Moravskými kopci bývá výstižně nazýván kopcovitý terén v okolí Olešnice. Městečko je označováno též jako Olešnice na Moravě, leží totiž na moravské straně bývalé zemské hranice, která probíhá nedaleko. A mnoho dalších Olešnic, většinou se táhnoucích podél potoka, kolem kterého rostou či aspoň dříve rostly olše, ještě najdeme po celých českých zemích.
Moravské kopce jsou z geologického hlediska součástí tzv. svratecké klenby, náležející k jednotce zvané moravikum (podle Moravy). Aby se geologické názvy nepletly se zeměpisnými, píší se s malým počátečním písmenem. Moravikum je poměrně úzkou, ale významnou geologickou jednotkou jihovýchodního okraje Českého masivu (ten je pravopisnou výjimkou, obvykle se píše s velkým Č). Moravikum se táhne od Svojanova poblíž Poličky v délce více než 130 km k jihu až do Rakouska.
Svratecká klenba je složena ze tří částí. Nejníže leží skupina Bílého potoka (v okolí Veverské Bítýšky; tvoří ji fylity s vložkami kvarcitů, mramorů a zelených břidlic). Přes ni je přesunuto těleso bítešské ruly (původně šlo o žulu, která pronikla před 600 až 800 miliony let do nejsvrchnější části dnešního moravika, následně byla přeměněna). Onou svrchní částí moravika je pak právě olešnická skupina (tvoří jakýsi vnější lem svratecké klenby), ve které převažují svory a ruly s četnými polohami mramorů, kvarcitů, amfibolitů a grafitu. Ve všech případech jde o metamorfované horniny, které byly do dnešní podoby přeměněny působením vyšších teplot a tlaků při horotvorných pohybech. Pro moravikum je typická inverzní (převrácená) metamorfní zonálnost, kdy nejníže leží horniny nejméně přeměněné. Ta je důsledkem intenzivních tektonických pohybů, při nichž došlo k převrácení horninového sledu.
Svrateckou klenbu zkoumali již na přelomu 19. a 20. století geologové tehdejšího C. k. říšského geologického ústavu ve Vídni. Mezi nimi také Franz Eduard Suess (1867–1941), pozdější profesor vídeňské univerzity. Právě on zavedl roku 1901 termín moravikum. V roce 1912 pak publikoval svoji velkorysou představu o geologické stavbě Českomoravské vrchoviny a okolí, ve které mimo jiné vyložil vznik tzv. morávních oken („moravischen Fenster“). Také pozdější výzkumy potvrdily, že se jedná o dvě tektonická okna – svrateckou a dyjskou klenbu, v rámci kterých byly erozí odkryty velmi staré horniny.
Zbývá snad ještě dodat, že mramor je vlastně přeměněný vápenec, kvarcit je hornina složená z křemene a grafit (tuha) vznikl přeměnou organických zbytků. Grafit byl v minulosti těžen, především v okolí Velkého Tresného.
Opusťme už ale raději chladný svět kamenů a věnujme se živé přírodě. I ta má v Moravských kopcích co nabídnout. Koncem 19. století zde olešnický učitel Tomáš Člupek objevil černýš český, Melampyrum bohemicum. Rostlinu, která byla popsána z Čech. Černýše jsou jednoleté poloparazitické byliny, z nichž některé (nejlépe je to patrné u známého černýše hajního) mají kromě nepříliš nápadných žlutých květů křiklavě fialové listeny (přeměněné listy). Právě ty slouží k lákání hmyzu, který rostliny opyluje. Zvláštností černýšů jsou též semena, která se tvarem, hmotností a zpočátku i barvou nápadně podobají mravenčím kuklám. Však je také mravenci rozšiřují po okolí. A proč je to vlastně černýš, když na něm není nic černého? Jméno je to už staročeské. Již naši předkové si totiž všimli, že po utržení schnoucí rostlina zčerná.
Černýš český je endemitem nejvýchodnějších Alp a Předalpí, České republiky a Záhorské nížiny na západním Slovensku. Nikde jinde na světě neroste. U nás se vyskytuje na Třeboňsku, ve Středním Povltaví, v Polabí, Poorličí a nakonec na Českomoravské vrchovině (právě v okolí Olešnice).
Já mám s černýšem českým spojený závěr letošního léta. Na přelomu srpna a září jsem se za ním vydal do Moravských kopců. Protože se mi nechtělo obcházet všechny ty lesem zarostlé kopečky mezi sklizenými poli, zamířil jsem přes starou zemskou hranici do Čech, na Fouskův kopec (Fousku) nad Trpínem. Jestliže se totiž v šestém dílu Květeny České republiky píše, že se černýš český vyskytuje v širším okolí Olešnice u Kunštátu, je to poněkud povšechná lokalizace. Jedině kopec Fouska je zmíněn výslovně, jde totiž o naši nejvýše položenou lokalitu černýše českého, který tam roste na okraji lesa v nadmořské výšce přibližně 660 metrů. A tam jsem ho taky našel. Bylo to pro mne nejkrásnější rozloučení s letošním létem.
