Rozhovor s Martinem Krajíčkem, který odchází po jednadvaceti letech z boskovické základní umělecké školy. Po rozhovoru s ředitelkou školy Stanislavou Matuškovou jsme oslovili také jeho, aby svůj odchod vysvětlil a přiblížil svůj pohled na situaci ve škole.
Martine, dělali jsme spolu rozhovor asi před dvěma měsíci, během té doby ses rozhodl odejít z boskovické ZUŠ. Proč?
Ze dvou důvodů. První byl ten, že jsem dostal nabídku nového místa, takže jsem nešel do neznáma, ale na nové pracoviště, kde je jistě svěží vzduch, k čemuž se určitě ještě dostanu. A k člověku, kterého si nesmírně vážím, a to je Petr Křivinka (ředitel letovické ZUŠ, pozn. red.). Tuto nabídku jsem přijal.
A ten druhý důvod?
Ten byl podmínkou pro tuto věc. Tušil jsem, že žáci, na kterých mi záleží, půjdou se mnou. Kdybych měl opustit úplně všechny žáky, tak bych to možná nedělal.
Ale to obojí je vlastně až druhá polovina rozhodnutí – předpokládám, že kdybys byl spokojený v Boskovicích, tak bys toto vůbec neřešil. Co tě vlastně vedlo k tomu, žes začal uvažovat o změně místa?
Ta věc je složitá, těžko se říká nahlas, obzvlášť tady na maloměstě. Ale musel jsem k tomu rozhodnutí dojít a musím to i říct. Odešel jsem od intrik a pomluv a jdu na pracoviště, kde si myslím, že se mi bude opět svobodně tvořit a učit, tak jak to ke svému povolání prostě potřebuji.
Není to u tebe rozhodnutí ze dne na den, ale prošel jsi zvláštním vývojem. Po nástupu nové ředitelky ses dostal do vedení školy, vedl uměleckou radu, řídil orchestr. Měls docela významnou pozici. Pak to šlo dolů a vyústilo to až v tvůj odchod. Pojďme to tedy vzít postupně.
Byla to pro mě nejprve příležitost zkusit si věci, které mě vždycky trochu lákaly. Už jako malé dítě jsem ve skupině vždycky patřil k těm, kteří to někam vedli a směřovali, to mě bavilo. Chtěl jsem si to zkusit a zkusil jsem si to.
S novou ředitelkou přišel trend dávat větší důraz na prezentaci školy, akce pro veřejnost. Tohle ti vyhovovalo?
Ano, to ano, proč ne. Rozhodně si ale nemyslím, že za dob ředitele Zdeňka Jindry něco nefungovalo. Teď šly věci určitě nahoru, zvedla se nová energie, znovu se obnovil orchestr, postavila se dětská dechovka. To určitě ano, ale nemyslím si, že za Zdeňka Jindry jsme učili nějak hůř, to v žádném případě. Třeba zrovna to, že já budu dirigovat orchestr, byl nápad Zdeňka Jindry, který Stáňa Matušková jen zrealizovala.
V tomhle problém tedy nebyl?
Ne. Já jsem pracovitý, tohle mi nevadí. S tím problém nemám, to mě naopak lákalo a bavilo.
Přesto jsi z umělecké rady odešel. K tomu vedlo co?
Už před těmi pár lety bylo běžné, že jsem s paní ředitelkou nesouhlasil a říkal jí třeba, že mě oslovil kolektiv, aby nebyla tak prudká a byla jemnější v zacházení s kolegy. Když vyvstal problém s Ludmilou Keršnerovou, byl jsem vyzván všemi ostatními kolegy, ať já s ředitelkou promluvím, protože jsem její pravá ruka a jsme taky přátelé, takže na mě snad dá. To jsem všechno udělal několikrát.
Dělals to? Řešili jste problémy průběžně? Paní ředitelka dnes říká, že ona lidem do hlav nevidí a nikdo za ní s takovými problémy nechodí.
Mluvili jsme spolu včera a takto mi to říkala taky. Že není nikde žádný problém.
