Rozhovor s mandolinistou Martinem Krajíčkem. Hraje hned v několika hudebních uskupeních, působí jako pedagog na základní umělecké škole, pořádá mandolinové workshopy. Ve středu 27. dubna bude mít koncert v Boskovicích, kde se představí se svými novými spoluhráči. Právě triu s Jurajem Valenčíkem a Jurajem Stierankou chce do budoucna věnovat svou hlavní autorskou energii, v Boskovicích se takto společně představí úplně poprvé. Zásadní muzikantské setkání s kontrabasistou Jurajem Valenčíkem zachycují také nahrávky, které k rozhovoru přikládáme.
Martine, v dubnu chystáš v Boskovicích koncert – můžeš představit, s kým budeš hrát?
S kontrabasistou Jurajem Valenčíkem, se kterým jsem hrál už v prosinci v evangelickém kostele. Na ten koncert byly moc pěkné ohlasy. S Jurajem se známe ze skupiny Cimbal Classic, máme spolu odehrané už čtyři koncerty. Novinka bude, že s námi zahraje houslista Juraj Stieranka, což je zajímavé už tím, že tito dva mí spoluhráči se spolu ještě nikdy nepotkali.
Oni se navzájem neznají?
Je možné, že se někdy viděli, ale rozhodně spolu nehráli. Což zapadá do mého koncertního záměru, mám rád improvizaci a líbí se mi, že zrovna v Boskovicích budu moci představit takto improvizační vystoupení – potkáme se den předtím. Ale nemám vůbec strach, kluci jsou oba výborní. Harmonickou a rytmickou složku tria tvoří kontrabas a mandolína. Kontrabasista Juraj Valenčík skladby dobře zná. Houslista Juraj Stieranka se na to pěkně nalepí, materiál jsme spolu cvičili.
A bude to jednorázové setkání, nebo si říkáš, že byste spolu mohli hrát i dál?
Byl bych rád, kdyby to pokračovalo. Na letošní léto máme naplánovaných několik koncertů, dokonce i moc pěkný projekt, takže uvidíme, jak se nám to zalíbí. Problém je trošičku v tom, že momentálně je trio tvořené hudebníky z měst Boskovice, Vídeň, Praha.
Co budete na koncertě hrát?
Budeme hrát můj repertoár, kluci mě doprovodí a dostanou určitě i svůj prostor. Vybral jsem svoje skladby, z nichž některé jsme hráli s Jurajem Valenčíkem, takže už je boskovičtí posluchači můžou znát. Ale některé skladby budou úplně nové. Plus přidáme můj obvyklý mandolinový repertoár a jazzové standardy, které oba muzikanti dobře znají. Rozhodně se pustíme i do úplné improvizace a budeme hrát opravdu svobodně.
Zásadní souznění
Dá se říct, že tahle spolupráce je teď tvá hlavní muzikantská aktivita?
Úplně to tak není. Teď se zaměřuji na spoustu jiných aktivit a na tuhle se těším. Není to tak, že bych žil jenom tímto. Uvidíme po létě, co to přinese a jestli bude ze všech stran chuť pokračovat.
Myslím tu otázku také ve vztahu k tvé autorské produkci. Tu směřuješ ke triu, nebo i k jiným věcem?
Určitě bych autorsky dával nejvíc energie do toho tria, ale píšu i jiné věci, teď třeba píšu novou skladbu pro Cimbal Classic.
Setkání s Jurajem Valenčíkem označuješ jako zásadní, kde jste se setkali a jak to proběhlo?
Loni v létě Juraj zaskakoval za řadového člena skupiny Cimbal Classic a byli jsme na malém soustředění na chalupě pod Telčí. Ve volné chvíli jsme si tam spolu zahráli, jako když se dva muzikanti potkají a mají příležitost. No a pro mě to bylo dost zásadní souznění, podobné jako před lety se Zdeňkem Králem. Takže jsem se toho hned chytil, začali jsme plánovat a došlo na pár společných koncertů. Povedlo se to a říkal jsem si, že je to dobrá příležitost přidat do toho ještě někoho dalšího. A to je právě Jura Stieranka, kterého znám z projektu Tři hlasy / Three Voices, které se konaly na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Ten festival má název, podle kterého to vypadá, že by tam měl hrát Žalman Lohonka a jiní. Ale takto to před lety začínalo a dnes je to vynikající rodinný festival, co do kvality i zázemí, muzika je moc dobře vybíraná, řekl bych takové malé Colours of Ostrava. Dějí se tam projekty, které jinde na festivalech neprobíhají, třeba právě setkávání hlasů tří různých kultur, nebo spojení Clarinet Factory a Ivy Bittové. Loni tam byly tři niněry – přední světoví hráči z Francie, Španělska a Rakouska. Úžasná věc. Každý má svůj samostatný koncert a tři dny cvičí repertoár, který potom zahrají dohromady. A to nás čeká letos.
