Krajiny Boskovicka: Skály

Nevýrazný vrchol Skal (724 m) patří k nejvyšším bodům Drahanské vrchoviny. V jeho okolí byla roku 1990 vyhlášena tehdejším Okresním národním výborem v Prostějově přírodní rezervace (tehdy jako chráněný přírodní výtvor) na ploše necelých 5 hektarů. Slouží k ochraně zbytků lesních porostů blížících se svojí dřevinou skladbou původnímu složení lesů v této oblasti.

Skály

Chráněné území je významným, byť malým ostrůvkem bučin v okolních rozlehlých smrkových monokulturách. Kromě buku zde vzácně rostou i jedle bělokorá a javor klen. Občas se vyskytuje také smrk, který byl ve vyšších polohách Drahanské vrchoviny původní dřevinou. Častější byl však pouze na podmáčených stanovištích, v jedlobučinách se objevoval jen jako jednotlivá příměs. Teprve od konce 18. století jej vůči jedli a buku zvýhodňovalo pasečné hospodaření, ve století devatenáctém ho lesníci začali vysazovat na velkých plochách. Žádaných rozměrů totiž dorůstá dřív než listnáče a oni tenkrát ještě netušili, jaké problémy si zaváděním smrkových monokultur způsobí.

Zdejší bukové porosty jsou využívány lesníky pro sběr osiva. Loňský podzim (2016) byla bohatá úroda bukových semen. Takzvaný semenný rok (rok zvýšené plodnosti) se dostavuje v nepravidelných intervalech po několika letech (u buku obvykle po 8 až více letech). Příroda se tak brání tomu, aby semenožraví živočichové spořádali veškerou úrodu bukvic. Kdyby byla úroda semen stejná každý podzim, zvířata by měla tolik mláďat, kterým by potrava akorát stačila. Takto v semenném roce vždycky nějaká semínka v zemi zůstanou a dají vzniknout nové generaci stromů. I když je pravda, že přemnožení divočáci dávají bukvicím pořádně zabrat. Za zbytky bučin se stěhují desítky kilometrů a ryjí ve sněhu i v půdě, aby se dostali k chutné a vydatné potravě.

V rezervaci Skály se nachází zbytek starého bukového lesa, v některých případech o stáří přes 120 let. Staleté buky jsou postupně těženy, protože jsou považovány za z lesnického hlediska přestárlé (dřevo takto starých stromů postupně ztrácí využitelnost). Z pohledu ochrany přírody by samozřejmě bylo vhodné ponechat alespoň několik buků samovolnému rozpadu. Pro většinu lesníků je to však bohužel jen těžko přijatelné. V této rezervaci totiž není chráněn prales, probíhá zde normální lesnické hospodaření. Pokusit se „vytvořit“ pralesovitý charakter a ponechat les samovolnému vývoji v tak malém území není účelné. Zdejší přírodě by však přece jen velmi prospělo, kdyby v rezervaci zůstalo ležet aspoň několik bukových kmenů (vývratů) a mohlo postupně tlít. Řada organismů, které v běžném hospodářském lese nemají šanci přežít, by tak získala místo k životu.

Přes svoji relativní odlehlost je území dnešní přírodní rezervace Skály již po staletí vystaveno vlivům člověka. Jedná se o les dlouhodobě hospodářsky využívaný. Je možné, že v průběhu středověku bylo dokonce období, kdy zde les vůbec nebyl. Na okraji rezervace totiž lékař a amatérský archeolog profesor Ervín Černý (1913–2001) před lety zjistil pozůstatky po domech někdejší středověké vsi Bouchenec, která je doložena též v historických pramenech. A nejbližší okolí vesnice bylo v té době téměř jistě odlesněné. Když později vesnice zanikla (snad vlivem nevhodnosti zdejší kamenité půdy pro zemědělství), les se brzy obnovil, tenkrát ještě původními dřevinami.

Na lesy v této oblasti Drahanské vrchoviny také negativně působila existence skláren v mnoha okolních obcích (třeba v Pavlově u Benešova či ve Žďárné). Sklárna ve Skelné Huti mezi Žďárnou a Protivanovem zanikla požárem dokonce až v roce 1912. V hutích se tenkrát topilo dřevěným uhlím, takže spotřebovaly obrovské množství dřeva.

V mapě druhého vojenského mapování z let 1836 až 1852 je v blízkosti Skal (či možná spíš severněji ležících Skalek) napsáno Xavere Ruhe (Xaverův odpočinek). Zdá se, že již v té době bylo někde v okolí upraveno nějaké posezení pro panstvo, aby si na honech mohlo odpočinout. Třeba jde dokonce ještě o připomínku majitele boskovického panství, knížete Waltra Františka Xavera Ditrichštejna (zemřel roku 1738), o kterém jsem psal na lokalitě U zabořenýho mlénka poblíž Valchova. Každopádně na skalách později (v 1. polovině 19. století, údaje se rozcházejí) vznikla lovecká chata, která za druhé světové války poskytla úkryt partyzánům z oddílu Jermak. Po válce byla přestavěna a sloužila členům Českého svazu protifašistických bojovníků (nyní bojovníků za svobodu) k připomínání válečných událostí. Bohužel nedostatečná údržba a občasné návštěvy vandalů způsobily, že během posledního čtvrtstoletí chata velmi zchátrala.

chata Hanačka

Dlouho mi nešlo do hlavy, proč se chatě říká Hanačka. Teprve nedávno jsem narazil v brožurce s názvem Horácký lidový kalendář (Karel Resch a kolektiv, 2016) na starou fotografii, ze které je zřejmé, že ještě za války byla chata pomalována ornamentálními motivy v duchu venkovského lidového umění.

V dosahu lovecké chaty musel být určitě také zdroj pitné vody (auta a plastové kanystry dříve nebyly). Původní studánka, po válce vyztužená betonovými skružemi, je však dnes beznadějně vyschlá. O kousek dál, z bahnitého prasečího kaliště, vytéká nenápadný potůček, považovaný za pramen Punkvy (dokonce k němu vede odbočka turistické značky). Mně se však toto označení moc nelíbí. Potoku, který vzniká soutokem několika zdrojnic u Skelné Huti a teče pak kolem Vlčí skály ke Sloupu, se zde co pamatuji, říkalo Luha (a tak je označen i v mapách zmíněného druhého vojenského mapování). Když už, tak lze použít termínu Horní Punkva. Vlastní Punkva přece nemá pramen a vzniká v podzemí Amatérské jeskyně soutokem Sloupského potoka (Luha je jeho přítokem) a Bílé vody. Ale o Punkvě a Luze až jindy.

další seriály