Pavlovské mokřady jsou bezesporu jedním z nejcennějších chráněných území nejen Boskovicka, ale celé přilehlé části Moravy. Z dříve poměrně častých rašelinných luk Drahanské vrchoviny se po „melioracích“ ve druhé polovině 20. století dochovaly pouze dvě významnější lokality, Pavlovské mokřady u Benešova–Pavlova a nedaleká Uhliska u Horního Štěpánova. Obě zřejmě alespoň částečně zachránilo to, že ležely při samé hranici okresů Blansko a Prostějov (Pavlovské mokřady na blanenské a Uhliska na prostějovské straně). Obě území byla sice nevhodnými zásahy dosti poškozena, obě si však dosud uchovávají svoji krásu a značné přírodovědné hodnoty. Byla proto koncem 80. let (tedy ještě za socialismu) vyhlášena za chráněná území.
Úzký pruh lesa mezi oběma rezervacemi tvoří sice převážně kulturní smrčiny, v podmáčeném, místy až rašelinném lese měl však smrk zřejmě ještě před začátkem systematického lesního hospodaření významnější zastoupení. Můj předčasně tragicky zemřelý přítel, prostějovský botanik RNDr. Petr Albrecht, nosil v hlavě myšlenku, že při vhodném způsobu lesnického hospodaření by mohl les mezi Uhlisky a Pavlovskými mokřady směřovat k přírodě blízkému lesu a následně by obě rezervace mohly být propojeny v jedno rozsáhlé území. To by pak snad mohlo být zařazeno do kategorie národní přírodní rezervace (získalo by tak nejpřísnější stupeň ochrany mimo národní park). Mokřady Drahanské vrchoviny by si podobnou rezervaci zasloužily a prostor mezi Pavlovem a Horním Štěpánovem je zřejmě jediným územím, kde by se tak mohlo stát. V blízké době je to ale nereálné, snad někdy v daleké budoucnosti, až si lidé začnou posledních zbytků přírody více vážit.
Na Pavlovských mokřadech se v minulosti nacházelo největší rašeliniště Drahanské vrchoviny, s vrstvou rašeliny dosahující v některých místech mocnosti až dvou metrů. Rašelina zde byla těžena pro palivové účely (dle vyprávění pamětníků během druhé světové války a zřejmě i dříve), zkázu rašeliniště však způsobila až rozsáhlejší exploatace rašeliniště pro využití v zemědělství během 70. let 20. století, spojená s odvodněním území. Tehdejší „těžba“, během které se víc zničilo, než získalo, je klasickým příkladem technokratického přístupu k přírodě (drancování za každou cenu). V dobách socialistické zemědělské velkovýroby nešlo o nic neobvyklého, s technokratickým pohledem na přírodu se však bohužel v řadě případů setkáváme i v současnosti.
Konečně roku 1988 byl vyhlášen CHPV (chráněný přírodní výtvor) Pavlovské mokřady na ploše cca 63 ha, aby bylo zachráněno alespoň to, co zbylo. CHPV byla tenkrát nově zavedená kategorie chráněného území kromě již dříve existující SPR (státní přírodní rezervace). SPR vyhlašovalo za socialismu ministerstvo kultury (ministerstvo životního prostředí tenkrát neexistovalo) a byrokratický proces vyhlašování trval často řadu let. Mnohdy se stalo, že cenná lokalita byla zničena dříve, než se ji podařilo vyhlásit. Pravomoc zřídit CHPV získaly někdejší okresní národní výbory, které byly schopné reagovat na potřeby ochrany přírody daleko pružněji.
V roce 1996 byly Pavlovské mokřady rozšířeny a přehlášeny novou vyhláškou Okresního úřadu v Blansku, získaly tak současnou rozlohu cca 125 ha. To vše však nemohlo vrátit lokalitě původní charakter. Větší část území totiž dnes trpí nedostatkem vody kvůli existenci hlubokého odvodňovacího kanálu odvádějícího vodu směrem k Hornímu Štěpánovu. Jeho sanace by byla velmi nákladná, menší úpravy (vytvoření mělčích kanálů, v tomto případě sloužících k rozvádění vody), nemohlo hydrologické poměry území výrazně změnit.
Bohužel výskyt řady pozoruhodných druhů rostlin a živočichů je dnes již na Pavlovských mokřadech minulostí. Zmizel rozchodník huňatý či nenápadná kapradinka hadilka čili jazyk hadí (poslední pozorování v obou případech roku 1972). Některé druhy, považované za vyhynulé, se v posledních letech podařilo znovu potvrdit (klikva žoravina, rosnatka okrouhlolistá). Přežívají zde však pouze na menších plochách.
