Nad vsí Loukou nedaleko Olešnice se zdvíhá nápadný kopec, o kterém si nezasvěcený pozorovatel může myslet, že se jedná o sopku. Podobných kuželovitých kopců je na Boskovicku hned několik, ani jeden však sopkou není.
Nejbližší výchozy sopečných hornin jsou totiž známy až za Protivanovem (mezi Repechami a Stínavou), nejde však o klasickou sopku, spíš o podmořský výlev lávy. Výchoz je to plošně nepatrný, přesto jsou tam na devonský (prvohorní) vulkanismus vázána v minulosti využívaná naleziště železných rud.
Kopec nad Loukou bývá někdy uváděn jen jako kóta 642 m, místní mu říkají Hradisko (míst zvaných Hradisko je však na Kunštátsku hned několik). Jde o suk odolných hornin, vypreparovaný erozí z okolních, méně povětrnostním vlivům odolávajících horninových komplexů. Vrcholovou část Hradiska tvoří odolné krystalické vápence (mramory), svahy pak svory, fylity a ruly. Všechno jsou to přeměněné horniny olešnické skupiny moravika. O moraviku, konkrétně o svratecké klenbě, jsem už psal v textu věnovaném takzvaným Moravským kopcům.
Hradiskem se kopec nazývá proto, že na něm stával středověký hrad. Naši předkové totiž ještě příliš nerozlišovali mezi hradištěm (pravěkým), hradem (středověkým) či stopami ještě mladší vojenské fortifikace (třeba z třicetileté války). Protože zřícenina Louka je obklopena dodnes dobře patrným mohutným příkopem, bylo to pro ně prostě Hradisko.
První zmínka o hradě je v zemských deskách k roku 1360, kdy na něm Procek z Lomnice zapsal věno své manželky. Páni z Lomnice hrad založili na severním okraji svého panství. V 15. století hrad krátce vlastnili Boskovicové, pak se vrátil zpátky do rukou rodu z Lomnice (u Tišnova). Tento starý moravský rod měl ve znaku černé křídlo na stříbrném poli. V r. 1496 hrad získal Vilém II. z Pernštejna. V jeho závěti (1521) je sice hrad uváděn jako obyvatelný, při prodeji a přičlenění ke kunštátskému panství roku 1560 však už byl pustý. Zadlužený Vratislav z Pernštejna musel tehdy rozprodávat své majetky. Dvůr renesančního velmože se vyrovnal královskému, což stálo obrovské peníze. Nákladná byla také svatba jedné z Vratislavových dcer – Polyxeny, které se zúčastnil sám císař Rudolf II. Jen nevěstiny šperky prý vážily skoro tolik, co ona sama. Brala si Viléma z Rožmberka a od své matky, španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara získala vzácný svatební dar – Pražské jezulátko (dnes vystavené v chrámu P. Marie Vítězné na Malé Straně v Praze). Šťastné manželství to však nebylo, už kvůli více než třicetiletému věkovému rozdílu novomanželů. Vilém předtím pohřbil již tři ženy, ani Polyxena mu však potomka nepřinesla a rožmberský rod před zánikem nezachránila (také Vilémův bratr Petr Vok zemřel bezdětný).
Vraťme se ale na Louku. Na největším skalisku se patrně nacházel menší palác či hranolová obytná věž. Zbytky zdiva jsou na skále dosud patrné. Na východní straně k paláci přiléhalo nádvoří s několika budovami, z nichž se zachovaly zbytky zdí a dokonce sklepů, včetně základů štíhlé válcové věže. Na Hradisku, s něhož je pěkná vyhlídka do Čech a na Moravu, vyskytují se posud železné šípy, napsal před více než sto lety kunštátský rodák, římskokatolický kněz a církevní historik Jan Tenora ve Vlastivědě moravské (Kunštátský okres, 1908).
K tomu ještě připsal pověst o Zkamenělé svatbě:
Za Loukou nedaleko úvozu viděti lze na poli několik řad velkých bílých kamenů… Na hradě Louce měla prý býti svatba. Velký průvod s hudbou šel do dřevěného chrámu Prosetínského a dlouho se nevracel, na hradě zatím se vařilo a peklo. Netrpělivá kuchařka bála se již, že se jí všecko pokazí, a řekla zlostně: „Bodej by celá svatba zkameněla!“ Stalo se tak.
Ty bílé balvany byly zřejmě kusy mramoru. Nevím, zda se u Louky dochovaly dodnes, ale není to moc pravděpodobné. Podobné kameny, dříve se po Čechách i Moravě občas vyskytující, padly většinou během posledních sto let za oběť stavebním aktivitám v blízkých vesnicích, případně byly zničeny po válce v souvislosti s intenzifikací zemědělství a scelováním polí.
Přímo na louckém hradě připomíná oběti druhé světové války kamenný památník. Nebylo jich ani v tomto odlehlém kraji málo a jsou mezi nimi i děti – desetiletý Miloš Prudil z karlovské hájovny mezi Loukou a Hodonínem či patnáctiletá Marta Škrabalová z Tasovic. Prudilovi i Škrabalovi se zapojili do odbojové činnosti, konkrétně do pomoci partyzánům, kteří se rekrutovali z uprchlých válečných zajatců i sovětských výsadkářů. Gestapo za pomoci konfidentů pomocníky partyzánů odhalilo a většinu z nich pozatýkalo. Nacisté s nimi neměli žádné slitování, všichni byli umučeni doslova pár týdnů před koncem války.
Nerad bych ale takto končil své podzimní povídání. Říjen hýří všemi barvami a dává zapomenout na lidskou bolest a trápení. Na louckém hradě dnes převládají listnaté stromy (smrky i zde většinou padly za oběť suchu a kůrovci), a tak kopec právě na podzim září do kraje. Stojí za to se sem vydat.
