Po zveřejnění výsledků architektonické soutěže na sportovní halu pro nás napsal komentář architekt Petr Ondráček, který se tématu boskovické architektury a konkrétně příprav stavby haly věnuje intenzivně mnoho let. Přečtěte si, jak to po mnoha peripetiích vidí teď.
Sledovat plánování veřejných staveb u nás v Boskovicích z pohledu architekta byla disciplína pro velmi trpělivé. Už více než deset let jsem tento řecko-římský zápas sledoval – tu méně, ale většinou spíše více, a zároveň se během těchto let snažím o určitou formu architektonické osvěty veřejnosti, třeba i formou textů pro Ohlasy.
Za tu dobu mi občas připadalo, že už na své okolí někdy působím dojmem věčného kritika. Skutečnost byla ale maličko jiná – jako architekt jsem zkrátka nedokázal jen nečinně přihlížet tomu, jak se stavby za veřejné peníze zadávají bez nějaké širší vize a snahy za investované peníze dostat vždy to nejlepší možné. Z vlastní praxe jsem si byl jistý, že to jde dělat lépe, a považoval jsem tak trochu za svou povinnost na to upozorňovat.
Po letech sledování slepých uliček, nerealistických pokusů o „zaručené zkratky“, které skončily buď v šuplíku, nebo v geologických problémech, jsem se naučil být k podobným slibům spíše skeptický. Jsem proto docela rád, že mohu tuto „škatulku“ po pondělní prezentaci architektonické soutěže konečně po tolika letech opustit. Po třech dekádách neúspěchů či tápání má město konečně k dispozici návrh, o kterém mohu psát s upřímnou radostí.
Proč už nechtít stavět bez soutěže
Dlouho u nás panovala představa, že architektonická soutěž je zbytečný luxus, který nás jen zdrží a všechno neúměrně prodraží. Je to jeden z největších mýtů, který se ve veřejném prostoru traduje. Ve skutečnosti je soutěž tím nejhospodárnějším nástrojem, jaký město má a mělo by mít skoro vždy v rukou.
Tentokrát se poprvé při návrhu sportovní haly nehledalo nějaké kouzelné a vždy „nejlevnější řešení“, ale hledal se nejlepší možný výsledek pro konkrétní místo a konkrétní zadání. Cením u vedení města i zastupitelstva, že tuhle cestu – konečně! – zvolili. Rozhodně to není cesta nejmenšího odporu a vyžaduje odvahu politiků a zaměstnanců odboru investic připravit špičkové zadání, které bylo v tomto případě zpracováno do posledního detailu, doslova po ten poslední vypínač u dveří a popisu jeho kvalitativních standardů.
Když se ve zkratce koukneme zpět, na cestu, kterou jsme doposud prošli – tak jsme za ty roky rozhodně nezískali nejrychlejší a asi si troufnu tvrdit, že ani v součtu nejlevnější řešení. Pokus u ZŠ Slovákova z let 2013–2015 byl v mnoha ohledech docela velkým vykřičníkem. Tehdy se poměrně netransparentně zadal projekt, který se nejenže nedokázal adekvátně vypořádat se složitým podložím, ale i svým výrazem působil, jako by vznikl o dvacet let dříve, hluboko v devadesátých letech. Byl to dům bez alespoň naznačeného vztahu k okolí, navržený metodou „tady to prostě postavíme“. Aktuálně vítězný návrh je oproti tomu jasným důkazem, že jsme se z těchto chyb snad konečně poučili a že už pouze nezaplňujeme prázdné místo na mapě.
Kvalita prověřená praxí
Vítězství pražského atelieru architekta Jakuba Děngeho (desk architekti) je pro Boskovice výbornou zprávou. Autor, jehož rodinná stopa stojí i za oceňovanou Galerií Závodný v Mikulově, přináší architekturu, která si nepotrpí na zbytečná gesta. Práce v Mikulově je zářným příkladem sebevědomého, ale přesto citlivého vstupu moderní vrstvy do historického kontextu. Jde o princip, který historicky fungoval vždy, jen si to dnes ne vždy jasně uvědomujeme. Města neukončila svůj vývoj na začátku 20. století.
Velkým bonusem je pak zvolená forma soutěže Design & Build. Do té totiž tým kolem Jakuba Děngeho vstoupil v tandemu s neméně zkušeným zhotovitelem, brněnskou společností SKR stav. Pro město to znamená tu nejlepší kombinaci – máme totiž v jednom týmu architekta i stavitele, který realizoval mimo jiné třeba i tak technicky precizní a ne úplně běžnou stavbu, jakou je uznávaný Archeopark Pavlov. Díky tomuto postupu můžeme mít jistotu, že koncept, který v Boskovicích zvítězil, je technicky promyšlený návrh, na kterém od začátku spolupracoval architekt ruku v ruce s tím, kdo ho bude následně stavět.
