Rozhovor s Vladěnou Koudelkovou, zastupitelkou za Změnu22 a jednou z organizátorek projektu PRUH, který chce zvelebit část městského pozemku mezi mateřskou školou Komenského a penzionem pro seniory.
K rozhovoru jsme se trochu odpíchli od debat, které probíhají na Facebooku, a tak mě jako první věc zajímá, jestli vás ty zčásti negativní reakce zaskočily.
Mě osobně zaskočily určitě, zbytek týmu možná ještě víc, protože jak už se rok pohybuju v politice, tak už s tím trošku počítám. Už mě tyhle věci tak nevyvádí z míry. Někdo, kdo do toho šel s čistým srdcem a s krásným úmyslem, teď najednou vidí nepochopení nebo spíš negativní reakce – ti lidi jsou z toho smutní, skleslí, snaží se vysvětlovat. Nechápou, proč se to děje. Ale samozřejmě to zaskočilo i mě, protože ten záměr byl takový krásný, čistý, že nám tady prostě něco vznikne.
Jak moc ti ten odpor připadá silný? Sociální sítě někdy hodně zkreslují, tak jak to vyhodnocujete?
Já si myslím, že se vůbec nejedná o nějaký radikální odpor. Dochází spíš k nepochopení, možná kvůli tomu, že ještě nebyla možnost se osobně setkat. Probíhá určitý komunikační šum, někdo si něco domýšlí, má nějakou představu nebo nějakou špatnou zkušenost s něčím v minulosti. A teď si to přenáší automaticky na tohle, aniž by se na to snažil podívat od nuly. Spíš tam vidím trošku strach a takový ten klasický facebookový komunikační šum, kdy jeden vypustí nějakou informaci, nějakou svou domněnku, a ostatní si myslí, že to je opravdu konkrétní informace a začnou na to navazovat.
Máme teď dobrou příležitost některé ty věci konkrétně říct, ale ještě předtím mě zajímá proces příprav – jak bude pokračovat, co se teď bude dít, co vás v nejbližší době s projektem čeká?
Teď nás čeká asi největší klíčová věc, a to jsou dvě osobní setkání, která budou teď v září. Jedna je taková komornější záležitost, to je sousedská snídaně 9. září od 9 hodin přímo na místě – pokud nám bude přát počasí. Tam se snažíme pozvat hlavně místní obyvatele, kteří mají zájem přijít a neformálně se s námi bavit o tom, co by se jim tam líbilo, jestli to místo vůbec využívali, z čeho mají třeba strach nebo nějakou špatnou zkušenost – třeba že tam chodí bezdomovci, to poslouchám pořád.
A potom máme 18. září už oficiální setkání, to je součástí harmonogramu, který jsme dostali od České spořitelny a Nadace VIA. Tam už je jasně daný scénář.
A ten je?
Sejdeme se 18. září v 17 hodin v amfiteátru ZŠ Slovákova, když bude pěkné počasí, pokud ne, budeme uvnitř. Dostali jsme z Nadace VIA člověka, který funguje jako konzultant, ten to celé povede, má tam být jako facilitátor. Nebude to jenom debata, že tam bude putovat mikrofon a lidi se budou překřikovat, ale setkáme se, proběhne úvod, aby lidi, kteří o tom ještě nic nečetli, se o tom projektu mohli něco dozvědět. Potom se rozdělíme do skupin a budeme spolu pracovat – plusy, mínusy projektu, podněty, připomínky a tak dále. A potom se z toho udělá nějaký závěr. Nadace VIA má strašně dobré zkušenosti s různými programy a umí to dobře zprocesovat, takže myslím, že nám tento jejich člověk s tím hrozně moc pomůže. A vznikne nám z toho první závěr, se kterým budeme pracovat a budeme podle toho dělat – předpokládám, že dva – reálné návrhy.
Na to bude navazovat – pravděpodobně v listopadu, určitě ještě tento rok na podzim – druhé veřejné setkání. Tam už se vybere finální realizace projektu, který se bude dělat pravděpodobně od března, jakmile počasí dovolí.
To vlastně znamená, že představa o projektu není v tuto chvíli ještě vůbec konkrétní, rozumím tomu dobře? Nebo jak moc je konkrétní?
Není. My jsme teď jenom prostředník, nabízíme jenom možnosti, aby si lidi dokázali představit, že třeba venkovní mobiliář není jen lavička, odpaďák, a tím končíme – že těch možností je strašně moc.
