Diletantismus. Při všem respektu k práci politiků už nejde pro vývoj stavby sportovní haly volit jiné slovo. Po letech nevydařených improvizací se schyluje… k další improvizaci. Vyhodíme další peníze, nebo se konečně něco změní?
Snaha postavit halu rychle a levně nás už stála miliony a více než 15 let průtahů. Poslední pokus v této řadě slepých odboček přišel letos na jaře, kdy jsme – opět ve jménu rychlosti a nízkých nákladů – zadali studii haly městskému architektovi Zdeňku Fránkovi, který na projektu pracoval s architektem Alberto Kalachem. Výsledný návrh o desítky až stovky procent překročil finanční limit zadání, původně se ani nevešel na městské pozemky (!) a při prvním představení uváděl zcela mylnou kubaturu stavby a nereálné náklady. Jinými slovy jde o dokonalé fiasko – před kterým nás měl ochránit městský architekt, kdyby ovšem nebyl spoluautorem návrhu. Nejspíš jen díky oponentuře z řad veřejnosti (!) jsme se nepustili do dalších projekčních prací, kterými bychom vyhodili další miliony.
Teď, když jsme opět promrhali měsíce a statisíce, navrhuje městská rada převzít starší studentský projekt, který by měl být přepracován – nikoliv autorkou původního návrhu, ale projektantem vybraným na základě nejnižší ceny. Zatvrzelost, se kterou se vedení města vyhýbá standardnímu řešení prostřednictvím architektonické soutěže, vyráží dech. I tentokrát zaznělo, že by soutěž byla příliš drahá a trvala příliš dlouho. Jak tohle vůbec někdo dokáže pronést s vážnou tváří, když za sebou máme roky a miliony ztracené kuchtěním všemožných vlastních variant?
Pojďme si to projít popořádku. Předně, architekturu zjevně i mnozí ve vedení města stále považují za volnou uměleckou disciplínu, ve které se vybírá, zda bude fasáda modrá, či růžová. Tato představa patří do skanzenu devadesátých let. Ve skutečnosti architekt zásadním způsobem ovlivňuje, zda stavba splní naše potřeby – zda bude stát přiměřené peníze, vejde se na naše pozemky, bude se v ní dobře sportovat, bude hospodárná a praktická na provoz, zda bude dobře dopravně dostupná a zda za svou obrovskou investici dostaneme pouze „krabici na sportovce“, nebo novou funkční část města, která rozhýbe a zhodnotí celé své okolí. Improvizace a domácí kutilství se v této fázi nevyplácí a v ČR zřejmě neexistuje lepší příklad, než jsou opakované pokusy o boskovickou sportovní halu.
To, že projekt vytvořila studentka, ho nijak nediskvalifikuje – za předpokladu, že návrh projde oponenturou odborné poroty a zvítězí v konkurenci jiných. To se u nás ovšem nestalo, projekt jsme vytáhli jako králíka z klobouku. A navíc jej hodláme nechat přepracovat jiným projektantem vybraným na základě nejnižší ceny. Nakonec tedy z klobouku můžeme vytáhnout místo králíka krtka, mixér nebo holínky, jak už se nám to podařilo mnohokrát. Spoléháme a doufáme – místo abychom vybírali z hotových projektů pod vedením odborné komise. Na základě spoléhání a doufání může člověk vyzkoušet třeba novou příchuť zmrzliny, ale není to vhodný nástroj pro stavbu veřejné budovy za 150 milionů. Je nutné to psát takto explicitně?
V tuto chvíli už také není možné dál ignorovat, že s rozhodováním je vždy spojená nějaká odpovědnost. Celým procesem by nás za normálních okolností měl provést městský architekt, v našem případě tedy Zdeněk Fránek. Ten ovšem svou roli městského architekta pojal zcela odlišně, prakticky jako vlastní monopol na velké veřejné stavby v Boskovicích. Jeho studie knihovny se ukazuje jako neprůchozí, po letech neustálého předělávání hrozí, že veškeré úsilí přijde vniveč, a podobně ztroskotal projekt sportovní haly. Jakkoliv si pana Fránka velmi vážím jako architekta, v roli městského architekta Boskovic zcela selhal, měl by okamžitě skončit a vedení města by mělo vypsat výběrové řízení na nového městského architekta.
Fiasko se sportovní halou také padá na hlavu bývalého místostarosty Mazáče, který stojí za dvěma chybně vypsanými pokusy o soutěž. A pochopitelně to není dobré vysvědčení ani pro jednu z boskovických koalic, které vznikly po volbách v roce 2018. Ta první halu přestěhovala na Hybešovu a zpátky do Červené zahrady, postavila se za dva marné pokusy o soutěž a objednala nepoužitelný návrh od studia Fránek Architects. Ta druhá nyní přes všechny předchozí zkušenosti zvažuje další improvizace.
Velké veřejné stavby odráží schopnosti společnosti, ve které vznikají. Pojďme konečně překročit svůj stín, přestaňme se špatnými pokusy o vynález kola a udělejme na sportovní halu normální, nudnou architektonickou soutěž. Anebo nedělejme nic a počkejme, až přijde generace, která bude schopna ty peníze prostavět způsobem hodným třetího tisíciletí.
