Boskovický oddíl Vatra slaví 45 let. K rozhovoru o minulosti i přítomnosti Vatry jsme se sešli se Zdeňkem Krajíčkem, který do Vatry přišel brzy po založení, a s Miroslavem Dušilem, který patří k nejaktivnějším dnešním vedoucím. Nejen pro Vatráky by jejich pravá jména mohla působit poněkud nezvykle, takže v rozhovoru vystupují tak, jak je skoro všichni znají – tedy jako Kucmoch se Zoubkem.
Jak Vatra v roce 1970 vznikla a odkud se vzal její název?
KUCMOCH: Já nejsem přímým účastníkem, ale byl u toho můj bratr Ivo. Ten mi to popisoval tak, že když byl Skaut včleněn do Pionýra, tak toho část lidí nechala a část lidí chtěla dál s dětmi pracovat, scházet se a fungovat. Tito vedoucí založili oddíl, který nazvali Vatra.
Proč právě tak?
KUCMOCH: Je k tomu nějaká legenda.
ZOUBEK: Já jsem slyšel těch verzí dokonce několik. Ale souvisí to s lesní moudrostí a se Setonem. Někde tam se to objevuje.
KUCMOCH: Původně to souviselo s časopisem lesní moudrosti Vatra. Ale váže se to obecně na lesní moudrost, z toho vychází i symbolika našeho znaku: bizoní rohy představují sílu, bílý štít čistotu, oheň, který na něm hoří, ozařuje cestu lesní moudrosti. Ale výkladů je víc.
Vatra tedy vznikla za skautských základů. Původně to byl pouze chlapecký oddíl?
KUCMOCH: Skauti byli zvyklí, že to bylo zvlášť. Vznikly dva oddíly: Vatra pro kluky a Děti divočiny pro holky. Fungovali jsme spolu, tábory byly dohromady, ale oddíly byly zvlášť. Po pár letech se zjistilo, že je lepší to sloučit.
Do jaké míry Vatra na skauting navazovala?
KUCMOCH: Ve všem. Snažili jsme se, co to šlo. Všichni vedoucí byli ve skautingu vychovaní. Co šlo pod Pionýrem schovat, to se schovalo. A co nešlo, se kamuflovalo. Používali jsme skautské hole, na táborech jsme dodržovali tradice, vztyčovali vlajku, drželi bobříky.
A jak to vnímali skauti, kteří už se dál nechtěli angažovat? A jak vás naopak přijímali Pionýři? Docházelo k nějakým pnutím?
KUCMOCH: Ze strany těch, co odešli, pnutí nebylo. Ti nám spíš fandili. A ze strany Pionýrů – no jak kdy, jak od koho, jak ve které době. Stalo se třeba, že jsme chystali klasickou hru Alvaréz, která je popsaná ve Foglarovi. Napsali jsme na nástěnku „Léta Páně tehdy a tehdy“… A ukázalo se, že Léta Páně tam být napsáno nesmí, byl jsem předvolán před výbor a tázán, jak jsem si to mohl dovolit – napsat na pionýrskou nástěnku Léta Páně. Vysvětloval jsem, že je to hra, která začíná v 17. století a v té době se to tak říkalo, je to zkrátka stará listina. Bylo mi řečeno, že to neexistuje a z nástěnky to musí pryč. Takže byly věci, které jsme museli schovat, a jelo se dál. Děckám to bylo jedno, měly radost z toho, co se potom hrálo. Vždycky šlo hlavně o ten úsměv.
Jak byste tu myšlenku, o co hlavně ve Vatře šlo a jde, popsali blíž?
ZOUBEK: Jde hlavně o výchovu dětí a o soužití skupiny. Vatra spojuje lidí různých věků, různých zaměření, děti jsou z různých sociálních skupin. Mezi lidmi u nás nejsou žádné takové překážky, všichni tvoří jednu skupinu. Kamarádíme se se všemi stejně.
