„Dirigování není jen synchronizované mávání rukama.“

Rozhovor s Ondřejem Tajovským, dirigentem a zakladatelem Vernum 2013 Ensemble, iniciátorem a dramaturgem hudebních událostí nejen na Boskovicku. Rozhovor je zároveň pozvánkou na minifestival Malý noční Mozart, jehož první koncert se odehraje už v pátek 1. července v zahradě kunštátského zámku. Zazní na něm operní árie W. A. Mozarta v podání Karolíny Žmolíkové, Anety Petrasové a Heleny Hozové za klavírního doprovodu Ondreje Olose.

foto: Tomáš Znamenáček

V Boskovicích jsi studoval základní školu a gymnázium. Co tě přivedlo k hudbě?

Velké přičinění na tom má několik lidí, které jsem během svého dětství a za studií potkal a kteří mě zásadně ovlivnili. Byli to Lenka Bařinková a Martin Nerud, kteří vedli gymnaziální sbor Nota, velmi rád vzpomínám i na paní Kleinovou, zakladatelku sboru. Nemůžu zapomenout ani na pány učitele Kotoučka a Šustra, kteří mě učili na housle. Měl jsem taky štěstí na talentované a muzikální vrstevníky a přátele.

Jak ses od houslí dostal k dirigování?

V podstatě docela náhodou. Věděl jsem, že bych chtěl být v kontaktu s hudbou, inspiroval mě zejména sbor, zpočátku jsem se chtěl hlásit na pedák na sbormistrovství a hudební výchovu, nabalovalo se to jedno na druhé a nakonec to skončilo přes konzervatoř a akademii až u dirigování.

Dirigování je poměrně specifická disciplína, musíš umět jednat s lidmi, není lepší si někde v klidu o samotě hrát na hudební nástroj?

Mě na tom nejvíc baví právě to společné tvoření, ta interakce s lidmi. Zvlášť když obě strany táhnou za jeden provaz na stejné straně, tak je to hrozně příjemné a člověka to nabíjí. Člověk asi musí být přirozeně rád mezi lidmi, určitě to není jen synchronizované mávání rukama. Přiznávám ale, že když jsem šel dirigování studovat, tak jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Nebo spíše – dnes už vím, že jsem to tehdy nevěděl.

Stává se, že by si dirigent nepadl do noty se souborem, s nímž má pracovat?

Samozřejmě se to stává, dokonce je to poměrně běžné. Potkal jsem celou řadu ansámblů, se kterými jsme si hned rozuměli, jakož i soubory, kde to nefungovalo – jako v životě, kde člověk potkává lidi, s nimiž si rozumí, i ty, se kterými si rozumí méně. Důležité je vycházet alespoň profesně s oběma druhy.

Co dělá z dirigenta dobrého dirigenta?

Ono mávání rukama je jenom prostředek, který sám o sobě nic neznamená. Velkou roli tam hraje znalost a také lidský rozměr, člověk musí mít co sdělit. V tomhle smyslu je to velmi podobné s hraním na hudební nástroj, jen místo toho nástroje jsou lidé v orchestru nebo ve sboru. Velmi důležitá je pokora. A je to neustálé hledání, kdy se člověk snaží být dostatečně upřímný sám k sobě.

Podle čeho si vybíráš díla, na kterých pracuješ?

Dneska už směřuji do klidnějšího, uzavřenějšího stádia. Mám samozřejmě nějaké osobní preference a už také vím, na kterou hudbu se vůbec nehodím, ačkoliv ji třeba rád poslouchám. Člověku se v průběhu času samo ukáže, v čem se cítí dobře, a nemá smysl se pouštět do žánrů a směrů, ve kterých nejsem doma.

Když se člověk živí hudbou, denně s ní přichází do kontaktu, hrozí, že se z něj stane rutinér?

Myslím, že by se mělo rozlišovat mezi rutinním a samozřejmým vykonáváním nějaké činnosti. Samozřejmost v ohledu technickém nebo řemeslném je pro člověka velkou výhodou, protože se nemusí pořád dokola zaobírat věcmi, které už zvládl dřív. Nebezpečná je rutina ve smyslu otupění. Nápor na lidi v orchestrech a profesionálních ansámblech je obrovský, takže vyhnout se docela rutinnímu přístupu při takřka dennodenní hudební produkci je velmi těžké. Naštěstí je mnoho muzikantů, u kterých nad rutinou převažuje profesionalita.

Poté, co jsi odešel z Městského divadla v Brně, jsi založil Vernum 2013 Ensemble.

Ano, to bylo poměrně brzy poté. V souboru jsem chtěl být s lidmi, které jsem potkal během dirigentské dráhy a byli mi blízcí i lidsky. Jedná se o lidi, kteří jsou z celé republiky i ze Slovenska, takže je to organizačně i finančně poněkud náročné, ale vždycky to stálo za to.

Dnes pracuješ ve vedení rodinné firmy. Má to v něčem blízko k vedení uměleckého souboru?

Obojí je to vedoucí práce, v tom je to podobné. Obsah věcí, se kterými člověk zachází a které musí řešit, jsou samozřejmě jiné, ale zásady jednání s lidmi, organizace času, to je vlastně všude stejné.

foto: Tomáš Znamenáček

Letos v létě bude na zámku v Kunštátě probíhat cyklus koncertů Malý noční Mozart. Oč přesně půjde?

Jedná se o sérii prázdninových koncertů, které vznikly díky nadšení několika lidí a pomoci osazenstva zámku v Kunštátě v čele s Radimem Štěpánem. Volně navazuje na cyklus koncertů Půlnoční Bach, který byl před dvěma lety. Koncerty se konají na nevšedních místech kunštátského zámku, využíváme zámeckou střelnici, zahradu a letos poprvé i druhé zámecké nádvoří, což v kombinaci s Mozartovou hudbou bude jistě mimořádný zážitek. Všechny koncerty se budou konat ve večerních hodinách, pozdějších, než je pro standardní koncerty vážné hudby zvykem. Taky proto Malý noční Mozart…

Proč zrovna Mozart?

Myslím, že jeho hudba je absolutně nadčasová, hluboká, aktuální v každé době a že i v každé životní etapě člověka má svůj význam. Čím jsem starší, tím větší sympatie k Mozartovi chovám. Nápaditost formy i harmonie, čistota, průzračnost a upřímnost jeho hudby – v tom je velká síla.

Mnohokrát jsem tě viděla vyčerpaného a váhajícího – čím to, že ti hudba a práce na ní pořád ještě, i po těch letech práce, stojí za to?

Samozřejmě je to občas vyčerpávající, ale to asi každá činnost, kterou děláte naplno. Občas vybuchnu, ale většinou jen proto, že mi na tom záleží, že se nedokážu hudbě věnovat napůl. Nesmírně mě baví pracovat se zajímavými lidmi a dělat s nimi něco smysluplného a silného. A to hudba zcela jistě je.

další rozhovory