Rozhovor s architektem Martinem Doleželem, který se svým týmem uspěl v první regulérní boskovické architektonické soutěži. Podle jeho návrhu by se tak měl v příštích letech postupně proměňovat areál Červená zahrada. Přečtěte si či poslechněte, z čeho vycházel a jak budoucí rozvržení areálu koncipoval. Osobně návrh představí v zámeckém skleníku ve středu 17. ledna od 18.00.
Co vás přesvědčilo se do soutěže na generel Červené zahrady přihlásit? Co pro vás na tom bylo zajímavé?
To je všechno moje vina. Situaci kolem haly sleduju už mnoho let, hádám tak patnáct. A to, že město dospělo do momentu, kdy se rozhodlo uspořádat regulérní architektonickou soutěž, pro mě byl takový signál, že se to možná nebude opakovat. Že to je šance, která tady nikdy předtím nebyla a možná už nikdy nebude. A já jsem si řekl, že pokud mám mít v budoucnu možnost se k tomu třeba nějakým způsobem vyjadřovat, tak to musím zkusit. Prostě do toho musím proniknout, musím si to nastudovat a musím se pokusit najít vhodné řešení – i s rizikem, že neuspěju, protože taková je soutěž. Ale vlastně tím „legitimizovat“ nějaké myšlenky, které bych na to později mohl nalepovat. No a pak stačilo přesvědčit dvě kolegyně.
Takže jste na tom pracovali ve třech nebo jak byl velký ten tým? A jak bylo náročné soutěží projít?
Pracovali jsme na tom ve třech. Já a dvě kolegyně – Eva Doleželová a Jana Liptáková. Když to srovnám se všemi soutěžemi, které jsem dělal předtím, bylo velmi jednoduché tím projít. Neumím si to moc vysvětlit. Ačkoliv v porovnání s jinými soutěžemi byla takhle velmi náročná a komplexní a navíc jsem měl i jakousi osobní motivaci, protože ten areál, to území velmi dobře znám.
Radikálně jednoduché řešení
Dá se formulovat nějaká základní idea vašeho návrhu? Řekněme nějaký klíč k řešení toho areálu, na základě kterého jste to rozvržení sportovišť vytvořili?
No tady by asi bylo nejjednodušší popsat tu metodu – a ta probíhala tak, že sérií ne úplně dobrých řešení a pokusů a omylů se postupně přibližujete k řešení, které má jasný výraz, je drtivě efektivní, což je. A nad to všechno vytváří velmi zajímavé a kvalitní prostory.
V čem spočívá ta drtivá efektivita? Jak si ji mám představit?
To řešení je velmi jednoduché. Nejdřív jsem si myslel, že zadání je příliš determinující, protože těch požadavků v něm bylo obrovské množství. To zadání je z mého pohledu velmi rozsáhlé a obsahuje spoustu věcí. A dlouho jsem si myslel, že bude vůbec problém to tam všechno naskládat. A tak jsem to zkoušel, to tam skládat. To mě bavilo několik týdnů. A pak mě, možná při procházce v lese, napadlo na to jít úplně jinak. A sdružit ty sportoviště do kompaktních bloků. A zároveň nezaplácnout střed toho území, protože pokud bych tam vložil nějaká sportoviště, tak budou představovat v tom území bariéru. A já už ho nikdy nebudu schopen obsloužit pohodlně pro pěší. V podstatě vždycky budu muset něco obcházet, někde běhat a budu mít velké docházkové vzdálenosti. Všude mi budou jezdit auta, protože všude budou parkovat auta v malých plochách, a nepodaří se udržet kvalitu jednotlivých malých ploch.
Tak jsem se rozhodl k radikálně jednoduchému řešení: že uvnitř, uprostřed toho, v tom těžišti, zůstane volná plocha a bude plnit mimo jiné „fluidním způsobem“ funkci parkování. Fluidní znamená, že jednotlivá sportoviště nebudou v provozu v ten stejný okamžik. Nebo některá z nich určitě ne. A ta jedna společná plocha na to reaguje celkem efektivním způsobem, že vždycky využíváte jenom její danou část. A nemusíte řešit, že když potřebujete nárazově kapacitu, tak vám budou kroužit auta po těch malých lokálních parkovištích rozsetých po obvodu areálu a hledat místo. To jsme nechtěli, protože ty auta mají do toho areálu najet v jednom místě, otočit se tam a odjet pryč. To je celé.
