Přírodní památka V Jezdinách u Kněževsi patří k nejpozoruhodnějším lokalitám Boskovicka. Leží v geologicky i geomorfologicky nesmírně pestré krajině Hornosvratecké vrchoviny. Členitý reliéf svádí člověka k iluzi, že se nachází v některém mladém karpatském pohoří, nikoliv ve starobylé České vysočině.
Geologické podloží zde tvoří přeměněné horniny – ruly a krystalické vápence (mramory). Díky nim se zde kromě běžných kambizemí (hnědých lesních půd) vyskytují i rendziny, zvláštní tmavé půdy vznikající na vápencích, které se vyznačují neobvykle vysokým obsahem humusu. Vždy, když takto na jaře přicházím silničkou od Kněževsi směrem na Jobovu Lhotu k přírodní památce V Jezdinách, přímo mne praští do očí nápadně načervenalá barva čerstvě k řádkům přihrnuté hlíny bramborového políčka. Můžou za ni oxidy železa, které se vysrážely při tropickém zvětrávání v geologické minulosti.
Střídání různých hornin a půd je jedním z faktorů, které podmiňují velkou floristickou bohatost této krajiny. Vyšší obsah vápníku v půdě vyhledává několik druhů rostlin z čeledi vstavačovitých, našich orchidejí. Tak zde postupně rozkvétají okrotice bílá, vemeník dvoulistý či kruštík širolistý. Nejkrásnější je pak střevíčník pantoflíček, kvůli kterému bylo toto území dokonce zařazeno mezi evropsky významné lokality soustavy NATURA 2000. Nejvíc kvetoucích vstavačovitých a dalších zajímavých rostlin je zde možné zastihnout ve druhé polovině května a začátkem června. Z výslunných strání tehdy svítí bílé květy sasanky lesní, kterou možná znáte ze zahradních skalek. Je mnohem větší a nápadnější než běžná sasanka hajní, jenž v dubnu tvoří koberce ve světlých listnatých lesích.
Keříky jalovce naznačují, že toto území bylo v minulosti aspoň z části využíváno jako pastvina. Dobytek totiž pichlavý jalovec nežere, a ten se proto na pastvinách šíří. Jakmile je však pastvina opuštěna a začne zarůstat lesem, světlomilný jalovec ve stínu vyšších stromů a keřů po několika desetiletích zahyne. Však také u nás již téměř všechny bývalé jalovcové pastviny zanikly, tedy kromě hor nejvýchodnější Moravy.
Ta spousta nádherných květin V Jezdinách roste také proto, že zdejší krajina nebyla zasažena intenzivním velkoplošným zemědělským hospodařením. Prostě zde pro něj nebyly podmínky, a tak se zde dosud půda obdělává v malém, jako za starých časů. Hospodáři tady stále ještě občas používají k obracení sena i mnoho desetiletí staré zemědělské stroje. Louky se střídají s lesy či s malými políčky. V pestré krajině se také daří zvěři, před lety jsem zde v tuhle roční dobu našel v trávě jen několik dnů staré srnčátko. Honem jsem upaloval pryč, jen aby se k němu nedostal můj lidský pach, který by pak jeho srnčí mámu natolik vystrašil, že by se k mláděti už nevrátila.
V Jobově Lhotě ovšem už ubývá starousedlíků a přibývá chalupářů, což je osudem snad všech podobných odlehlých míst. Těch, kteří chtějí pracně obdělávat půdu, již naši předkové kdysi vyrvali lesu, je stále míň. Název Lhota napovídá, že se jedná o kolonizační ves. Během středověké kolonizace byla novým osadníkům, za to, že zde vymýtili les a postavili domy, určena „lhůta“, po kterou byli osvobozeni od placení dávek. Jobova Lhota ležela tenkrát při samé zemské hranici, ale už v Čechách. Teprve v souvislosti s administrativními změnami roku 1960, když tehdejší komunistická vláda zrušila menší administrativní jednotky (okresy a kraje) a nahradila je většími, byla od nově vzniklého rozsáhlého blanenského okresu odtržena obec Bohuňov (začleněná do okresu Svitavy) a místo ní k okresu Blansko naopak přičleněna Jobova Lhota. Menší původní okresy (Boskovice a Polička) zanikly. Ale na tom nesejde. Příroda nezná administrativních hranic a srnky i divočáci táhnou krajinou všemi směry, z Moravy do Čech i naopak.
