nejen Ivanu Olbrachtovi či Jaromíru Tomečkovi. Začátek křížové cesty P. Kubíčka pod Kulíškem je proto opravdu příznačný.
Pokřtěn jsem byl v Rachově – tenkrát v Košické diecézi – vodou Tisy doma, protože pro velkou zimu si netroufali mě odnést do kostela, vzpomínal později pan farář Kubíček. Výuka náboženství ve škole byla jednoduchá: farář byl Maďar a nerozuměl česky a já nerozuměl maďarsky. Rodiče mě naučili se modlit, ale do kostela nechodili. Gymnázium jsem studoval v Brně, kde jsem se stal ministrantem u sv. Tomáše…
Maturoval jsem v roce 1945 – po ročním přerušení v důsledku německé okupace – a začal studovat medicínu. V roce 1948 jsem začal studovat zároveň teologii v Brně. V tomtéž roce jsem byl vyloučen ze studia medicíny a pracoval jsem jako pomocná síla v nemocnici v Moravské Třebové… Na příkaz ministerstva jsem po roce pokračoval ve studiu medicíny a promoval v roce 1950…
Ladislav Kubíček posléze působil jako lékař na různých místech jihozápadní Moravy, roku 1959 byl však pro „nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“ vyhozen ze zdravotnictví a poslán do karvinských černouhelných dolů. Následně byl uvězněn a po propuštění na amnestii se vrátil na šachtu. Po úmrtí maminky přešel do Kamenoprůmyslu v Letovicích a získal kvalifikaci brusiče umělého kamene. Mezitím byl tajně vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou (1967), o dva roky později obdržel státní souhlas a nastoupil do duchovní služby v rámci litoměřické a královéhradecké diecéze.
Jelikož jsem byl krajským církevním tajemníkem označen za nejsocialističtějšího kněze, mám radost, že mohu být připočten ke slavné litoměřické kapitule právě v předvečer Velké říjnové revoluce. Vidím v tom i důkaz vítězství pravdy nad lží, vítězství Boží vůle nad pýchou mocipánů, kteří mně v kriminále prorokovali, že do kostela přestanu chodit, vzpomínal později s humorem.
Otec Ladislav – na rozdíl od mnoha jiných – vždy ochotně plnil příkazy „strany a vlády“, ale po svém. Když byl například pozván ke každoroční pietě za jediného rudoarmějce, který padl ve Vysokém nad Jizerou (na kradeném kole narazil do stromu), nerebeloval a zúčastnil se. Stál opodál davu s hlavou sklopenou. Soudruhům pak na dotaz, co tam prováděl, odpověděl: „To, co vy, ne. Modlil jsem se za zemřelého i za vás.“ Neměli to s ním komunističtí soudruzi lehké, dodává autorka vzpomínky v ekumenickém časopisu Signály.
Na svém posledním působišti, v Třebenicích na okraji Českého středohoří, byl nakonec P. Ladislav Kubíček brutálně zavražděn přímo na faře dvěma mladíky, kterým poskytl přístřeší. Svou smrt předvídal a říkával:
Co se času týče, buďme rádi, že ho nemáme víc. Budeme mít co dělat vyúčtovat ten, co máme! Žádné výmluvy. Bůh nám ho dal přesně tolik, kolik k danému úkolu potřebujeme.
Vraťme se ale raději z Českého středohoří honem zase zpátky na Vysočinu. Kulíšek sice není kopcem sopečného původu (i když vlastně trochu ano, buduje jej totiž ortorula, hornina vzniklá přeměnou hlubinné vyvřeliny), není ale o nic méně zajímavý než čedičové kupy Českého středohoří. Lesy na svazích Kulíšku jsou v současnosti notně pocuchány větry, kterým otevřela cestu těžba spojená s kůrovcovou kalamitou. Vše zlé je ale obvykle aspoň k něčemu dobré. Z dříve hustě zalesněného Kulíšku je dnes docela dobrý rozhled na okolní dosud harmonickou krajinu. A taky zdejší rulové skály jsou při výstupu na vrchol křížovou cestou P. Ladislava Kubíčka dobře vidět.