Čili abych to shrnul, tak jeden z těch klíčů byl, že jste parkování soustředili do středu areálu a nevytvářeli nějaký systém nebo síť parkovišť různě po okrajích.
Ano. Vzhledem k tomu, že je to radikální rozhodnutí, tak si umím představit, že přesně tohle by mohlo u některých lidí budit negativní emoci. Právě proto, že to rozhodnutí je poměrně silné. A je to za mě výhoda, ale umím si představit, že někdo to může vnímat i jako slabinu.
Někdo může říct, že jste zasekali tu střední část auty.
Je to o úhlu pohledu a empaticky si dokážu takový pohled představit.
Kde je umístěná sportovní hala? Kolem toho se taky vedla debata, kde by přesně v tom areálu měla být. Tak kam jste ji umístili a co o tom umístění rozhodlo?
Rozhodnutí umístit halu v podstatě směřovalo zbytek organizace v tom prostoru. Hala je v našem návrhu umístěna do prostoru mezi Dvořáčkův mlýn a bývalý hotel Velen. To znamená směrem k ulici Sušilova – a není tam vůbec náhodně. Je tam proto, aby co nejvíc reagovala na tu městskou strukturu, která tam v nějakých fragmentech dneska je. Je tam vlastně takové zbořeniště, jsou tam takové plochy. A my chceme reagovat na budovu starého pivovaru, Dvořáčková mlýna a tu křižovatku a vytvořit tam nároží. Takový vjezd do města.
Další výhoda této pozice je, že jsme schopni tam v první etapě halu umístit, aniž bychom zásadním způsobem měnili dopravní schéma celého území. Zůstane tam jednosměrná obslužná komunikace, která projíždí tím areálem kolem koupaliště. A mezi ní a ulicí Dukelskou celkem bez problémů umíme umístit halu.
Další důležitý prvek, o jehož umístění se taky dost diskutovalo, jsou tenisové kurty. Mimo jiné z toho důvodu, že tenisté vlastní část pozemků a tím mají dobrou vyjednávací pozici. Oni se hodně bránili tomu, aby kurty byly někde u silnice. Jak tohle nakonec dopadlo?
Přiznám se, že to je pro mě úplně nová informace. Já jsem vůbec nevěděl, že tenisté mají takovou silnou pozici, ani že se někdy dřív vyjádřili v tom smyslu, že by neradi měli kurty u silnice. Nicméně to je druhá věc a asi poslední, u které si umím představit, že by mohla být svým způsobem kontroverzní. A my to moc dobře víme. A i přesto, že je dáváme do té linie podél ulice Dukelské, tak je dáváme od té silnice co nejdál. A navíc tomu oddělení od provozu pomáhá několik věcí. Například je tam výškový rozdíl. Ty kurty by měly být zahloubené. A navíc ještě do toho pruhu mezi komunikaci a kurty, který má zhruba dvacet metrů, plánujeme umístit terénní val, který zazeleníme. To znamená, že tam vznikne přirozená bariéra, která oddělí estetickým způsobem provoz na komunikaci druhé třídy a ten pás tenisových a volejbalových kurtů.
Váhali jste nad bouráním Dvořáčkova mlýna? Zadání soutěže připouštělo obě varianty: zachovat i zbourat. Nakonec s ním váš návrh počítá. Co v něm bude?
Co se týče Dvořáčkova mlýna, tak v tom jsem měl jasnoho rychle. Já jsem si ten dům nějak zmapoval, nastudoval jsem si pasport a dospěl jsem jednoduchému rozhodnutí, že s určitou mírou stavebních úprav – můžeme tomu říkat čištění – ten dům může plnit svou roli v případě, že bude adaptován na nějakou soudobější funkci. Nabízí se například nějaké indoor aktivity, které budou mít vazbu na ten sportovní areál. Jsou různé sporty, které se dají provozovat ve starém mlýně.