A vlastní činnost je tedy směřována k přírodě a lesní moudrosti?
ZOUBEK: Příroda a tábornická činnost jsou důležité, ale jde taky o výchovu ke společenské roli. Není to úplně vyhraněné, činnost se prolíná různými oblastmi.
KUCMOCH: Jde opravdu hlavně o to soubytí, o radost být spolu. Byly roky, kdy jsme měli každou středu na dvě hodiny pronajatou tělocvičnu, a tam jsme hráli sportovní hry. To fungovalo 10 let, každou středu. A o víkendech jsme zase byli na výpravě, věnovali se lesní moudrosti, učili se zapalovat oheň, vařili, hráli na kytary.
ZOUBEK: Nebo pomáháme dělat Mikuláše, akcí je spousta. Děláme pro děti šifrovací soutěž. Základ je rozhodně široký.
Máte spočítáno, kolik asi prošlo Vatrou za 45 let lidí?
KUCMOCH: Odhaduju to na 500–600 dětí. Samozřejmě byly roky, kdy jsme těch dětí měli v oddíle 70, no a pak byly roky, kdy jsme jich měli 15. Záleželo, kdo to zrovna vedl, jaká byla doba.
Co staří Vatráci, angažují se nějak dál?
ZOUBEK: Nikdo starší než ty už se asi nějak pravidelně neangažuje, že?
KUCMOCH: Ještě můj brácha jezdí občas na stavačky, další už moc ne. Ale vidíváme se, potkáváme se na různých akcích. Je pravda, že já jsem asi nejstarší, kdo jezdí pravidelně na stavačku, a když je potřeba, tak něco udělá. Ostatní pomůžou spíš okrajově, ale mají taky jiné možnosti – nabídnou třeba svou stodolu, abychom tam uskladnili věci z tábora. A to je velká pomoc, protože ti mladší zase tyhle materiální možnosti ještě nemají.
A co jejich děti? Chodí děti Vatráků do Vatry?
ZOUBEK: Teď zrovna docela ano. Máme něco jako boom, silné ročníky mají děti v odpovídajícím věku. A asi 80 procent našich dětí jsou děti bývalých Vatráků.
Vatra je neodmyslitelně spojená s tábory na Drozdovské pile. Jak dlouho tam jezdíte a jak jste na to místo přišli?
KUCMOCH: Dřív jsme kočovali, každý tábor byl jinde. Ale ukazovalo se, že je to velmi náročné na logistiku, každý rok stavět kuchyni, latríny… Kouzlo bylo v objevování nových míst, ale práce pořád přibývalo a potřebovali jsme si ji ulehčit. Takže jsme našli tábořiště, na kterém jsme už asi 35 let. Náš hlavní vedoucí měl ženu, jejíž strýc byl farářem na Olomoucku, dnes je to biskup Hrdlička. Tehdy byl farářem právě na tomhle místě a řekl nám, že je tam krásné údolí. Jeli jsme se tam podívat, nejdřív jsme to chtěli zkusit zase na rok, ale tak se nám tam zalíbilo, že jsme tam zůstali.
Dnes fungují dvě družiny – starší a mladší děti?
ZOUBEK: Dopadlo to tak, že se nám to promíchalo, takže jsou dvě družiny, ale věkově srovnané.
Kolik je to Vatráků?
ZOUBEK: Pokud jde o děti, je jich asi pětadvacet. Pak jsou tam mladší vedoucí, od 15 do 18 let, ti jsou asi čtyři, říká se jim rádci. A pak my starší, taky asi čtyři nebo pět lidí.
KUCMOCH: Když se staví tábor, přijde lidí podstatně víc. Když se dělá třeba Šifrovatračka a je potřeba pomoct, tak víme, že můžeme říct dalším dvaceti lidem, kteří stojí na stanovištích.
