Keramik Nikola Seko se společně s bratrem Danielem věnuje japonské keramice, má mezinárodní zkušenosti a kontakty a kromě vlastní tvorby se věnuje jako předseda Komise pro keramické záležitosti organizaci Hrnčířského jarmarku v Kunštátě. Povídali jsme si před 33. ročníkem, který proběhne 20. a 21. září.
Jak ses dostal k organizaci kunštátského hrnčířského jarmarku a keramice obecně?
S keramikou mám asi třicetiletou zkušenost. Dostal jsem se k ní přes maminku naší kamarádky, která měla keramické centrum. Když mně a bratrovi bylo nějakých osmnáct let, tak jsme se potkávali, párkrát nás tam vzala a nás to zaujalo. V téhle dílně, která byla napůl v Brně a napůl v Koněšíně, jsem dělal rekvalifikační kurzy na keramiku a tam jsem potkal svého učitele, který byl odchovanec kunštátské keramiky od pana Lindovského. Tehdy v té době, kdy já jsem měl problém s autoritami, tak on byl přirozená autorita, byl špičkový výtvarník a mě fascinovalo, jak ten materiál dokázal zpracovat – zaprvé tam byl řemeslný fortel a zadruhé výtvarný přesah. Tehdy jsem si řekl, že tohle bych chtěl jednou u sebe, takže jsem se pak keramice dlouho věnoval. A jestli jsem ten sen naplnil, těžko říct.
U jarmarku jsi od začátku, nebo kdy ses přidal?
Tady těžko říct, poprvé jsem zde byl právě s touhle dílnou jako účastník. To byl druhý ročník jarmarku, ale tehdy jsem tu ještě nebyl se svými věcmi, byli jsme sem vyslaní. Do Kunštátu jsem se přistěhoval před dvaceti lety a do přípravné komise nás tehdy nanominoval pan Göpfert, který byl v té době starosta, takže podle toho by se to dalo dohledat. Já to odhaduji, že se to v podstatě shoduje s počátky mého působení tady na Kunštátsku.
Vnímáš u jarmarku za ty roky nějaké změny?
On věděl, že za sebou máme nějaké zahraniční zkušenosti, a já mám za to, když člověk vidí, jak se to dělá někde jinde, tak má trošku širší rozhled, jak by se to dalo dělat. A my jsme se s bráchou od začátku snažili, aby to nebyla jenom taková provinční záležitost, ale aby ten jarmark dosahoval kvalit špičkových evropských marketů. Otázka je, do jaké míry se nám to za tu dobu podařilo, ale určitě tam posun je, aspoň si to myslím, co se týče celkového pojetí akce, její propagace. Už to působí dle mého názoru profesionálně. I dle zpětné vazby jak keramiků, tak podle návštěvy z evropské asociace. Oba pánové mají zkušenosti s organizací velkých marketů u nich a tu naši akci hodnotili velice pozitivně, jak co se týče návštěvníků, tak úrovně tvůrců. Takže já si myslím, že zpětnou vazbu máme dobrou.
Jediné, co se nám dlouhodobě nedaří, je dostat sem zahraniční elitu, ale my se bohužel termínově potkáváme s jedním z nejlepších evropských marketů Keramisto v Milsbeeku, kde je samozřejmě příjem pro ty špičkové keramiky významnější. Každoročně se ale snažíme úroveň jarmarku zvyšovat, to znamená nedržet tady nějaká místa za zásluhy, že k nám někdo jezdí třicet let. Já osobně, když objevím někoho mladého, v kom vidím potenciál, tak radši upřednostním jeho. Snažíme se tvůrce průběžně obměňovat a dávat tak možnost mladé generaci propagovat se a tím pádem se uživit, zůstat u toho.
Dlouhodobě jsme ještě měli projekt – a doufám, že se k němu vrátíme, i když to je pro město nákladnější položka – že se zvou keramici z hostující země. To bývá na evropských marketech běžné. Každý rok si to vymění, akorát že to znamená vyšší finanční prostředky. Běžný standard je nabídnout jim aspoň peníze na dopravu, ubytovat je zdarma. Když spočítáme, že bychom chtěli pozvat byť jen pětičlennou skupinu keramiků z nějaké jiné země, tak řekněme, že ze Slovenska a z Polska by to asi ještě šlo, ale jinak ty náklady jsou obrovské. To je ale něco, kam bychom se rádi dostali.
A ubývají vám i čeští tvůrci, že jedou radši na trh do zahraničí?
Z českých tvůrců samozřejmě jsou tací, kteří ten Milsbeek navštěvují dlouhodobě a ti k nám nepřijedou, protože je opravdu diametrální rozdíl v tom, co se dá vydělat tam a co se dá vydělat tady, ale na tohle si vyloženě stěžovat nemůžeme. Já si myslím že u českých keramiků má kunštátský jarmark velice významné postavení a spíš každoročně řešíme přetlak přihlášek oproti tomu, co můžeme vzít, nebo vlastně chceme vzít. Zde je ještě ten moment, který je inspirovaný právě těmi zahraničními markety, že se snažíme držet počet keramiků kolem stovky. Na hrnčířských trzích v Berouně mají odhadem kolem tří set účastníků. A evropský standard na špičkových marketech je do sta nebo okolo té stovky, kdy opravdu člověk na konci neví, co viděl na začátku. Sto kreativních tvůrců je hodně a projít to a opravdu tomu všemu věnovat pozornost, je pro člověka, myslím, náročný, a mít trojnásobek je pro mě úplně nepředstavitelné.
Vnímáš posun s rozvojem internetových nákupů? Má jarmark pořád i ten finanční dosah, nebo už jde spíš o prestiž a o kontakty?
