Boskovice mají na necelý rok novou sochu ve veřejném prostoru. Díky festivalu Boskovice stojí před muzeem a bránou do židovského města monumentální instalace Ježek v kleci od sochaře a intermediálního umělce Patrika Proška. Rozhovor s ním vedla Martina Žižková.
Patriku, popište nám – jak vznikala socha Ježek v kleci?
Celý proces trval asi tři měsíce a začal tím, že mě oslovila kurátorka výtvarné části festivalu Helena Musilová s nabídkou vytvořit nějakou instalaci přímo pro festival. Nápad propojit symbol hlavolamu a protitankové zábrany, kdy oba tyto motivy jsou spjaty ještě s Československem, ve mně zrál už delší dobu. A to především kvůli dramaticky eskalujícím událostem ve světě.
Považuji ale za důležité doplnit i fakta, která nemusí každý znát. Původní hlavolam Ježek v kleci je americký vynález z roku 1895, jehož autorství se připisuje Jamesi Quinlanovi. V Československu ho pak proslavil Jaroslav Foglar v knize Záhada hlavolamu*.*
Já jsem ale toho původního ježka z hlavolamu vyměnil za protitankovou zábranu neboli rozsocháče, kterému se slangově říká český ježek. Ten je skutečně českým vynálezem: vymyslel ho major František Kašík ve 20. letech 20. století a od té doby ho používají k obraně všechny státy světa. Symbolicky jsme tedy i my Češi přispěli k obranyschopnosti světa.
V mé instalaci je teď tento protitankový ježek uvězněný uvnitř hlavolamu, a svým způsobem i uvnitř příběhů Jaroslava Foglara. Protitankovou zábranu jsem nechal vyrobit přesně podle armádních výkresů, samotnou klec jsem pak proporčně zvětšil tak, aby k ní rozsocháč seděl velikostí i poměry. Velikost instalace dva metry na šířku a tři metry na výšku byla tím pádem daná. V průběhu celého kreativního procesu jsem se snažil řešit význam všech složek díla a jedním z nich je samozřejmě i barevné pojetí objektu.
Což je věc, která se mezi lidmi v Boskovicích hodně řeší. Proč jste zvolil tak výrazné barvy?
Důvody k výrazné barevnosti jsou tři.
Prvním je, že hlavolam Ježek v kleci je dětská hračka. Vrátil jsem jí tedy původní dětský význam, i když je to socha vysoká tři metry a vážící více než tunu. Hodně jsem přemýšlel, zda ji nechat v armádních barvách, nebo sochu udělat železnou a rezavou, což by se i nabízelo. Ale to mi nakonec přišlo příliš zatěžkané, a to mě přivedlo k druhému důvodu.
Věděl jsem, že socha bude stát ve veřejném prostoru a Boskovice jsou krásné malebné město plné barev. Chtěl jsem, aby socha komunikovala s touto malebností a aby se místním lidem s ježkem lépe koexistovalo. Věřím, že barevně pozitivní až dětské pojetí sochy může přispět k otevřenějšímu vnímání tohoto v podstatě vážného tématu, což souvisí i s třetím důvodem.
Hlavolam Ježek v kleci je totiž plný Foglarových příběhů o hrdinství, odvaze, přátelství, dušínovské ctnosti a pravdě. Je to logická záhada, při jejímž rozluštění je možné se dostat k Tleskačově schránce poznání, pokroku a vizi. Hlavolam zde není jen dětskou hračkou, ale i klíčem ke svobodě, pravdě i k sobě samému. Toto dětské hřiště plné ideálů a hrdinství je v objektu proměněné ve světové kolbiště hrstky dospělých dětí, na kterém se čisté ideály hroutí a hrdinství obléká železnou košili. Jinými slovy je protitanková zábrana zaklíněna uvnitř hlavolamu v kontrastu mezi dětskou tabula rasa a násilím kruté reality dospělého světa.
Války ve světě vede hrstka jedinců – ty vnímám jako dospělé děti, které si hrají na vojáky a my, obyčejní lidé, jsme v tom lepším případě diváky té jejich hry, v tom horším případě pěšáci na jejich šachovnici, a v tom nejhorším jejich oběti. Proto je můj objekt tak barevný – jako připomínka této dětské hry, která však může skrývat velmi vážné poselství.
Dá se nějak jednoduše vystihnout téma, které socha v sobě nese?
