Až na samém konci blanenského okresu leží vesnička Kněževes a u ní se nacházejí Kaviny. Toto velmi členité území je jedinečné nejen v rámci Boskovicka, ale dokonce celé Českomoravské vrchoviny, na jejímž východním okraji se nachází.
Díky velké geologické pestrosti (střídání různých přeměněných hornin jako fylitů, rul či krystalických vápenců) a erozní činnosti Kavinského potoka a několika jeho drobných přítoků zde vznikly skalnaté soutěsky s četnými peřejemi a vodopády. Kulturní smrkové lesy výše na svazích sice i zde odumírají a jsou postupně těženy, v inverzních polohách stinných roklí však staré smrky většinou dosud žijí. A přijdou-li vlhčí roky, možná dokážou atakům kůrovce odolat. Jedná se totiž o stanoviště, na kterých byl smrk jako jednotlivá příměs smíšených lesů s velkou pravděpodobností přítomen ještě dříve, než jej lidé na přelomu 18. a 19. století začali hojně vysazovat. Věkovité smrky a jedle na Kavinách občas doprovázejí listnáče – javory kleny, jasany, buky a na slunných skalních hranách i lípy.
Lokalita má podhorský charakter. Botanici zde zaznamenali výskyt druhů vyšších poloh, třeba keře zimolezu černého (mnohem vzácnějšího než běžný zimolez pýřitý), růže převislé a zejména sleziníku zeleného, který zde má izolovaný výskyt. Sleziník zelený je nenápadná malá kapradina s rozsáhlým areálem rozšíření (horské oblasti Evropy, severní Asie, pohoří Atlas na severu Afriky, Severní Amerika). U nás je však vzácný a vyhledává vlhké, stinné skály, především vápencové. Častější je jen v Krkonoších, Moravském krasu a v Hrubém Jeseníku. Často se s ním setkávám ve vápencových částech slovenských Karpat, třeba ve Slovenském ráji. Na Kavinách jsem ho zatím neviděl, skal je tam hodně a nevím přesněji, na které by zde měl růst. Zaznamenal jsem tam pouze mnohem hojnější sleziník červený. Poznají se od sebe dobře – řapíky listů sleziníku zeleného jsou sytě zelené, v případě sleziníku červeného hnědé až červenohnědé.
Zajímavostí Kavin je Bílý pramen, zmíněný dokonce v tištěných Vysvětlivkách k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů 1 : 50 000 (vydány roku 2000). Nachází se v levém úbočí Kavinského potoka a má vydatnost v řádu desetin litrů za sekundu. Traduje se sice, že jde o pramen minerální, není to však pravda, jedná se o prosté vody. A to přesto, že se zde z vody za spolupůsobení rostlin a mikroorganismů sráží takzvaný pěnovec neboli travertin, pramenný vápenec. Může se tak dít proto, že v souvrství moravika olešnické skupiny se zde nacházejí také krystalické vápence (mramory). Díky tomu zde vzniká plochá travertinová kaskáda dlouhá necelých 40 metrů a široká do 8 metrů. Mocnost zdejších, převážně holocenních (mladočtvrtohorních) travertinů je menší než jeden metr. I tak je to rarita, hojnější výskyty travertinů byly v minulosti známy jen z karpatské části Moravy a z Českého krasu, většina z nich byla bohužel dávno odtěžena na dekorační kámen. Koho více zajímá zdejší geologie, nechť nahlédne do dřívějšího povídání o Moravských kopcích.
Výjimečnost Kavin je známa již delší dobu. Nejen kvůli zajímavým vyšším, cévnatým rostlinám, ale hlavně kvůli mechorostům a také měkkýšům – malakofaunu vápencových ostrůvků v širším okolí zkoumal před desetiletími Ivan Hrubý, výsledky svých výzkumů publikoval v Časopise národního muzea.
Rozsáhlejší rezervace zde byla navrhována již v 60. letech minulého století. Ač se objevila i v turistických mapách, její vyhlášení se neuskutečnilo. Až roku 1997 tehdejší Okresní úřad v Blansku zřídil alespoň menší přírodní rezervaci s názvem Kavinský potok, která však zahrnuje jen část Kavin. Zbytek leží již v okrese Svitavy, tedyPardubickém kraji. Škoda, že orgány ochrany přírody nedokázaly dodnes najít společnou řeč a zahrnout do chráněného území všechny přírodovědecky cenné části Kavin, bez ohledu na administrativní hranice.
Musím se zmínit ještě o Kněževsi. Obec je připomínána poprvé v 15. století jako majetek hradu Louka, později se stala součástí kunštátského panství. Podle historika Ladislava Hosáka (Historický místopis země Moravsko-slezské) zdejší poddaní od nepaměti robotovali olešnickému faráři. Mezi robotní povinnosti jistě patřilo také budování cest, včetně těch lesních. Staré lesní cesty, které museli naši předkové v potu tváře doslova vykopat v prudkých svazích, jsou další zajímavostí Kavin. Dlouhá léta vedla z Kněževsi roklí nad levým břehem Kavinského potoka žlutá turistická značka do Dolní Lhoty poblíž Svojanova (neplést s Dolní Lhotou u Blanska). Na staré lípě na rozcestí v Kněževsi je tato žlutá ještě matně vidět. Dnes přes Kaviny vede značka zelená, je trasovaná vpravo nad potokem výše ve svahu. Kdo prochází značenou cestou po okraji rezervace, z divokých roklí toho mnoho neuvidí. Pokud patříte mezi nadšené a zároveň ohleduplné obdivovatele přírody, sejděte si z turistické cesty na dno rokle k vlastnímu Kavinskému potoku. Stojí to rozhodně za to. Je tam doslova divočina, některá místa jsou zcela neprůchodná pro množství spadaných kmenů. Když jsem tam nedávno byl, divoký Kavinský potok mi nahradil aspoň na okamžik Slovenský ráj, do kterého již od mládí jezdívám skoro každé Velikonoce. Kvůli pandemii se mi to už dva roky nepodařilo. Na Kavinském potoce jsem si připadal jako v některé z roklin onoho karpatského národního parku.
Vydejte se i vy na Kaviny. Stačí dojet do Kněževsi, třeba autobusovou linkou Letovice–Olešnice. A odtud se vydat dolů kolem Kavinského potoka směrem k údolí říčky Křetínky. Dál to již kvůli protiepidemickým opatřením, která neumožňují bez vážného důvodu opustit okres, nelze. Na Kaviny se ale můžete vypravit s čistým svědomím, aniž byste porušovali vládní nařízení. Je to rozhodně lepší, než vyrazit třeba do Moravského krasu, který bude teď na jaře v obležení především blanenských turistů a cyklistů. Já byl na Kavinách v neděli, a přesto jsem tam nepotkal živé duše! Až opatření poleví, lze pak pokračovat přes Dolní Lhotu dále na Svojanov, nebo na druhou stranu k Bohuňovským skalám či do Jobovy Lhoty. Je to krásný kraj. A právě na jaře, v dubnu a květnu, je nejhezčí.