Hodně se taky řešilo, jestli se do areálu vejde atletický ovál. To se povedlo vyřešit? Ta fotbalová hřiště se nějak posunou a ovál se tam vejde?
Je to tak, ale celé je to trošku paradoxní, protože ten atletický ovál tam byl už dávno. Následně se tam budovalo tréninkové hřiště s umělým trávníkem, kvůli kterému byl ovál zničen. A my vlastně tím starším hřištěm teď uhýbáme tomu tréninkovému do pozice, aby tam ovál, který bude mít 400 metrů, mohl opětovně vzniknout. Ano, vejde se tam. Je kam uhnout.
Kromě větších sportovišť mají být v areálu i nějaké drobnější atrakce, mohu-li to tak nazvat. A ty budou rozesety různě po areálu, anebo jsou taky někam koncentrovány? Mluvím o workoutovém hřišti, je tam myslím i návrh skateparku a nějaké další drobnosti.
Je to tak, ale nejsou rozesety nahodile, nicméně podle jednoduché logiky. My obě ta fotbalová hřiště obepínáme takzvaným inline a běžeckým okruhem, který má délku 750 metrů. A tyto doplňkové aktivity skládáme po jeho obvodu, což považujeme za logický krok, protože tím vlastně na tu trasu přidáváme určitá místa, která zvyšují atraktivitu a cílí na širší spektrum uživatelů. A to je dobře.
Ona se vůbec vedla debata o tom, jestli ten areál vnímat víc jako rekreační a relaxační centrum, anebo prostě jako soubor nějakých sportovišť pro kluby – když to zjednoduším, jejichž členové tam přijedou, odtrénují a odjedou a nic jiného se o toho vlastně nečeká. Že něco jako veřejný prostor tam vlastně nepotřebujeme. Řešili jste nějak napětí mezi těmito dvěma pojetími, nebo jak jsi to vnímal?
To je absolutně zásadní a skvělá otázka a my jsme si na ni museli odpovědět. My jsme se museli zabývat tématy jako co je oplocené, má to režim, dostanete se tam s kartičkou nebo v nějaké otevírací době, a co jsou místa, kam můžete jít kdykoliv, protože si zrovna chcete zacvičit, zaběhat a nebo prostě trávit čas venku. To jsme samozřejmě řešili a ten pojem „veřejný prostor“, to je taky zásadní věc. My jsme se snažili veřejné prostory, které mají mít třeba více městský charakter, navazovat na nové stavební objekty. To znamená: umísťujeme halu u mlýna, tak tam logicky nějaký prostor vznikne a dává smysl ho pojmout jako veřejný.
Takže ano, to je zásadní téma a jednoduchá odpověď je, že my vnímáme ten areál jako otevřený. To znamená nízkoprahový. Není nutné, aby se tam pohybovali pouze profesionální sportovci. Naopak mají se tam pohybovat rodiny s dětmi, a to i z okolí.
Mluvil jsi už o té etapizaci, já se k ní přece jenom ještě vrátím, i když zásadní odpověď na otázku, kterou jsem měl připravenou, už zazněla. Totiž jestli se dá začít od sportovní haly. Už jsi řekl, že krok číslo jedna může být, že postavíme halu, když to úplně zjednoduším.
Ano, to byla jedna z našich tajných zbraní.
Zjevně zafungovala.
Evidentně.
Ale jinak se počítá s tím, že areál by vznikal léta. Můžeme asi mluvit o nákladech v řádu stovek milionů korun, které by se tam postupně investovaly. Je ta etapizace nějak jasně daná? Nebo je to vlastně tak, že tady máme několik různých oddělených částí, které jdou samostatně vybudovat, a už bude záležet na městu, jak bude postupovat, co si vždycky zvolí jako tu další prioritu?
To je celkem složitá otázka, ale já se pokusím. Náš návrh je postavený na třech etapách. Stručně je popíšu. První etapa má být rychlá. Má mít v krátkém časovém horizontu a za rozumné finance velkou přidanou hodnotu a obsahuje hlavně halu. Prostě je to hala a ta může fungovat.