Nevím, jak moc souznil s krajem v okolí Kulíšku otec Kubíček. Bytostné spojení těchto míst s duší básníka Františka Halase je však dodnes uchováno ve vzpomínce jeho ženy Libuše, mezi přáteli přezdívané Buňka:
Co to jenom bylo, že měl František Halas Kunštát tak rád? Nacházel tam velkou úlevu od všeho, co ho trápilo… Psal jednou o jedné podivuhodné vyhlídce a nakonec si povzdechl: „Já bych všechny tady ty hory vyměnil třeba za Kulíšek.“ Kulíšek je nejvyšší kopec u Kunštátu v staré oboře Hýví, nad níž leží vesnice Rozseč, odkud pochází Halasův rod. Krajina je to opuštěná, vanou tam větry ze všech stran, samý kámen snesený z polí na meze, ale jakou něhou tu rozkvétají trnky, bují lískoví, planou šípkové keře nad mezníky chudých polí a reziví vřes. Lesy nemají konce a střídají se s chudými pastvisky plnými kamení, sem tam s osamělou hrušní, opuštěnost i krása, až se sevře srdce. Sešla se tu milost s trpkostí… (Kunštátské akordy, 1966, uspořádal L. Kundera).
Kolem Kulíšku je drsný kraj, dokonce i v časech probíhající klimatické změny. A zima je vhodný čas, otužit trochu svoje tělo a seznámit se s krásou tohoto kousku země právě v jeho tvrdé podobě. I když sněhu není mnoho, cesty jsou místy zaváty hlubokými závějemi. Už na podzim loňského roku vítr vyvrátil v okolí Kulíšku další desítky stromů, včetně listnáčů. Nejhezčí stromy, kořenící v mezích bývalých horských políček (ano, i ze zdejší kamenité půdy vydobývali tvrdě naši předkové chléb svůj vezdejší), však dosud stojí.
Ve staré češtině označovalo slovo kulíšek více sov, včetně kdysi nejběžnějšího sýčka, který byl hojně využíván k dříve legálnímu lovu zpěvných ptáků na tzv. výrovce. Drobní ptáci totiž ve dne, když jsou sovy oslepeny přemírou světla, útočí na tyto noční dravce, jimž jsou častou kořistí při nocování na stromech. Kopec Kulíšek opravdu „sedí“ v krajině jako sova. Až poté, co jsem jej navštívil, jsem zjistil, že jej vidím dokonce od Letovic, z vycházkové cesty Na Vrších nad letovickou železniční stanicí. Je odtud nenápadný, přesto vlastně nepřehlédnutelný. Když mé oči sklouznou právě ke Kulíšku, uvědomím si tu neúctu, s jakou zacházíme s krajinou našich předků. Tu neúctu je vidět všude kolem. Tam, kde se necitlivá výstavba rozlézá mimo intravilán vesnic. Kde mizejí poslední vysokokmenné ovocné stromy u cest. Kde se drancují lesy pomocí harvestorů. Ale také tam, kde nekosené louky zarůstají kopřivami a třtinou.
Měli bychom se aspoň pokusit s tím něco udělat. Se zlem je totiž třeba bojovat, a to nejen modlitbou. A samozřejmě je také třeba odpouštět, ale až ve chvíli, kdy dotyčný uzná svoje selhání a pokusí se o nápravu. To nejde bez zpytování svědomí a určité míry pokory. Pokory nejen vůči lidem, nýbrž všemu světu kolem nás. Po křížové cestě, pojmenované podle P. Ladislava Kubíčka, dojdete k symbolickému hřbitůvku, pietnímu místu obětí minulého režimu, nešťastně a neoprávněně nazývaného socialistickým či komunistickým. Skutečnost se v něm drasticky lišila od vzývaných ideálů. Ovšem nezačíná k něčemu podobnému v současnosti sklouzávat i tzv. liberální demokracie?
K pokoře člověk musí dospět, možná se k ní dokonce protrpět. Vnímavé putování krajinou nás k ní může hodně přiblížit. A neznám lepší slova, kterými to vyjádřit, než výrok pronesený právě doktorem medicíny (lékařem těl) a knězem (lékařem duší) Ladislavem Kubíčkem:
Dar vědění je suma moudrosti a poznání, která je plodem práce celých generací a ke které máme každý svou prací přispět.