Tématem Ježka v kleci je obranyschopnost. Svou sochou se snažím nastínit vyšší hodnoty, které stojí nad námi všemi, i nad těmi, kteří tuto hru hrají. Svět je nebezpečnější než před pár lety, odehrává se v něm stále více konfliktů, které se k nám přibližují a jsou hmatatelnější. To vše změnilo můj přístup k tvorbě, k sobě samému i ke svému okolí. A zároveň se ve mně zvýšila osobní potřeba zodpovědnosti a toho, čím do této vypjaté doby a rozdělené společnosti mohu přispět já jako člověk i jako umělec. Ale abych tu inspiraci přesněji vystihl, musím se vrátit úplně na začátek k přírodě a jejím zákonitostem.
V přírodě platí zákon silnějšího. Kdo je slabý, stává se kořistí. Proto má každý živý organismus na Zemi vyvinutý obranný mechanismus, který ho chrání před útokem predátorů. Je to vrozený kód pudu sebezáchovy, který umožňuje přežít těm, kdo se umí přizpůsobit neustále se měnícím životním podmínkám. Běh světa okolo nás je velmi rychlý, a pokud se mu nebudeme přizpůsobovat, bude to pro nás znamenat problémy.
Tento přírodní princip je pak aplikovatelný i na společenský organismus a definici sociální imunity. Tedy obranného mechanismu společnosti, který nás má chránit proti patogenům, jako jsou dezinformace, manipulace, korupce, radikalismus i selhání systému. Avšak obranyschopnost závisí na kondici tohoto imunitního systému, jehož odolnost by měla být posilována prevencí a tvorbou protilátek. Je to podobné jako v přírodě. Pokud jsme napadeni nějakým virem, tělo si vytvoří protilátky a v případě opětovné infekce se tělo s nemocí vypořádá efektivněji. U společenského organismu je jediným „očkováním“ vzdělávání, otevřenost, soudržnost a kritické myšlení. Imunitní pamětí pro tvorbu protilátek je pak historická zkušenost.
Řekl jsem to ale jen v kostce, těch témat je tam víc. Je to spíš na delší povídání, ale doufám, že Ježek v kleci vyvolá v lidech otázky na tato témata, i díky umístění sochy, které vnímám jako velmi důležitou součást díla.
Proč jste sochu umístili na Hradní ulici k bráně do židovského města?
Na umístění Ježka v kleci má největší zásluhu kurátorka Helena Musilová, která toto místo navrhla. Původně jsme z praktických důvodů zvažovali i panský dvůr, nebo náměstí, ale pak jsme se shodli, že nejsilnější výpověď daného tématu bude před touto bránou.
Židovská brána zde byla postavena v roce 1753, aby oddělovala židovské ghetto od křesťanské části Boskovic. A již v té době byla různě zatarasována, nedalo se jen tak projít do ghetta nebo z něj, nebo jen za určitých podmínek. Ještě nedávno tu stály sloupky zabraňující autům vjet do židovské čtvrti. Sloupky jsme společně s městem odstranili, a teď tuto funkci převzal Ježek v kleci. Já vlastně jen pokračuji v té analogii pomocí uvězněné protitankové zábrany. Navíc přímo u brány je pietní místo, kde v roce 1945 při náletu zbytečně zahynulo několik lidí, když sem spojenci svrhli bombu. Přímo před touto branou se tedy snoubí hned několik historických rovin, které ve světle jednoho z nejožehavějších konfliktů na Blízkém východě i jinde ve světě, dávají instalaci Ježka v kleci další možnosti interpretace.
Proč jste zvolil přímo téma Ježka v kleci, jak toto téma souvisí s Boskovicemi?
Boskovice jsem předtím neznal. Když mě Helena Musilová oslovila, zůstal jsem zde několik dní na soustředění, abych se s městem seznámil a nechal jej na sebe působit. A tak vlastně vznikají všechny mé projekty. Je to proces, který se nedá úplně jednoduše vysvětlit. Jedná se o jednu z částí mé umělecké tvorby, tedy práci s konkrétním místem neboli site-specific tvorbu. Mám za sebou přes sto místně specifických projektů ve 36 zemích světa. Hodně cestuji a často spolupracuji i s místními lidmi na projektech, ve kterých je konkrétní místo součástí tématu. Dopředu to nemám nikdy naplánované, většinou mi samo místo dává prvotní impuls.
A tak to bylo i u nás?
Ano, přesně tak. Téma jsem dopředu nevěděl, ale nakonec z toho vznikl právě Ježek v kleci. Měl jsem i jiné nápady, ale jsem rád, že jsem je nakonec opustil. K nasměrování mi pomohly také rozhovory s místními lidmi přímo ze židovské čtvrti.
Jak na vás Boskovice po několika dnech zapůsobily?
Vnímám je jako otevřené a odvážné město. Můžu říct jen samá pozitiva, protože celý proces vzniku mé sochy proběhl hladce a bez problémů. Takže Boskovičtí jsou asi odvážnější, více otrlí a zvyklí na umění než jinde, a to určitě i díky festivalu, který zde už tak dlouho pořádáte. Co se týče města, historie je tu znát na každém kroku. Je vidět, že město je opravdu kulturní.