V této sestavě?
Ano, také proto jsem chtěl rozšířit naše hraní s Jurajem na trio, protože jsem dostal příležitost podílet se na podobném projektu, který se bude týkat drnkacích nástrojů. Za Českou republiku jsem byl vybrán já na mandolínu. Zjišťoval jsem, jaké nástroje budou mít ostatní tělesa, aby se to pak pěkně spojilo dohromady. Proto jsem vybral housle, které mají dlouhý tón, což se pěkně hodí k drnkacím strunným nástrojům, které mají tóny krátké.
Říkal jsi, že budete hrát už v Boskovicích nové věci a píšeš něco pro Cimbal Classic. Takže novou muziku pořád skládáš?
Děláme nové věci, ale popravdě moc nepíšu, mohlo by to být lepší.
Nemáš období, že bys ze sebe chrlil nové skladby?
To jsem neměl nikdy, možná když mně bylo sedmnáct let. Já něco vychrlím, když se do toho opravdu pustím, takže spíš obecně málo píšu.
Plánoval jsi také autorské cédéčko. S tím to vypadá jak?
To právě souvisí s novými spoluhráči. Tuhle myšlenku jsem pozastavil, protože bych chtěl, aby se ten materiál, který se natočí, hrál i živě. On není problém oslovit pět vynikajících hudebníků z České nebo i Slovenské republiky a natočit album, ale pro mě je důležité, aby bylo živé, takže to raději natočím s lidmi, se kterými je pak budu živě hrát.
A to by mělo být tohle nové trio?
To by právě mohlo být. Takže uvidíme, co ukáže léto.
Ale materiál máš hotový?
Mám. Ten je připravený.
Všude se dá něco najít
Inspiruje tě i jiná hudba? Jakou posloucháš hudbu?
Poslouchám všechny možné žánry, od punku po vážnou muziku, protože všude se dá něco najít. Někde se mi líbí právě ten drajv určitého hráče, i když tam třeba není všechno v pořádku technicky, ale líbí se mi výraz. U jiných se mi zase líbí technika, ale výraz chybí. Takže si vybírám, na každé kapele a na každém hráči se dá najít něco, co by mě mohlo oslovit. Dřív jsem býval hodně kritický, možná až skeptický, bál jsem se, co zase uslyším. Dneska se snažím slyšet a hledat ty dobré věci. A většinou je najdu.
V jakých dalších uskupeních teď tedy vlastně působíš?
Určitě nejčastěji hraju s domácí boskovickou kapelou Mariachi Espuelas. Potom se skupinou Jitka Šuranská Trio. To jsou dvě hlavní kapely. Další je Cimbal Classic, ten nehraje už tak často, potom jsme oprášili skupinu KlezMehrin a měli nějaké koncerty. A teď tohle moje nové trio. A taky hraju různé záskoky, třeba teď to byla Natalika, skupiny Natálie Velšmídové. To je pro mě vždycky velká výzva, odehrát koncert na jednu dvě zkoušky, na které obvykle není čas, dvacet skladeb, které jsem třeba nikdy nehrál.
Dostaneš předem nahrávku, notový materiál, nebo jak to probíhá?
Někdy jo, někdy ne. Většinou ne.
A co tedy dostaneš?
Termín, kdy se kam jede. A přislíbenou jednu zkoušku. Ale to by bych nerad, kdyby to teď padlo na Nataliku, tam jsem se dozvěděl všechno včas a proběhla i náročná zkouška. Ale u kapel world music nebo tam, kde je vliv lidové hudby, nemá smysl psát si něco do not. Možná nějakou poznámku, ale stejně to potom záleží na tom živém hraní.
Mandolína je obvykle osvěžením
Ještě k tvému hlavnímu nástroji. Můžeš nějak popsat, v čem ti vlastně vyhovuje?