Ale tys tam tedy chodil a konkrétní věci řešil?
Ano. Nebylo to každý týden, to určitě ne, ale několikrát jsme to řešili. Jak říkám, byl jsem k tomu i vyzván, abych to udělal. A já jsem to udělal.
A jak jsi třeba ten odchod paní Keršnerové vnímal ty?
Vnímal jsem to velmi citlivě a velmi bolestivě. Šel jsem za paní ředitelkou jak sám, tak jsem se ozval na poradě, skončilo to jejím pláčem na poradě a potom výtkami, že zrovna já jsem se Ludmily Keršnerové zastal. Byla to pro mě velká životní škola, protože to beru jako svou velkou životní chybu.
Jako chybu? Že ses jí zastal?
Ne, že jsem se zastal málo. Na jedné konkrétní pracovní schůzce jsem se Ludmily nezastal vůbec a vím, že jsem jí tenkrát hodně ublížil. Hodně jsem se tím poučil.
Jak proběhl tvůj odchod z umělecké rady? Původně ses rozhodl, že položíš i práci u orchestru.
Byl jsem přemluven, že není, kdo by to dělal, tak jsem to ještě vzal.
A důvody odchodu z umělecké rady jsi uvedl?
Důvody jsem řekl.
Podle paní ředitelky jsi jen řekl, že už to dělat nechceš.
Ne. Pamatuju si to přesně, protože jsem se na to připravoval. Řekl jsem jí, že už jsem dost starý na to, abych dělal věci, které v mém životě nemají smysl.
To je dost diplomatické vyjádření.
Budu ještě pokračovat. Dál jsem řekl, že jsem ty věci dělal rád, ale úplně všechno bylo ve velkých nervech, ve stresu, s velkou kritikou na závěr. Navíc jsem jí řekl, že není parťák, člen týmu. Že zkrátka není týmový hráč. A že mě to překvapuje, když její syn je vrcholový sportovec, že zrovna tohle nechápe. Nepodílí se na tom celku – třeba když někam jedeme s orchestrem, tak se do poslední chvíle nepodílí na našem vystoupení.
Můžeš být konkrétní? Jak se tohle projevuje? V čem učitel potřebuje konkrétní podporu při takové akci?
Určitě nepotřebujeme, aby nás někdo do nebes chválil. To v žádném případě. Ale když máš například udělat třeba program koncertu, uděláš to podle sebe, musíš to třikrát předělávat a pak ti ředitelka vyčte základní a jednoduché věci, ukáže se, že ona sama nemá jasnou představu, jak to vlastně chce. A na závěr to začne všechno kritizovat a už je to velký shon.
Cítils to jako nedůvěru vůči sobě? Že nepřijímá ten tvůj koncept?
Ne. Já si myslím, že ona vlastně nemá názor na to, jaký by ten koncert měl být. Je to ten případ, že po bitvě je každý generál. A ona ani neví, že to takto dělá.
Že si to neuvědomuje?
Neuvědomuje si to. Možná to nemyslí zle, ale ten výsledek je hrubý a nepříjemný.
Vyplývá z toho, že ten rozpor nemá věcný základ v rozdílném pohledu na to, jak by měla fungovat škola a školní akce, ale že jde daleko víc o způsob jednání.
Přesně tak.
Zkoušeli jste mluvit přímo o tomhle? Bylo to možné?
Myslím, že jsem to párkrát řešil i za ten kolektiv. Ať zjemní. Řešili jsme to i včera, ale ona si nemyslí, že to dělá špatně. Nevidí problémy v chování. Kdokoliv se Stáňou někdy hovořil, tak ví, že ona tuto kritiku nepřijímá. Když to řeknu ošklivě, mele si dál tu svou.
To je zvláštní, nám přímo řekla, že na kritiku čeká a je jí otevřená a zaměstnancům říká, aby přišli, pokud nějaký problém mají.
Ano, to říká.
A zároveň říká, že toho nikdo nevyužívá.