Měli jsme teď možnost udělat malinké setkání v penzionu na Mánesově. Tam je sto lidí a polovina není úplně mobilní, takže by se třeba nedostali na veřejná setkání, hůř slyší a podobně, takže jsme měli setkání pro ně. Dorazila tam třeba třetina klientů a mělo to strašně pozitivní odezvu. Řekli tam informace, co nám nedocházely – že za nimi chodí návštěvy a nebaví je sedět někde na chodbě nebo na pokoji, protože co tam mají vnoučata dvě hodiny dělat. A oni s nimi nemají kam chodit. Byli by strašně rádi, kdyby mohli jít ven, někde si sednout, dát si kafe. Nikam dál nedojdou, mají chodítka, vozíky. Vnesli nám do toho zase další úhel pohledu. A tím se to postupně skládá, jako taková skládačka – my nabízíme možnosti a samo se to krystalizuje. Nejvíc čekáme od veřejného setkání. Že tam padnou opravdu konkrétní informace a s tím se bude pracovat.
Nic se kácet neplánuje
V diskuzích na Facebooku asi nejsilněji zazníval strach, že se v rámci projektu na místě vykácí stromy. Můžeš se k tomu jednoznačně vyjádřit?
Můžu. Řešili jsme to přímo s paní Fialovou, která je vedoucí odboru tvorby a ochrany životního prostředí. Potvrdila nám, že se určitě nic kácet neplánuje. Už vůbec není v naší kompetenci něco kácet, jedná se pořád o pozemek města. My se ho pouze snažíme nějak zlepšit, trošku zkultivovat, ale i kdybychom kácet chtěli, tak to není na nás, nemůžeme udělat toto rozhodnutí.
Ale ani to nechcete?
Určitě to nechceme, na tuto lokalitu jsme se zaměřili právě proto, že to je jediné místo, kde je na tom sídlišti stín. Takže na jaře a v létě, když tam lidi chtějí jít jenom tak odpoledne s kočárem, přečíst si knížku, sednout si, tak je tam všechno včetně hřišť na přímém slunci. Pruh je nádherné místo k odpočinku. Ale momentálně je na něm jen jedna lavička, nějakým způsobem osídlená, a kanál. Takže působí odpudivě. Já osobně tam prostě projdu a odcházím.
Na druhou stranu se mluví o komunitní zahradě, proto lidé argumentují tím, že se bude kácet, protože jak by to šlo dohromady – zahrada ve stínu?
Myslím, že komunitní zahradu si totiž všichni představují jako v Brně, nějaký vnitroblok, kus zeleně, kde si uděláme záhonky, každá bytovka se o ně bude starat. Tady je to pojaté spíš ne jako zahrada na pěstování rajčat, ale že tam třeba budou vyvýšené záhony. Bude to odpočinková zóna. Mám v hlavě pocit, že bych tam chtěla vytvořit něco, jako když jsi na dovolené – prostě si někde sedneš a nemáš pocit, že jsi zavřený na sídlišti někde vedle supermarketu, ale teď si sem jdu odpočinout. Takže by tam byly třeba nějaké vysoké trávy, květinové, bylinkové záhony, o to by určitě měli zájem lidi z penzionu, babičky nám vyloženě tyhle tipy říkaly a rády by tam chodily. Co se týče péče, na druhé straně je mateřská škola plus základka, plus samozřejmě se o to bude jako doteď starat město.
Pracujete s nějakými dalšími konkrétními nápady, které byste tam za vás určitě chtěli a neradi byste se jich vzdávali?
Jedním z takových provokativních nápadů byl kurník.
To je pravda. Ten debaty trochu rozvířil.
Ale on funguje, můžu říct, že máme konkrétní hlasy do ankety, kde lidi píšou, že by ho chtěli. Nebavíme se třeba o třiceti procentech anketních lístků, ale odezvy tam jsou, takže já věřím, že třeba mladá generace, co na tom sídlišti žije, by něco takového uvítala. Pravda je, že to není na odlehlém periferním místě, kde by to bylo úplně ideální. Takže to stále nabízíme jako možnost a sledujeme, jaká je tam odezva, i když si nemyslím, že zrovna kurník tam projde. Ale my se určitě nesnažíme nic na sílu protlačovat, jenom nabízíme možnosti a uvidíme, co z toho bude.
