„Strážíme folklorní tradice a taky si chceme odskočit do jiných vod.“

Rozhovor s Pavlínou Čechovou a Ondřejem Tajovským z folklorního souboru Velen. Ten slaví jubilejní 70. výročí od založení – i když trochu opožděně, protože musel oslavy kvůli pandemii odložit. Letos Velen připravil hned několik akcí a pracuje na novém pásmu Vojna.

Velen slaví 70 let od založení. První část oslav bude v sobotu 30. dubna – co přesně chystáte?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Bude vernisáž výstavy o souboru, takový historický průřez od počátku do současnosti. Fotky a informace o souboru.

A taky vystoupíte?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Samozřejmě. Naše vernisáž znamená, že budeme tancovat. Klasické tance – a bude tam i taková novinka, kterou navnadíme na další vystoupení.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Dali jsme dohromady nový tým a směřování souboru teď rozdělujeme na dvě linie. První je strážení folklorní tradice a její nesení dál. A do toho jsme se rozhodli, že zkusíme dělat taky něco nového, čemu říkáme volná pásma. V sobotu třicátého budeme provádět především tradiční folklorní tance, tedy tu tradici, kterou se snažíme nést.

Pak vystoupíte na Husích slavnostech?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Ano, celé oslavy 70 let Velenu proběhnou v rámci oslav 800 let od první zmínky o Boskovicích. A budou rozděleny na tři části. První je právě vernisáž výstavy. V rámci Husích slavností jsme pak vymysleli takovou dvoudenní interaktivní scénu. Přizveme tam jednak naše hosty, jednak zde budeme zpívat a tančit, a chystáme také taneční a kreativní dílny.

Tam budete učit ty klasické tance?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Ano. Budeme se snažit představit lidem tu tradici, která sem patří. Aby si ji zažili na vlastní kůži – takže ano, budeme je učit tančit.

A co je ta třetí část oslav?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Vytvořili jsme nové pásmo, které se jmenuje Vojna. Premiéru uvedeme 19. listopadu.

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Je to volné scénické pásmo, které je folklorně laděné. Takže to nebude čistý folklor, trochu si od toho odskočíme do jiných vod. Vždycky jsme si to chtěli zkusit, ale neměli jsme hudební oporu, teď si to díky Ondrovi můžeme dovolit.

Vzniká tedy úplně nová choreografie, která z folkloru vychází? Nebo jak si to mám představit?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Vycházíme zase z místních melodií, prošli jsme boskovické zpěvníky a další širší zdroje z Horácka. Hudba bude pojatá víc scénicky.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Vtip je v tom, že když tančíš folklor, tančíš nějakou tradici a je to jakýsi přísný tanec. V tomto pásmu se tancem snažíme ztvárnit příběh. Ten jsme si sami vymysleli a inspirováni horáckým folklorem ho teď dáváme dohromady.

Jak konkrétně to vzniká?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Je to takový evoluční proces. Řekli jsme si, že chceme udělat něco nového, následoval brainstorming, přinášeli jsme různé náměty, vzali jsme si Sušilův zpěvník i jiné zdroje a začali jsme hledat. Na základě toho nám začaly blikat nějaké směry a pak to hodně posunul Laďa Matuška, který přišel s tím, abychom pracovali s tématikou vojny. Je to silné téma. V příběhu se snažíme ztvárnit osudy dvou lidí z jedné vesnice, do jejichž mladých životů zasáhne válka.

Co to znamená pro tanečníky?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Je to trochu vyústění lockdownu. My jsme si o tom teoreticky vykládali a najednou jsme se vůbec nemohli scházet. Tanec je strašně kontaktní, takže opravdu nešlo dělat nic. Jako vedení jsme zoomovali a začali jsme to na online poradách vymýšlet. Pak už jsme se mohli začít scházet a myslím, že bylo důležité, že se potkaly dvě věci: Laďa Matuška měl už dlouho v hlavě nějakou choreografickou myšlenku a přišel Ondra, který přinesl svěží hudební nápady a zkušenosti z divadla. Na tomto si můžeme zkusit postupy, které ve folkloru běžně nevyužíváme, což je pro nás strašně fajn.

A muzika vzniká jak?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Je to opravdu týmová práce. Každý přináší nějaké prvky. Vybíráme poměrně přísně motivy právě z Horácka, ale pak s nimi celkem volně pracujeme v rámci dramatičnosti celku. Pásmo má pět obrazů, trvalo nám víc než rok, než jsme dospěli k této finální formě. Různě jsme lidi zabíjeli a potom je zase oživovali, nakonec je struktura příběhu poměrně jednoduchá a tím i jednoznačná.

Spolupracovali jste i s někým externím?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Přizvali jsme ke spolupráci dva skvělé lidi. Jednak je to Katka Prášková, tanečnice a choreografka z Brna. Potřebovali jsme dát souboru nový impuls, ona nikdy až tolik nepracovala s folklorem, ale právě její součinnost s vedením Velenu fungovala skvěle, vzájemně se to doplňovalo. A o hudební spolupráci jsem poprosil Jirku Gužíka, který je výborný hráč na cimbál a taky výborný aranžér. A máme to štěstí, že působí tady v Boskovicích. Já dávám dohromady strukturu hudby, formální celek a celkově podobu hudby, Jirka to potom zinstrumentuje.