Dneska už vím, že je to tím, že na něj umím hrát nejvíc ze všech nástrojů, na které hraju.
A kdyby se tě na přednosti mandolíny zeptali rodiče, kteří přemýšlí, na co dát učit své dítě? Co bys jim řekl?
Že je malá a dá se vzít s sebou na výlet.
A když to zkusíme stočit na zvuk a možnosti nástroje?
No tak můžou si vybrat i jiné nástroje.
Takže bys je nepřemlouval?
Nepřemlouval, je potřeba si vybrat sám. Nepřemlouval bych nikoho.
Zkouším z tebe pořád dostat, v čem ti mandolína vyhovuje.
Mandolína je obvykle takovým osvěžením. Není natolik zabydlená v žádném z žánrů, u nás možná nejvíc v bluegrassu, takže pro všechny hudební projekty, které dělám, je mandolína vlastně trošku cizí. Je to zpestření a pro mě to znamená určitou svobodnou volbu, jak se v těch různých žánrech vyjadřovat. Není úplně jasné, jak mám hrát třeba klezmer, určitě musím držet nějakou stylovost, ale jinak cítím velkou svobodu. Nejsem nástrojem nijak svázaný, ono se vlastně neví, jak tam ten nástroj má znít. Můžu si znít jako Krajíček. Kdybych hrál na kytaru, tak bych v rockové muzice hrál, jak se tam má hrát kytara, podobně v bluegrassu. Pro mandolínu tohle neexistuje, tam si můžu vyjadřovat sám sebe.
Jak na to reagují spoluhráči? Jsou tomu také takto otevření?
Ono tady zase není tolik mandolinistů, co by se tomu věnovali. Takže za těch dvacet let, co se na hudební scéně pohybuji, se to ode mě spíš očekává. Abych hrál tak, jak hraju.
A mění se nějak zájem o mandolínu za těch dvacet let? Nemyslím jen v Boskovicích, kde také učíš, takže je to asi trochu specifické.
Tady je díky tomu mandolinistů hodně, ale celkově myslím, že je to stejné. Trošku cítím úpadek v bluegrassu, dnes je spíš zájem o irskou muziku nebo o různé experimenty, včetně toho doplnit akustickou kytaru mandolínou, což zní dobře, i když hrají oba hráči poměrně jednoduše. Barva zvuku je moc pěkná. Možná je to trochu i tím, že sleduju lidi, kteří se pohybují okolo mě a jezdí za mnou, ale vnímám mezi mandolinisty daleko větší zájem také o židovskou muziku a o jazz.
A to, že se mandolína učí na základní umělecké škole, je ojedinělé?
Je to dost ojedinělé. Sem tam se někde v České republice objeví nějaká druhá výjimka, ale netrvá to obvykle dlouho. To, že to kdysi ředitel boskovické zušky Zdeněk Jindra povolil, byla výjimečná a úžasná věc. Mandolína takové rozšíření opravdu běžně nemá.
Čistý zvuk
Ještě k nástroji – pokračuješ dnes i v nějakých zvukových experimentech? Občas jsi hrál s různými krabičkami na zkreslení zvuku a podobně.
Všechno to pořád mám, ale teď už dlouhou dobu se zaměřuji čistě na akustický zvuk. Tyhle zvukové vlastnosti taky pomáhám řešit výrobci nástrojů, což je Miroslav Váňa, který vyrábí v Jirkově u Chomutova vynikající nástroje, kopie původních amerických mandolín Gibson. Takže se věnujeme tomuto co nejlepšímu akustickému zvuku.
A už to nepoužíváš ani jako hráč.
Efekty mě trošku přestaly zajímat, ale to tak bývá, možná se k tomu ještě někdy vrátím. Teď mě spíš zajímá kombinovat různá ladění, měnit struny.
V tomhle mandolína poskytuje víc možností?
Ano. Mám takové svoje ladění, které teď používám. Přehodil jsem struny a to naskýtá zase nové možnosti nástroje. Ale elektrické zkreslování akustického signálu už mě nezajímá, moc se mi líbí čistý zvuk.
Když změníš ladění a poskládáš na mandolíně jiný set strun, bojuješ tak proti nějaké hráčské rutině a hledáš v sobě nové způsoby vyjádření?