Samozřejmě počítáme s tím, že tam budou lavičky, chtěli bychom tam dát nějaký venkovní, třeba šachovnicový stůl, takové ty sety pro důchodce, ale vlastně pro kohokoliv od pěti let, aby jim to sloužilo. Aby to bylo mezigeneračně zaměřené, ne tady je hřiště pro děti a tady teď bude zóna, kam můžou chodit jenom padesátiletí dospělí lidi číst si knížku. Ale aby se to dalo propojit.
Projekt působí jako docela velký, pracujete s nějakou minimální variantou? V diskuzích občas zaznívá: dejte nám sem pár laviček a hotovo. Bylo by to adekvátní energii, která je v tom nainvestovaná? Máte nějakou spodní hranici?
Jsme limitovaní i rozpočtově, momentálně jsme dostali 500 tisíc od České spořitelny, to se proinvestuje, plus k tomu musíme sehnat 125 tisíc my. Buď z nějaké sbírky, nebo ve spolupráci s městem. Takže na to máme 625 tisíc.
To se většinou vnímá jako horní limit, ale co ten spodní?
Jasně. Určitě tam bude nějaký klasický mobiliář, nějaké lavičky. Já teď ty lavičky mám jako deformaci, ale když se o to člověk začne zajímat, tak když se podíváš třeba v Brně, co tam vzniká za nádherná díla – máš třeba obrovskou esovitou lavičku, velikánskou, obtočenou kolem stromu. Takže ono to nemusí být tak, že my tam koupíme jednu lavičku a u ní bude odpadkový koš. I pokud bychom se zaměřili jen na takový základní mobiliář, tak to jde udělat strašně nápaditě a zajímavě.
A potom to navazovat dál do nějaké jiné části. Třeba tam fakt můžou být ty vyvýšené záhony, prostě aby to byla taková odpočinková zahrada. Samozřejmě bychom to chtěli udělat co nejkrásnější. Spíš než rozpočtově jsme limitovaní tím, jak to lidi poskládají.
Je to hezky náročné
V čem vidíš hlavní smysl toho projektu? S čím jsi do toho šla?
Moje myšlenka se potkala s vizí Spořitelny, která ty granty dává. Mají slogan Spojte se se sousedy a vytvořte místo k setkávání. A já to vnímám jako ty dvě roviny. To, že tam někde vznikne hmotný mobiliář nebo cokoliv, co tam uvidíš postaveného. Ale tomu předchází podle mě ta první část, to Spojte se se sousedy.
Čili vidíš hodnotu už v tom procesu?
Ten vidím mnohem hodnotnější. V tomto je pro mě cesta ten cíl. Že ty anonymní tváře zabořené pohledem do země zvedneme. Je to možná moje naivní představa, ale v tom já vidím ten smysl, že lidi, kteří se tam teď v okolí ignorují, to zase pospojuje. Různé vrstvy – nejenom lidi, ale třeba i ty spolky, firmy, i veřejná správa – se začnou propojovat. To je hlavní motivace a záměr celého projektu.
Jak je to náročné, řídit takový projekt?
Je to určitě úžasná zkušenost. Nemaluju si to tak, že všechno bude procházka růžovým sadem, když jsme dostali grant – což je úžasné, že ten projekt vybrali z třiceti devíti. Ale i to, že lidi mají z něčeho obavy, někdo to nechce, někdo to nechápe, někdo to nechce chápat vůbec, proč to děláme, tak i to beru jako nějakou cestu a zkušenost. Takže je to náročné, ale myslím si, že energie, kterou do toho dáváme, se pomalinku vrací a že zase stejně přijde zpátky. Takže je to náročné, ale hezky náročné.
A jak náročné je to pro tebe právě v té osobní rovině vyrovnávání se třeba s nepříjemnou diskuzí? Nechci úplně říkat, že to jsou hejty, to by bylo asi zase přehnané, ale přece jenom je to jakási vlna, která proti tomu vyvstala.
Já ty komentáře samozřejmě nečtu všechny. Je mnohem příjemnější, když se s někým potkám osobně, protože tam najednou, když se o něčem začneme bavit, dám těm lidem prostor, aby mně řekli, co si o tom myslí. Stává se mně to často, třeba včera. Já tam chodím každý den dívat se na anketní lístky a s lidmi se tam začnu bavit.
To jsme ještě neřekli, že tam máte umístěnou schránku s anketními lístky.