Protože mají strach. Včera jsme se o tom bavili. Na základní umělecké škole není dobrá atmosféra, není tam klid. Lidé jsou opravdu vystresovaní. A myslím si, že až na pár jedinců, kteří jí dnes dělají pravé ruky, jsou to úplně všichni. A nejsem první, kdo to říká veřejně.
Zaznělo to od paní Keršnerové.
Od paní Keršnerové a od Magdy Markové u soudu. Přesně tohle.
Jaký máš odhad toho, jak ta situace bude pokračovat dál? Pedagogický sbor, který opouštíš, znáš. Myslíš, že se ty odchody zastaví?
Netuším. Už teď se řeší další možný odchod. Ta situace je velmi složitá. Mrzí mě, že základní umělecká škola není pod městem, určitě by to tak daleko nedošlo. Na kraj je to zkrátka daleko.
Ale rozhodně si nemyslíš, že tvým odchodem a odchodem paní Holoušové se to vyčistí a uklidní?
Nemyslím si to. Musím jen zopakovat, že mě ovlivnilo to, když na jedné poradě opravdu docházelo k bossingu, tomu jsem byl přítomen. A byla tomu přítomna ještě Míša Vymazalová, byli jsme tam čtyři.
S paní Keršnerovou?
Ano. Jediné, čeho jsem byl tehdy schopen, bylo, že jsem jí přinesl sklenici vody. Já jsem kromě zázemí v rodině byl také členem oddílu Vatra, kde jsme si na našich pravdivých hodnotách a postojích hodně zakládali, takže jsem pak seděl doma úplně překvapený a říkal si: kde mám tyhle svoje ideály? A musel jsem tyto pravdy znovu hledat. A jsem rád, že jsem je našel.
Říkáš, žes byl přítomen bossingu – to už je docela vážné obvinění. Řekněme, že to překračuje hranici toho, že někde někomu ujely nervy. To se v té době nedalo řešit nějak víc?
Ta věc se v té době řešila, ještě předtím na škole byla i inspekce. Na základě stížnosti paní učitelky Keršnerové a rodičů, kteří si na kraji také stěžovali. Ale bohužel jsme se tenkrát domluvili, což mě dnes velice mrzí, že novou ředitelku podržíme. Tu problematiku jsme ještě úplně neznali a já konkrétně jsem třeba křivě vypovídal, že bossing na škole není, abych paní ředitelku podržel.
Tos řekl té inspekci?
Ano. Po inspekci nám paní ředitelka řekla, že ví, jak kdo vypovídal. Dodnes nevím, jestli to byla intrika, jestli si to jen domyslela, nebo to opravdu věděla.
Takže vy jste se tehdy domluvili v pedagogickém sboru, že ji podržíte?
Neodpovídala celá škola, inspekce mluvila s vybranými jedinci. Mě to dnes opravdu mrzí, ale dal jsem na starší pedagogy, kteří nás přiměli, že máme podržet nové vedení, že se to tak dělá. Dnes už vím, že se to tak nedělá. Kdyby se to stalo až po té poradě, o které jsem mluvil, tak už bych to neudělal.
Tam se děly tak ošklivé věci, že tě to zlomilo?
Ošklivé věci se děly už předtím. Paní učitelka Keršnerová nás vyzývala: „Vážení kolegové, copak to nevidíte? Vždyť se to může stát i vám.“ A přesně to se pak několikrát i stalo. Do toho plačící ředitelka…
Takže už tehdy jsi to vnímal tak, že je to překročení nějakých hranic?
Mých hranic určitě. Já jsem docela citlivý, překročení hranic už to bylo od začátku, jakkoliv byla Stáňa moje kamarádka.
Takže to nebylo ani na začátku zkrátka tak, že přišlo nové vedení a dělá změny, ne všem se to líbí a někteří třeba odejdou, což je do značné míry normální?