Pak máme druhou etapu, které se také ještě nemůžeme vyhnout. A ta obsahuje největší balík investic, protože obnáší vymístění tenisových kurtů, které jsou dneska v té centrální pozici a významně tam zavazí, do nové pozice, uvolnění toho středu a vytvoření adekvátních kapacit parkování.
No a pak je třetí etapa a ta už je taková hodně volná, protože na místo těch centrálních ploch řeší ještě ty „okrajové“ a tudíž se dá různě v čase realizovat nezávisle jedna na druhé a rozdělit do mnoha dílčích investic. Například inline okruh je jedna věc. To, že na inline okruhu zřídíte skatepark, druhá věc. Ty věci na sebe můžou navazovat, ale nemusí. Takže v třetí etapě už jsme za mnoho let a je to série mnoha menších akcí.
Několikrát tady zazněl termín kapacity parkování. To bylo během různých míst, kde měla hala stát, vždycky jedno ze zásadních témat. Nejinak k tomu bude i v Červené zahradě. Můžeš říct konkrétní čísla, s jakými kapacitami návrh dnes počítá a jestli jsou všechna venkovní, anebo v něm jsou i podzemní parkoviště?
Náš návrh obsahuje 233 parkovacích stání na povrchu plus autobusy. A stejně tak náš návrh obsahuje halu, která splňuje požadavky nebo zadání soutěže. A my jsme pod takto vybavenou halu umístili suterén určený k parkování a ten obsahuje dalších 80 stání. To znamená, že celková kapacita našeho návrhu včetně haly je 313 míst.
Krásné město, které se neposunulo dopředu
Na závěr bych rád opustil areál Červené zahrady a ještě se tě zeptal, jestli máš nějaké další aktivity přímo v Boskovicích. Jsou nějaké další projekty, na kterých se tady podílíš nebo budeš podílet?
V současnosti tady dokončujeme jeden rodinný dům, to by mělo být určitě letos, takže tam dělám jenom dozor. A teď děláme takovou investiční analýzu domu v Boskovicích a uvidíme, jestli se to posune dále. Byl bych rád, zatím je to poměrně abstraktní.
Snad taky můžu říct, že ses do Boskovice před nedávnem přistěhoval, takže soutěž nakonec vyhrál místní architekt. Chci se proto zeptat, jak vidíš Boskovice jako město svýma očima architekta, když tady teď několik měsíců žiješ. Líbí se ti, nebo co by podle tebe potřebovaly zlepšit?
To je asi nejlepší otázka nakonec. Boskovice jsou krásné město. Nestydím se to říct. Stavební fond, který tady na malé ploše je, je objektivně vzato kvalitní. Toto není standardní město dané velikosti. To je objektivní fakt. Subjektivně – prostě já ty místa tady znám a mám je rád. A cítím tady potenciál. A teď, abych to trošku vyvážil: přijde mi, že za těch 20 let, co jsem tady nebydlel, se toho tady zas tak moc neposunulo dopředu. Nemůžu říct, že bych viděl něco kvalitního, co by se tady odehrálo. Trošku mám pocit, že hřešíme na to, že tady ty krásné baráky někdo nechal. A často se k nim ani neumíme chovat. Vlastně mám pocit, že máme často problém i s údržbou, natož s rozvojem.
Přece jenom mě napadla ještě jedna úplně závěrečná otázka, možná trošku z kategorie sportovních, což se u sportovního areálu hodí: Byli jste překvapení, že jste vyhráli? Nebo jak jsi tu soutěž prožíval?
Byli jsme překvapení. Já jsem dlouho ani nepočítal, že se dostaneme do druhého kola. Už jsem to vlastně trošku pustil z hlavy. Měl jsem pocit, že se nad tím zavře voda, což se u soutěží prostě stává. A pak jsme zjistili, že v druhém kole jsme, což by byl úspěch sám o sobě. I kdybychom zůstali jen tam, tak bych to bral tak, že je to dobré, že to umíme. A to, že jsme vyhráli, to bylo velké překvapení.