Ne. Spíš jsem řešil, že ladění mandolíny je v kvintách a je to dost daleko od sebe. Takže když se zahraje akord, je harmonie hodně široká a zní to trochu legračně. Dost těžko se pak dělají docela obyčejné obraty. V přirozeném ladění nemůžu zahrát ani obyčejný kvintakord. Přeházení strun mi to umožní.
Takže to není ani moc experiment, ale spíš technický prostředek k tomu, abys dosáhl, čeho potřebuješ.
Přesně tak. Poskládám si to tak, aby to dělalo to, co já chci. Dělával jsem to i dřív, že jsem si nechával dělat na míru mandolínu se širším krkem, s kratším krkem, s určitou mechanikou, aby to splňovalo moje požadavky.
Do jaké míry pak ale hraješ jako na nový nástroj, když se to na hmatníku takto změní?
To, o čem teď mluvím, je ladění, které se změnilo jen v oktávách. Ale jde to i jinak, někdy používám i ladění, které je jako na jiném nástroji. Ale to taky uděláš z nějakého konkrétního důvodu, chceš, aby z toho vyšel nějaký konkrétní souzvuk. Takže potom pro tebe není problém na to hrát. Jsem taky zvyklý hrát na kytaru, která má jiné ladění.
Takže máš v hlavě nějaký přepínač a hmatovou paměť ti to nezmate?
Ano, je to taková hra.
Skoro všichni hrají dál
Jak důležitá je pro tebe pedagogická činnost?
Baví mě pořád moc. Jsem rád, že mám na zušce žáky, kteří to berou vážně a uděláme společně velký kus práce. Nejsou to samozřejmě všichni. A pak mám nepravidelné workshopy, které pořádám asi tak jednou za rok. Nabralo to docela otáčky, je to docela oblíbené, účastníci mě nutí, abych je dělal častěji, přijíždí mnohdy docela z dálky. Možná je to i tím, že se věnujeme všem žánrům. Objevují se opravdoví talenti a dříči, opravdu šikovní hráči, kteří už za sebou mají několik cyklů. Často hrají na housle, potom přejdou na mandolínu a začnou hrát ne vážnou muziku, ale třeba jazz, improvizují. Z toho mám velkou radost a vážím si toho, že i tihle mnohdy profesionální hráči se jezdí zdokonalovat sem do Boskovic.
Je možnost si je tady i poslechnout?
V říjnu bude na konci worshopu koncert na zámku, kde vystoupí mandolinový orchestr složený z frekventantů. A jako hosté přijedou i další výborní hráči, takže to bude dost unikátní příležitost.
Jaké mají žáci ze zušky možnosti se dál muzikantsky uplatnit?
Pokud mluvíme o mandolínách, tak mám největší radost, když se jim to stane láskou na celý život. To neznamená, že by hráli jen country, kterou třeba hráli dřív, ale proniknou do bluegrassu, do židovské hudby, do jazzu, klidně i do rocku. Skoro všichni hrají nějakým způsobem dál.
Učím také kytaru, nevěnuji se jen klasické kytaře, ale zajímá mě rock, jazz, country a další styly. A tam je pokračovatelů opravdu hodně. Někteří toho časem nechají, ale obvykle mají aspoň na střední škole nějakou kapelu, to k tomu patří. S tím jsem spokojený, šikovných hráčů je tam hodně. Ze současných žáků musím určitě jmenovat Tomáše Moslera a Tomáše Dvořáka, na mandolínu je to Markéta Švancarová nebo Jirka Krajíček se skupinou Pružiny. Snažím se, aby ti, co mají opravdu zájem, hráli už během studia v nějaké kapele.
Jak jsi obecně spokojený s boskovickým hudebním životem a koncerty?
Vždycky se dá něco zlepšovat, ale myslím, že to funguje dobře. Nevím, jestli jsem se svou rozlítaností po celé republice a někdy Evropě schopen to úplně sledovat a stíhat. Když je někde nějaký dobrý koncert, většinou nemůžu, protože někde hraju. A když už jsem doma, jsem rád s rodinou. Takže to nemůžu moc soudit.
A tvoje činnost u orchestru?
Diriguji již čtvrtým rokem orchestr při základní umělecké škole. Budeme mít nějaké koncerty, pouštíme se do rockovějších úprav, na to se moc těším. Teď jsme to začali zkoušet a vypadá to velmi dobře.
