V těchto dnech se úspěšně uzavřela architektonická soutěž na plán rozvoje sportovního areálu Červená zahrada. Jde o první regulérní architektonickou soutěž v moderních dějinách města a potenciálně o velký milník, který Boskovice po dekádách váhání definitivně nasměruje na cestu k lepší architektuře.
Boskovice mohou být pyšné na řadu věcí, ale moderní architektura veřejného prostoru mezi ně nepatří. Po předchozích generacích jsme zdědili řadu krásných a kvalitních budov, ale v porevoluční historii města jsme k nim nepřidali téměř žádnou veřejnou stavbu, na kterou bychom mohli být hrdí a kterou bychom mohli s radostí používat a předat ji nadcházejícím generacím.
Za tento žalostný stav mohl nejprve nezájem politických reprezentací a nepochopení toho, jakou hodnotu může architektura do města přinést. Slýchali jsme fráze o tom, že někdo má rád tuhle barvu a jiný zase tamtu, takže je to všechno subjektivní a tudíž je to jedno. Diskuze se často nedostala za otázku vzhledu fasády, veřejná debata mnohdy připomínala Tinder a omezila se pouze na swipe doprava (líbí) nebo doleva (nelíbí). Jenže město je pro většinu z nás přece jen vztah na déle než jednu noc.
Následovala vyčerpávající pionýrská fáze hledání nových cest a slepých odboček tam, kde už přitom roky existují ověřené příklady dobré praxe. Při plánování nových staveb jsme ztráceli roky a milióny objevováním rychlých zkratek a úsporných řešení; stali jsme se dokonalou ilustrací hesla „je to sice delší, ale o to horší cesta“. Vrcholem této etapy byla scéna, za kterou by se nemusel stydět ani mistr grotesky Charlie Chaplin – dvakrát za sebou jsme upadli na obličej při pokusu o vypsání regulérní soutěže na sportovní halu, šlápli jsme na hrábě při pokusu o zadání projektu „z ruky“ tehdejšímu městskému architektovi a na závěr vkročili do otevřeného kanálu snahou o divokou adaptaci staršího studentského projektu. Publikum jistě nevědělo, jestli se smát, nebo brečet. My ovšem v tomhle vtipu žijeme.
Přesto posledních deset let nebylo ztracených. V roce 2017 jsme po letech chátrání začali s velmi povedenou rekonstrukcí letního kina, které následně dostalo i moderní digitální projektor a dnes lze bez nadsázky říct, že může být vzorem pro letní kina v celé republice. Dva roky nato jsme otevřeli Centrum polytechnické výchovy, které sice vzniklo spíše shodou okolností než velkým chtěním, ale i tak jde o zdařilou výjimku z naší porevoluční architektonické impotence – díky za ni! A v roce 2020 jsme odkoupili pozemky v Červené zahradě, zcela zásadní pro dnešní rozvoj areálu.
Tím se dostáváme do současnosti. Bez velkých průtahů rovnou řeknu, že právě dokončená urbanistická soutěž na areál Červené zahrady je zásadní pozitivní milník ve vývoji města. Po letech vymlouvání se na to, jak dlouhé, drahé a zbytečné soutěže jsou, jsme během jediného roku získali desítku návrhů, odborná porota s převahou nezávislých členů z nich vybrala ten nejlepší, ten byl společně s dalšími oceněnými návrhy představen veřejnosti a celé nás to nestálo ani setinu částky, kterou chceme v dalších dekádách v Červené zahradě postupně investovat. Co k tomu dodat?
Jedna povedená soutěž ještě neznamená výhru, k nové a dobré sportovní hale – natožpak celému areálu! – nás čeká ještě dlouhá cesta. Přesto je potřeba ocenit, že jsme poprvé v moderní historii města dokázali projít standardním, otevřeným a civilizovaným procesem architektonické soutěže a zaslouženě díky němu získali kvalitní plán rozvoje Červené zahrady. Jak trefně zaznělo na veřejném představení projektu, je už na nás voličích, aby tento trend vydržel napříč změnami politických reprezentací i v následujících desítkách let. Stojí to za to.
