Boskovický radní Vladimír Farský před pár dny poptal na Facebooku, co občané a občanky města říkají na možnost trvalého odkupu sochy Ježek v kleci dočasně instalované v rámci loňského festivalu Boskovice. Podle očekávání sklidil hromadu negativních ohlasů. Je tohle ale dobrý způsob, jak se v našem městě bavit o umění a dělat politiku?
Začnu tím, že pokud chtějí být Boskovice skutečným centrem 50tisícového regionu s odpovídající občanskou vybaveností a službami, veřejné umění do nich jednoznačně patří. Jsme bohaté, živé, občansky aktivní město, které trochu zaspalo v investicích do veřejných budov a veřejného prostoru obecně. Je naprosto v pořádku a žádoucí, pokud chce vedení města tento dluh aspoň částečně srovnat.
Neověřená částka 600 tisíc, která na Facebooku padla, dělá něco přes tisícinu ročního rozpočtu města. Je tedy podobná, jako kdyby někdo z nás ze svých vlastních peněz jednou za rok rozmařile vyhodil celých 600 Kč. Zkrátka řečeno: v rozpočtu města jsou to drobné. Jistě, můžeme za ně pořídit hromadu jiných a nejspíš i užitečnějších věcí – to ale platí o velké části rozpočtových položek. Bude teď každá z nich procházet zkouškou přímé demokracie na Facebooku? Která z nich obstojí?
„Dělat politiku“ na Facebooku je obecně recept na mrzení. Současné sociální sítě nejsou ani trochu prostor pro demokratickou diskuzi. Jejich úkolem je upoutávat co nejdéle pozornost uživatelů a prostřednictvím reklam ji měnit na peníze, nic víc. A k tomu, aby to co nejlépe fungovalo – tedy co nejvíc vydělávalo – jim slouží primárně silné emoce jako hněv nebo strach. Veřejná diskuze je skvělý a potřebný nástroj, ale čím víc politiky se bude odehrávat na sociálních sítích, tím víc to bude politika strachu, hněvu a konfliktu. Chceme, aby takhle fungovala veřejná debata i v našem regionu?
Je do velké míry jedno, komu se Ježek líbí, a komu ne. Umělecká díla do veřejného prostoru nejde vybírat hlasováním na základě „veřejného vkusu“, protože bychom zákonitě skončili u průměrných dekorativních předmětů bez reálné hodnoty. Umění ve veřejném prostoru nemá za úkol dekorovat – pro město s naší historií je mnohem podstatnější, že má schopnost klást otázky, otvírat diskuzi, vytvářet paralely, reprezentovat ve zkratce komplikované společenské situace. To všechno Ježek dělá, a právě proto se do našeho židovského města hodí.
Pokud tedy někdo tvrdí, že je socha k ničemu, že postrádá hodnotu, vlastně tím nejlépe dokládá, proč bychom sochu měli koupit. Umění nás učí uvažovat o komplikovaných a překvapivých věcech a město, které se snaží složité rozhodování o veřejných věcech redukovat na lajky na sociálních sítích, ho potřebuje ze všech nejvíc.