Myslím, že zde také zafungovala i zkušenost odborné poroty. Ta dnes už většinou „neskočí“ na efektní vizualizaci, ale dokáže ocenit skutečné hodnoty: provozní logiku, čistotu konceptu a třeba i následnou provozní hospodárnost. Toto vše mohla porota opravdu nastudovat, protože soutěž byla dvoukolová a porota měla dostatečný prostor. Bylo tak zvoleno řešení, které bude fungovat určitě i poté, co prvotní nadšení z vizualizací vyprchá.
Co mě na vítězném návrhu oslovuje nejvíc? Že je naprosto racionální a vtipně využívá stávajícího poměrně svažitého terénu pod ulicí Dukelskou. Autoři se nesnažili předhánět v rozmáchlých gestech, k čemuž občas soutěže mohou svádět, ale vytvořili prostor, který z daného kontextu vychází. Stavba díky zapuštění do terénu z ulice nepůsobí zdaleka tak vysoká, jak ve skutečnosti je a jak to vyžaduje provoz. U takto velké stavby je také klíčová provozní čistota – že se nekříží diváci se sportovci. Diváci totiž do haly vstupují pohodlně shora z předprostoru haly u ulice Dukelské, zatímco hráči mají svůj samostatný vstup dole od budoucího parkoviště. Stejně tak dnes už snad naprosto samozřejmé řešení, kdy sportovci vstupují do šaten takzvanou špinavou chodbou a vystupují na hrací plochu takzvanou čistou chodbou (v některých návrzích to pro mne překvapivě takto nebylo), to všechno jsou drobné detaily, které porota svým výběrem defacto ocenila.
Nový impuls pro Červenou zahradu
Nově navržená hala není v kontextu Červené zahrady jen izolovanou stavbou, ale bude snad i základním kamenem lokality, která na svoje znovuzrození teprve čeká. Mohla a měla by tak po letech konečně odstartovat přerod areálu v živou část města, využívanou po celý rok – přesně tak, jak s tím počítá urbanistický generel. Hala tak nastavuje něco jako měřítko kvality, které by mohlo určit úroveň všech na ni navazujících budoucích úprav v okolí. Doufám, že to je vzkaz do budoucna, že to tady opravdu myslíme vážně a že už zde nebudeme jen „lepit“ provizoria, ale budovat opravdu koncepčně.
Zodpovědná investice, ne drahý experiment
Možná vás napadne, zda jsme neměli chtít třeba víc. Zda jsme neměli zvolit radikálnější gesto, které by na architektonické mapě sportovních hal na sebe více upozornilo. Přiznám se, že mne to kdysi v průběhu let napadlo taky, ale v kontextu Boskovic a naší aktuální situace považuji umírněnost vítězného návrhu za projev nejvyšší profesionality.
Máme zde totiž poměrně nedávné zkušenosti s tím, jak by se příliš velkorysá gesta mohla prodražit. A přiznejme si, že nás v příštích letech čeká ve městě ještě celá řada dalších zásadních staveb, které tu léta chyběly. Pokud bychom si nyní vyčerpali veškeré finance i energii na jednom experimentu, na ty další stavby by už prostě nezbylo.
Uvědomme si, že klíčovou složkou příštích desítek let budou stoprocentně i provozní náklady. Čím promyšlenější a racionálnější je koncept, tím méně nás bude „bolet“ jeho provozování a údržba. Expresivnější tvary si můžeme nechat klidně na později – až si v Boskovicích všichni společně zvykneme na kvalitní soudobou architekturu, a také na to, že se vývoj města nezastavil ve třicátých letech, kdy město zažívalo poslední větší příval architektonické energie. Stavba od týmu pod vedením Jakuba Děngeho je v tomto ohledu myslím ideálním krokem: je to sebevědomý, moderní, ale pokorný příspěvek na naší ArchiMapě a do našeho veřejného prostoru.
Cíl na dohled – podzim 2028
Máme před sebou ještě kus cesty, ale poprvé to nebude cesta do neznáma. Výhra v soutěži je prvním krokem, na který teď musí navázat ta méně viditelná, ale neméně důležitá práce na projektech pro stavební povolení a realizaci stavby. Město má nyní dán poměrně jasný směr a spolehlivé partnery. Odteď to bude trošku maratonský běh, ale poprvé po třech dekádách neběžíme jako například při Spartathlonu část trati potmě, abychom před cílem zjistili, že nás trasér zavedl do slepé uličky. Poprvé totiž od začátku přesně víme, co chceme stavět, ještě než kopneme do země.
Pokud udržíme nastavené tempo, na představení oznámený cíl na podzim roku 2028 vypadá velmi reálně. Tak se zde snad za padajícího listí o dva roky později konečně potkáme. Všichni sportovci a vlastně i obyvatelé našeho města, kteří na tenhle moment čekali skoro dvě generace.
Je jedno, jestli se uvidíme pod vysokou volejbalovou sítí, obroučkou o něco vyššího basketbalového koše, mezi florbalovými mantinely, nebo na jedné z nejlepších lezeckých stěn v kraji. Boskovice si po těch třiceti letech už zasloužily nezkoušet zkracovat si cestu, ale konečně jít tou správnou. Výsledek za mne stojí rozhodně za to!