Dalším význačným druhem, který je ve vrchovištní části Pavlovských mokřadů dosud hojný (a vzácně se vyskytuje i na Uhliskách), je suchopýr pochvatý. Jedná se o horský druh, jenž má na Drahanské vrchovině izolovaný výskyt. Na přelomu června a července, když rostlinky suchopýrů plodí, bělá se rašeliniště jejich pápěřím (chmýřím). Podle něj dostaly suchopýry také svoje jméno, v suchu totiž rozhodně nerostou. Kromě suchopýru pochvatého (s jednoklasým vrcholovým květenstvím) se lze na Pavlovských mokřadech setkat také se suchopýrem úzkolistým (s víceklasým květenstvím). Suchopýr úzkolistý roste na většině vlhkých luk Drahanské vrchoviny.
Vysychající degradované plochy rašeliniště dnes porůstá také nápadná mohutná tráva bezkolenec čili molinie. Na okolních vlhkých loukách pak rostou upolíny, prstnatce májové, modrofialové kosatce sibiřské a další zajímavé druhy.
Jedinečné na Pavlovských mokřadech však nejsou louky, ale zbytek rašeliniště. Na tomto místě by bylo vhodné vysvětlit, co to takové rašeliniště vlastně je. Rašeliniště je jedním z mnoha druhů mokřadů čili wetlandů (dnes jsou anglické termíny v módě). Co je to mokřad, to se vysvětluje špatně. Něco mezi vodou a souší. Je to plocha, ve které si zmácháte nohy, ale nevykoupete se tam. V našich podmínkách je mokřadem okraj řeky nebo rybníka, mokrá louka, bažina nebo právě rašeliniště.
Rašeliništím dal jméno zvláštní mech rašeliník, který nemá na rozdíl od ostatních mechů žádné „kořínky“ (správně botanicky příchytná vlákna), odspodu postupně odumírá a naopak nahoře pořád přirůstá. Odumřelé části lodyh rašeliníků se nemohou v rašeliništi rozložit (nedostává se k nim vzduch) a jejich stlačováním vzniká rašelina, jakýsi předstupeň uhlí. Středoevropská rašeliniště se vytvářela od konce poslední doby ledové, během přibližně 10 000 let.
V horách se nacházejí rašeliniště zásobované výhradně srážkovou vodou (srážek je v horách hodně). Ta neobsahuje téměř žádné minerální látky (blíží se svým charakterem vodě destilované), rostliny v rašeliništích trpí nedostatkem živin, zejména ve vodě snadno rozpustného dusíku. Některé z nich si proto občas přilepšují chytáním živin v podobě drobného hmyzu. Třeba známá rosnatka okrouhlolistá. Chloupky na listech jsou pokryty jakoby kapičkami rosy, ve skutečnosti se jedná o trávicí enzym. Hmyz se tedy na kapku „přilepí“ a je pomocí ní i stráven.
Typické vrchoviště přirůstá nejvíce uprostřed a na průřezu tak získává bochníkovitý tvar. Znáte třeba Rejvíz ze slavným Mechovým jezírkem v Jeseníkách? Pokud ne, tak se tam zajeďte podívat. Stojí to za to.
V nížinách se místo rašelinišť vyskytují živinami bohaté slatiny, zásobované na minerály bohatou vodou z podzemních pramenů. Tedy spíš se vyskytovaly, protože všechny naše nížiny byly téměř do posledního místa změněny na pole, pokud nejsou přímo zastavěny. Zbytky slatin se zachovaly např. v Polabí na Mělnicku, kde se jim říká „černavy“ (podle humusem bohaté, černě zbarvené půdy). Mech rašeliník na slatinách neroste, nebo jen výjimečně (většina rašeliníků vyhledává kyselé prostředí).
Přechod mezi slatinou a vrchovištěm představuje přechodové rašeliniště, což je právě případ Pavlovských mokřadů. Takové přechodové rašeliniště je zásobováno jak dešťovou, tak podzemní vodou. Mezi jeho obyvateli pak najdeme jak druhy vrchovišť, tak slatin.
V srdci Drahanské vrchoviny tedy můžete zajít na místa, kde si budete připadat jako v horách (nebo v krajině konce poslední doby ledové). Nejkrásnější jsou rašeliniště právě koncem června a v červenci, kdy je většina zdejších rostlin v plném květu. Rašelina intenzivně voní a uděláte-li krok mimo cestu, hrozí vám, že se ocitnete minimálně po kotníky ve vodě. Takový výlet na rašeliniště není pro háklivé městské slečinky. Pobyt navíc znepříjemňují mračna komárů a dalšího hmyzu. Na rozdíl od člověka, který je zde vetřelcem, sem však ti komáři patří. Bez nich by se mnozí zvířecí obyvatelé rašeliniště neměli čím živit.
Dokážete-li překonat útrapy a protivenství, zjistíte, jak jsou rašeliniště krásná. Jako mnoho jiných koutů přírody, samozřejmě. Vyprávění o rašeliništích bude proto dobré zakončit citátem amerického básníka Robinsona Jefferse, který připomíná krásu světa: V našem světě, kde jsou všechny věci krásné, je na básníkovi, aby zvolil, co přetrvává…