Když se vrátím k oslavám – bude taky nějaká společenská část, respektive příležitost, kde se setkají bývalí členové?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Bývalé členy jsme oslovili už teď, ale pravda je, že seznamy členů od počátku jsou opravdu neuvěřitelná kvanta jmen a starých adres. Zveme ty, které známe a které se nám podařilo dopátrat. Intenzivně pracujeme na tom, abychom našli i lidi, o kterých zatím nevíme a kteří by třeba rádi přijeli. Velen byl původně pod pedagogickou školou, takže to byla třeba děvčata, která v Boskovicích bydlela jen po dobu studia. Je to taková badatelská práce.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Začaly se propojovat různé generace ze souboru, což je myslím velmi důležité a potřebné. A taky máme radost, že se obnovují některé kontakty a spolupráce. Jednak se SPgŠ, což je místo, kde to všechno začalo, a pak taky se základní uměleckou školou. Velen teď neřeší jen svou minulost a přítomnost, ale taky budoucnost. Na základě tohoto propojení již nyní vznikají zajímavé možnosti do budoucna.

V jaké kondici sedmdesátka Velen zastihla?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Výročí jsme nemohli oslavit v řádném čase. Napřed byl lockdown. A pro taneční soubor jsou běžně neštěstím už dva měsíce letních prázdnin. První dva týdny v září to bolí. A teď byl lockdown víc než půl roku. Štěstí bylo, že nám všem chyběl jak sociální kontakt, tak pohyb a tanec. Vrátili se všichni. To bylo skvělé, ale měli jsme strach, že něco opulentního naplánujeme a ono nám to zase nevyjde. Proto jsme se rozhodli, že naplánujeme víc akcí do většího časového úseku.

A když odhlédneme od oslav – tanečníků má Velen dost a přichází i noví?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Vždycky jich může být víc, ale musím říct, že teď jsme na tom dobře. Tančíme v počtu, ve kterém se dá velmi dobře pracovat a vymýšlet. Teď nám přišlo pět děvčat z přípravky z Borověnky, od příštího roku už budou plnohodnotné tanečnice.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: A vrátilo se i hodně kluků nebo přišli noví. Začala také úzká spolupráce Borověnky a malé muziky, kterou vede Jirka Gužík na zušce. Náš společný záměr je, propojovat to. Myslím, že tohle je první příslib něčeho, co může dlouhodobě fungovat. Když začne malá muzika růst s Borověnkou a budou spolupracovat, může se to pak přelít i do Velenu.

A současná podoba veleňácké muziky je jaká?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Chodím hrát tanečníkům na zkoušky, řešíme hudbu, tempa, dramaturgii. A stavím muziku, která zajistí fungování souboru na dva až čtyři roky. Oslovil jsem lidi, se kterými si rozumím a postupně mám v plánu začít zvát lidi, kteří by v tom mohli pokračovat.

Zkoušíte na sokolovně? Jaké má Velen zázemí?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: S příchodem nového ředitele KZMB se zájem o soubor a podpora velmi zlepšily. Je zde vůle podporovat nás v našich potřebách a ze strany souboru je zde zase vůle poskytnout nejen KZMB, ale celkově městu to nejvíc, co takový soubor může dát.

Co a kdy vás osobně přivedlo do Velenu?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Mě můj tehdejší přítel a současný manžel. Bylo mně okolo šestnácti, znala jsem další lidi ze svého okolí, co do Velenu chodili. Takže mi to nebylo cizí a postupně jsem se tam přiřadila i já. Zajímavé je, že jsem si myslela, že jsem z rodiny folklorem nedotčené, a zjistila jsem, že ne – dědeček byl řídící v Cetkovicích, udělal tam skupinu dětí, měli kroje, zpívali lidové písničky a dokonce posbíral cetkovický zpěvníček. Takže se to takovou spirálou pořád vrací.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Já měl to štěstí, že jsem se už od dětství potkával kontinuálně s lidmi, kteří měli s Velenem spojitost. Vlastně už od mateřské školy – Jiřinka Horáková, Maruška Bušová; potom jsem kamarádil s dcerami Ilji Melkuse. Důležitý byl taky pan Čada. A pak Maruška Zouharová, Tomáš Zouhar, Petr Kmeč. To byli velice inspirativní lidi a byl to důvod, proč jsem do Velenu přišel. Bylo to pro mě něco, když jsem s nimi mohl hrát muzice, učil jsem se od nich a dodneška na to rád vzpomínám. To bylo moje gymnaziální období, pak jsem měl mnoho let pauzu.

A jak přišel návrat do Velenu?

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Mnoho let jsem různě putoval a když jsem se pak vrátil do Boskovic, tak jsme se jednou díky Ivaně Láníkové potkali s Alenkou Stloukalovou a tady s Pájou a domluvili jsme se, že Velen zkusíme posunout někam dál. Je to taková osobní věc, dost jsem toho od tohoto města a především lidí dostal, byly to velké příležitosti – takže když jsem se sem vlastně trochu náhodou vrátil, říkal jsem si, že pokud jsem v tom nejen hudebním světě nabral nějaké zkušenosti, tak by bylo prima to nějak vyrovnat a vrátit.

Co vás na Velenu baví a drží vás u toho?

PAVLÍNA ČECHOVÁ: Ptala jsem se poslední dobou hodně lidí, protože jsem pročítala staré kroniky, kde je trochu takový patos. A všichni jsme se shodli, že to pro nás hlavně je a vždycky byla parta lidí, ve které je nám dobře. A jsou to samozřejmě taky kořeny, lidová muzika, tance – to všechno nás dohromady baví. Ale to by nefungovalo, pokud by to nefungovalo lidsky. To nás tmelí.

ONDŘEJ TAJOVSKÝ: Já mám stejnou odpověď: lidi. To, že můžeme tvořit společně. Považuju to za velmi vzácné a dnes už obdivuju o generaci mladší lidi, kteří toho opravdu hodně umí. Jsou to obdivuhodné chvíle, kdy to najednou začne fungovat – právě díky nasazení a v nejlepším slova smyslu amatérskému nadšení.

další rozhovory