ZOUBEK: Existuje nějaké jádro, které jednotlivé věci zařizuje, ale na to je nabaleno dalších třicet, kteří na samotnou akci přijdou pomoct. Ať už je to stavačka tábora nebo akce pro veřejnost. Vždycky je komu napsat a vím, že lidi seženu.
Vatra si procházela různými organizačními peripetiemi, patřila pod několik organizací, nakonec je posledních pár let samostatným sdružením. Jak těžké je udržet se bez zázemí větší instituce či celostátní organizace?
ZOUBEK: Byli jsme dlouhou dobu pod Domem dětí a mládeže, teď po osamostatnění jsme si pronajali klubovnu na Panském dvoře a museli jsme požádat město o dotaci. Nájem platíme sice symbolický, ale sami to nejsme schopni ufinancovat; příspěvky, které děti platí, jsou víceméně symbolické, pokryjí jen naše drobné náklady. Největší objem financí v našem rozpočtu představuje tábor, tam jsme schopni ušetřit na nákup materiálu, který pak využíváme i během roku, ale nejsou to žádné závratné sumy. S penězi taky bojujeme.
Hlavní problém je tedy v prostoru pro klubovnu?
ZOUBEK: To teď řešíme. Jsme na Panském dvoře, ale ke konci roku budeme muset skončit. Chápu, že do objektu se investuje a musí být využit ke komerčním účelům.
Máte nějakou ideální představu, jak to řešit?
ZOUBEK: Pokud budu mluvit za sebe, tak by to byl třeba slaměný domek, nějaká alternativní stavba, kterou bychom si postavili u lesa, třeba v parku pod letním kinem. Někde, kde by bylo blízko do přírody a zároveň by to bylo relativně dostupné pro děti, co jdou ze školy. Aby nemusely chodit přes celé město nebo je rodiče nemuseli vozit autem. Mám ale strach, že zrealizovat něco takového se nám nepodaří.
Pracujete s dětmi a jejich vztahem k přírodě, do jaké míry se děti mění? Dnes panuje představa, že je těžké je zvednout od počítačů, pozorujete to významně? Je těžší pomáhat jim nalézat vztah k přírodě?
KUCMOCH: Já si myslím, že k tomu má vztah vždycky jen určité procento dětí. Ti si to dokážou najít. A tu druhou část prostě nezvedneme, i když se snažíme se pomocí šifrovaček a podobných věcí. Ale nějaký propad necítím, ty hry, co jsme hráli dřív, se hrají i dnes, možná jsou propracovanější, složitější. Ale děti to baví pořád stejně.
ZOUBEK: Samozřejmě se vyvíjí metody, snažíme se, aby programy byly víc interaktivní, abychom víc děti vtáhli.
Ale dětí, které mají chuť vyrazit někam ven, je pořád dost.
ZOUBEK: To je to krásné, že s náma pořád vyrážejí. Nejkrásnější mi přijdou ty výpravy, kdy ani nic moc neorganizujeme, a prostě jen vyrazíme do přírody. Jdeme třeba do Moravského krasu a po cestě prolezeme všechny jeskyně, které potkáme, což je program, který nevyžaduje skoro žádnou přípravu. Děti to baví a nás taky.
Tábory prožívají bez mobilních telefonů?
KUCMOCH: Nemají elektriku.
ZOUBEK: Dneska nemají šanci, smartphone vydrží nabitý dva tři dny, takže jsou bez telefonu. No a nějak to zvládnou.
A rodiče taky? Že se jim děti pravidelně nehlásí?
KUCMOCH: Já jsem taky rodič, který má své děti na táboře, a je to bez problémů.
ZOUBEK: Rodiče předem informujeme, že v lokalitě není signál a není možné si dobít telefon. Takže s tím počítají. A pro děti je to dobře, že se od rodičů na čtrnáct dnů odpoutají a dokážou přežít i bez kontaktu s nimi.