Mě se to na začátku týkalo také. Já nemám aprobaci, studoval jsem hudební vědu, ale to mi k ničemu není. Mám udělenou výjimku na základě toho, s jakými orchestry jsem hrál. Možná jsem se cítil na začátku taky trochu zahnaný do kouta, takže jsem na ty věci přistoupil – s tím, že mám práci. Já mám sice ještě svůj profesionální hudební život, ale učení na ZUŠ je pro nás hudebníky, kteří nehrajeme úplně populární žánry nebo nejsme úplně úspěšní, dobrá jistota. Máme to rádi a navíc nás to baví, aspoň mě ohromně, to snad nemusím dokazovat.
Směřuji k tomu, že určitá míra zlé krve je při takové výměně vedení běžná. Tady se ale podle tebe pohybujeme daleko za touto hranicí? Někdo by mohl říct: přijde nová ředitelka, vymění se pár lidí, ono si to časem sedne.
Tomu rozumím. To se tam stalo a na některé věci nezbývá než říct: ano, bohužel. Ale pak tam byly fauly. Lidé začali opravdu studovat a stačilo jim počkat. Těch faulů bylo dost. Vlastně ne fauly, byly to neprávem dané červené karty. Byly tam oba případy, i ten oprávněný. Navíc to bylo na konci období, kdy to bylo potřeba řešit. Někteří kolegové odešli oprávněně, i když se jim to nelíbilo. Zkrátka nemáš vzdělání, nestuduješ, promiň. Pak tam byli ti, kteří se dostali na školu, v září by nastoupili, ale v červnu dostali výpověď, protože ještě nestudovali.
Když se na to podívám zpětně, tak ze všeho nejvíc mi tam chyběl nějaký cit. Navíc jsme umělecká škola, některé učitelky mají takřka křídla a svatozář, potřebují klid a ten teď nemají. Důvod, proč odcházím, je i to, aby bylo jasné, že to tam takhle je. Aby to bylo jasné. Protože nikdo z těch lidí, co tam dnes jsou, neřekne ani slovo. Bojí se o svou práci.
My jsme s paní ředitelkou vedli rozhovor předevčírem, mezitím jste spolu mluvili i vy?
Mluvili jsme spolu včera. Na základě toho, že jste se ptali, proč odcházím, se mě zeptala, proč teda odcházím.
Myslíš, že jinak by se nezeptala?
Říkám to, jak mi to řekla.
To znamená, že se tě nesnažila přemlouvat, abys tam zůstal? Nám říkala, že má ještě manévrovací prostor a že jste ještě neměli čas si nad tím sednout.
Když si čas udělat nechceš, tak si ho nenajdeš.
Cítils včera nějakou snahu tě ještě vyslechnout a udržet na škole?
Ne. Respektive udržet ne, vyslechnout ano. Ale jak říkám, to jsou intriky a intriky. Na škole to není tak, že tam někdo podrývá její autoritu a hlásá nějaké věci, jak ona říká. Myslím, že škola ještě hodně dýchá jako celek, jako kolektiv. A jakmile se někomu stane bezpráví, všichni si to řekneme. Takže já vím, že už hlásala, že můj odchod je výhra. Jsou to pomluvy a intriky, jakmile otočíte krok, je to jinak. Několik pomluv jsem slyšel na svou vlastní osobu, že odcházím proto, že jsem uražený. Na to říkám: ne, já se neurážím, ale to prostředí není čisté, nedá se tam dýchat. Musím říct, že když jsem řekl, že končím v umělecké radě, tak celý minulý rok byl pro mě klidný. My jsme spolu neměli problém. My jsme spolu totiž nekomunikovali. Vůbec. Bohužel to štěstí neměli ostatní kantoři, kterým se staly šílené věci. To je třeba letos Eva Holoušová.
Paní ředitelka říká, že paní Holoušová odešla do důchodu, na což ředitelka zkrátka nemá vliv.
Protože už tam nebyla energie, ale chtěla by ještě učit, chtěla by něco dělat. Nemůžu ale mluvit za ni.
Ani v tomhle ale nevidíš věcný důvod? Že třeba výtvarné oddělení málo pracovalo, málo se prezentovalo?
Ne. Jenom komunikace. A samozřejmě to, že si paní ředitelka myslí, že všemu rozumí. To zní drsně, ale tak to je. Ona rozumí všemu na světě.