Je tam schránka. Anketní lístky byly ve zpravodaji a ještě tento týden probíhá roznos z našich vlastních zdrojů, takže my to ještě roznášíme v té lokalitě místním, aby to ještě každý dostal do schránky a mohli nám to vyplnit a ještě to tam hodit. A když na to místo chodím, tak vidím prvně takový strach: kdo jste a co chcete. Nejlepší cesta je, když si je prvně poslechnu, co je zajímá, čeho se bojí, a když se o tom začneme bavit, já se jim to snažím úplně jednoduše vysvětlit – co je náš záměr. Potom dochází k tomu, že se na to ti lidi možná začnou i těšit. Což se nám bohužel nedaří na Facebooku, kde samozřejmě nemám vůbec kapacitu reagovat na všechny komentáře, někdy v tom ani úplně nevidím smysl. Občas tam něco napíšu, někdy to nevidím úplně jako přínos, ale v osobní rovině si myslím, že se to dá krásně všechno vysvětlit.
Vidím to celkem nadějně
Ty jsi taky politička, členka zastupitelstva, jak vnímáš tyto dvě role? Něco jiného je politik, který pak o tom bude rozhodovat třeba z hlediska rozpočtu nebo jestli to město podpoří, a něco jiného je aktivní občanská role. Perou se ty role v tobě nějak nebo jak tohle prožíváš?
Mám to pořád tak jako na hraně. Vůbec si nemyslím, že bych byla politik a tím žila. Myslím, že to spíš tak momentálně propojuju.
A jde to?
Já si právě myslím, že to krásně jde a že díky tomu ty věci můžou jít líp. Protože když mám nějaký problém, potřebuji se na něco zeptat, tak vím, za kým jít, jak to vysvětlit, jak to třeba zprocesovat, nebo co by už třeba nemuselo jít. Takže jsem takový prostředník – ty politické a nepolitické věci dokážu propojovat a líp procesovat. Určitě to neodděluji. PRUH neberu vůbec jako politickou záležitost.
Zároveň by to někdo mohl říct, že to politici dělají, aby si získali popularitu.
To určitě ne a myslím si, že lidem, co mě znají, je jasné, že tohle nedělám pro nějaké zviditelnění. Toto fakt není moje priorita. A i kdybych v zastupitelstvu nebyla, což se může stát za pár let, tak budu moc ráda, když se mně bude dařit tohle dělat dál.
No ale na závěr bych se rád zeptal i na tu práci zastupitelky. Před necelým rokem jsi přišla do zastupitelstva – jak tě politika baví, je to takové, jaké jsi to čekala?
Určitě mě baví, jinak bych jí asi nevěnovala tolik času a energie. Beru to tak, že je to taková moje šance, abych konečně mohla změnit věci, které se mně tady nelíbily. Určitě nejde udělat zázrak, tím že já tady mám nějaký nápad a něco bych chtěla – úřad má svoje procesy a tak dále, ale dělám teď i na dalších projektech, které jsou taky strašně zajímavé. Prostě vždycky přijdou nápady a já je díky tomu napojení na úřad můžu začít dělat. A to je úžasné. A určitě není priorita nějaké prosazování politického sdružení nebo něco takového. Spíš to beru tak, že díky tomu, že jsem do politiky šla, konečně můžu něco změnit.
No a daří se to? Jaký z toho máš pocit? Čas letí, za chvilku už budeme bilancovat první rok – když se na to podíváš touhle optikou, co si říkáš?
První měsíce takového toho rozkoukávání, pak troška skepse, řekneš si: ty jo, ono to nebude tak jednoduché, jak jsme si všichni představovali. A teď když se podívám, co šlo udělat za těch deset měsíců, tak si myslím, že ono to jde. Ale člověk se musí urputně snažit něco pořád dělat, nenechat to plynout a nemyslet si, že se to nějak zařídí samo. Je to taková práce, kterou dělám ve svém volném čase, neustále.
Věříš, že za ty čtyři roky by výsledky mohly být takové, jaké jste předpokládali?
Určitě. Nebudeme si teď úplně fandit – měli jsme nějaké body v programu, měli jsme jako Změna22 svou mapu a podobně. Samozřejmě rok máme pryč, tři čtvrtě volebního období před náma. Ale myslím si, že je reálné toho hodně ještě společně zvládnout. Vidím to celkem nadějně.