Vaše dílo vyvolává u lidí řadu otázek a mnohdy ne úplně příjemných reakcí, jiní se se sochou zase rádi vyfotí – jak to vnímáte?
To, že se lidé se sochou fotí a diskutují o ní, je známka toho, že dílo žije a není mrtvé. Ježek v kleci vzbuzuje nejen emoce, ale lidé mají i spoustu otázek. Strávil jsem v Boskovicích celý týden a mluvil s lidmi osobně, proto to vím a jsem za to velmi rád. Znamená to pro mě, že celé úsilí mělo smysl. Nové věci ale potřebují nějaký čas, aby dozrály. Teď je to ožehavé téma, protože to je v Boskovicích nová, velká věc, ale věřím, že si to sedne. Ona ta klec může symbolizovat i mysl uzavřenou ve vlastním přesvědčení nebo pochybnostech. A pokud má socha dokáže tyto hranice povolit, nebo otevřít, je to to nejlepší, co si mohu přát.
Z čeho je socha vyrobena a jak je technicky řešena?
I s podstavcem socha váží cca 1300 kilogramů, z toho samotný ježek má 300 kilogramů. Socha je dva metry široká a tři metry vysoká a celá je ze železa. Kompletně celého ježka vyrobil můj kamarád Tomáš Kruba z Českých Budějovic.
Jak vnímáte možnost, že by se někdo pokusil dostat ježka z klece ven?
Chápu, že hlavolam Ježek v kleci je od toho, jak ježka dostat ven. Tento boskovický ježek je ale napevno ukotvený k podstavci a fyzicky ho vyjmout nelze. Má to být spíše výzva k mentálnímu řešení a hledání společenského konsensu na téma obranyschopnosti v dnešní době. To, že tu od druhé světové války žijeme v míru, je v historii lidstva velká výjimka. Je potřeba si toho vážit, protože se to také může velmi rychle změnit. Blízkost nejrůznějších hrozeb si silně uvědomuji a za sebe cítím zodpovědnost se jim nějak postavit. A protože mým oborem je umění, snažím se právě jím přispívat k tomu, abychom se dokázali neustále přizpůsobovat měnícím se podmínkám a proměnlivému světa.
Patriku, ještě se, prosím, čtenářům představte. Co vlastně děláte?
Dá se říct, že mám takové tři umělecké polohy a všechny pracují s realitou jako takovou, jen s různými přístupy.
Dříve jsem se zabýval hyperrealistickým sochařstvím a rekonstrukcemi zvířat i lidí. Cílem bylo napodobit realitu tak, aby vypadala jako živá. Vytvořil jsem například rekonstrukci mamuta v životní velikosti, jak ho loví kromaňonci, dále nejrůznější vyhynulá zvířata z doby ledové nebo hyperrealistické zvětšeniny mikroskopických zvířat zvětšených do obřích rozměrů, jako například želvušku.
Druhou oblastí mé tvorby je iluzivní tvorba. Přesněji řečeno anamorfní instalace, které dávají smysl jen při pohledu z určitého úhlu pohledu. V Praze provozujeme Illusion Art Museum Prague, kde vytvářím obsah. Věnujeme se převážně osobnostem české kultury. Aktuálně můžete vidět moji anamorfní instalaci portrétu Václava Havla také na pražském letišti. Tento portrét je udělaný z více než tří tisíc věcí z Havlova života, které vyprávějí jeho životní příběh. Z jednoho úhlu to může vypadat jako pouhá hromada věcí, ale když si stoupnete z toho správného úhlu pohledu, je to přesně Václav Havel, kterého každý pozná. Naše muzeum mapuje různé iluzivní techniky a vývoj perspektivy napříč časem a historií umění. Tyto techniky zároveň využíváme, abychom zobrazovali různé výrazné české osobnosti a události, které měly veskrze pozitivní vliv na českou kulturu.
A moje třetí umělecká poloha je čistě volná osobní tvorba, ve které se pro mě okolní realita stává sochařským materiálem, malířským plátnem, svým vlastním tématem a zároveň dočasným galerijním prostorem. To jsou moje práce z cest. Nutno říct, že žádný z těch sto projektů, co se mi už ve světě podařilo vytvořit, neexistuje. Pomíjivost vnímám jako základní trvalou hodnotu, která zásadně ovlivňuje to, co v životě děláme i jak to děláme.
To jsou tedy mé tři polohy, napodobení reality, znejistění reality iluzivním pojetím a přetvoření reality jejími vlastními prostředky. A Ježek v kleci je mixem všech těchto zkušeností.