KUCMOCH: Já to jako rodič už dnes cítím občas trochu jinak. Ale velmi dobře to chápu, je to potřeba.
Jak jste přišli do Vatry vy a co to pro vás znamenalo a znamená?
ZOUBEK: Mám pocit, že to byl přes spolužáka Šomtu, který měl ve Vatře starší sestru. Ten mně řekl, ať přijdu, tak jsem přišel. Aktivity s dalšími dětmi mě bavily, tak už jsem zůstal. A dodnes se mi nepodařilo utéct. Dneska mi to umožňuje dělat hlavně v přírodě spoustu věcí, které by mě samotného tak nebavily. V kolektivu je to výrazně lepší. Děláme i výpravy jen pro dospělé vedoucí, užijeme si i takové věci, že si do dřevěné bedny od rakety naložíme třicetikilový mramorový parapet a běháme s ním po lese a určujeme azimut. Takové věci by člověk přeci jen sám o sobě nedělal. Ve skupině, když se hecujeme a namotivujeme, to někdy opravdu stojí za to. Někdy jsou to trochu šílené věci. Na druhou stranu je to ale možnost ovlivnit i tu mladší generaci, nesedět jen a nenadávat, jak je to dnes hrozné a co všechno děti dělají a nedělají. Můžeme jim ukazovat alternativní cestu k zábavě, kterou dnes mají, že existuje jiný svět než virtuální. A zkoušet tak společnost měnit trochu k lepšímu.
KUCMOCH: Mě do Vatry přivedl bratr, který byl, jak už jsem říkal, zakládajícím členem. Zůstalo mi to až doteď. Jak někdo začne chodit do Vatry, je většinou Vatrákem až do smrti. Když to zpětně hodnotím, tak Vatra byla vždy o sdílení radosti a o soubytí s lidmi. Bylo v podstatě jedno, jestli zrovna zapalujeme ohně, děláme hon na lišku, orientační závody, běháme s parapetem, lezeme po horách nebo jedeme po řece. Hlavně že jsme spolu. Myslím, že jsme dělali a děláme úžasné věci. Když zpětně přemýšlím, tak pokud pominu vlastní děti, byla Vatra to nejsmysluplnější, co jsem kdy v životě dělal. Za tím si stojím. Samozřejmě když přišly vlastní děti, byla priorita kousek jinde, ale je v tom stejný smysl. Dodnes se setkáváme, dodnes jsme pořád spolu. Potkáváme se dnes už samozřejmě i na tom Facebooku, ale i tady v hospodě, na táboře, na dalších akcích. Pořád to funguje a já věřím, že fungovat bude.
A jak oslavíte těch 45 let?
KUCMOCH: To se uvidí. V sobotu máme setkání ve westernovém městečku. Lidé jsou rozptýlení po celé republice, takže nemáme představu, jestli jich přijde padesát nebo stopadesát. Část to chce nechat úplně volně, část je zvyklá, že jsme vždycky nějak bavili, takže jsme zvolili takovou poloviční variantu. Půl času se spolu budeme bavit, prohlížet si kroniky, promítat filmy a půl času věnována i tomu, že zapálíme táborák, slavnostně vztyčíme vlajku, zasekneme sekyru a uděláme nástup. Možná si zahrajeme nějaké hry. Zahrají nám dvě boskovické skupiny, které jsou s Vatrou svázány – Veka a Pružiny. Dál to bude záležet na lidech, co budou chtít. Předpokládám, že se sesedneme, vezmeme kytary, protože Vatra byla vždycky hodně i o muzice a o zpívání, a budeme řvát a pět a veselit se, dokud neusneme nebo nepůjdeme domů.
Historií Vatry se ve své bakalářské práci Skautské hnutí v 80. letech v Boskovicích: Orální historie zabývala studentka historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Ludmila Dobrozemská. Doporučujeme všem, kdo by se o Vatře a boskovickém skautingu chtěli dozvědět víc.