I jako keramik jsem to vnímal především tak, že na jarmarku je jak pro zákazníka, tak pro keramika možnost setkat se tváří v tvář. A ta interakce je zajímavá. Lidi ty věci můžou znát z internetu, ale pořád nevědí, kdo za tím stojí. Nebo možná nějací keramici dneska už mají propagaci skrze sociální sítě udělanou tak, že zákazníci znají jejich tvář, vědí, jak to vypadá u nich doma, ale pořád si myslím, že tohle je moment, který je nenahraditelný. V covidu jsme zjistili, že v digitálním světě se dá udělat leccos, ale ten opravdový fyzický kontakt to nevynahradí.
I návštěvnost se nám udržuje zhruba na stejných číslech plus minus samozřejmě nějakých pár tisíc, ale to si myslím, že je spíš ovlivněno počasím než tím, že by si lidi řekli, že nakoupí na internetu. Spousta známých, kteří se keramikou živí, funguje ve slabších obdobích právě skrze e-shopy nebo nějaké internetové portály, ale stejně na jarmark přijedou a je to pro ně důležitý ekonomický mezník v roce.
Jak to budete mít letos v souvislosti se změnou náměstí, když ve vaší tradiční klidové zóně na Bochořákově náměstí je nový autobusový terminál? Způsobilo vám to velké komplikace?
Jsme už trošku vycvičení, protože už od covidu to každoročně připravujeme s nějakými změnami. Covidem to vlastně začalo, že jsme opravdu nevěděli, jestli to vůbec budeme moct pořádat a za jakých podmínek – to byl ten první ročník v Panské zahradě, bez programu. Od roku 2020 neustále bojujeme s nějakými změnami, a tak trošku si slibujeme od letošního ročníku, že už podoba náměstí zůstane neměnná, což ovšem nevylučuje změny na další ročníky, protože to bude pilotní rok v tomhle novém prostředí. Na náměstí Klementa Bochořáka chce rada města zachovat provoz autobusáku i v průběhu jarmarku, tak uvidíme, jak to bude fungovat.
Čím ten prostor nahradíte?
Prostory máme nahrazené náměstím nad kostelem, které je teďka poměrně pěkné, a tam na parkoviště před poštou a před střediskem se natáhne občerstvení. Šapitó ještě letos bude na travnatém pozemku naproti poště, ale pozemek se prý prodává, takže v příštím roce ho možná zase mít nebudeme. A šapitó je teď strašně důležitá součást jarmarku, protože tam už několik let prezentujeme výstavy, kde se snažíme střídat jak místní tvůrce, tak tvůrce z celé republiky. Snažíme se to přehazovat – vždycky někdo místní, takové ty největší hvězdy kunštátské keramiky. Začali jsme samozřejmě panem Lindovským, vystavoval tam Milan Růžek, v letošním roce je tam Daniel Seko za místní a mezitím se snažíme představovat zajímavé tvůrce z celé republiky. Snažíme se sahat samozřejmě po těch, kteří za prvé souhlasí, a za druhé o kterých si myslíme, že si zaslouží mít speciální prostor v rámci jarmarku. A snažíme se jejich keramiku ukázat i jinak než ve vyloženě komerční formě.
Drží se v Kunštátě nebo na Boskovicku nějaká keramická komunita? Sdružujete se, přátelíte?
Ano, jakási komunita se drží. Hodně to bylo dáno založením Asociace keramických měst a s tím souvisejícím květnovou akcí Dobrý den, keramiko. Ta by bez spolupráce všech lokálních keramiků byla jenom velice těžko představitelná.
Máš představu, kolik vás tak je?
V číslech to neodhadnu. Já si myslím, že okolo dvaceti místních, a potom samozřejmě zase zveme renomované keramiky z celé republiky, ale je to dost dané tím, že se snažíme, aby tam byla přátelská tvořivá atmosféra, takže nemůžeme pozvat každého. Někdo dělá dobré věci, ale třeba není úplně týmový hráč.
A to tvoříte společně na zadání?
Buď je tam zadání, nebo je tam autorský návrh někoho ze členů, a z toho vždy vzejde nějaké společné dílo pro město. Těch realizací už je po Kunštátě k vidění několik. V letošním roce bylo zadání od rady města nějak pojmout kašnu nad farou, tam dřív bývalo jakési napajedlo, což jsme mysleli, že stihneme realizovat do jarmarku, ale bohužel keramika je obor, který tohle leckdy nedovoluje. V letošním roce to realizujeme, ale bohužel představení díla, které bychom všichni rádi viděli o jarmarku, kdy je tam dostatek veřejnosti, která by to dokázala nebo mohla ocenit, časově nestihneme, protože je toho strašně moc. Je to zatím největší projekt, který jsme v rámci toho víkendu Dobrý den, keramiko dělali.
Takže ano, sdružujeme se v rámci pracovních projektů, ale jaké jsou vztahy? Vídáme se rádi, ale že bychom spolu ještě třeba jeli na vodu, to zase ne.
Takže se nevnímáte jako konkurenti? Každý máte svůj odlišný styl a zákazníky?
Já si myslím, že tohle je výhoda v případě tradičních keramických center. Bývá tam takový tlak na to, aby se uživili všichni (a bylo to i v historii tady v Kunštátě), že si každý našel svou formu obživy. Dřív jeden dělal dejme tomu žlaby pro dobytek, druhý dělal užitkovou keramiku. Takže mně se zdá, že tady v Kunštátě si každý uvědomuje potřebu profilovat se sám za sebe, a nezdá se mně, že by na území Kunštátu a okolí někdo někoho kopíroval. Každý se snaží produkovat vlastní věci tak, jak to vnímá on, jak to cítí. Takže že by se tady dalo mluvit o konkurenci z ekonomického hlediska, tak to se, myslím, nedá.
Funguje tady ještě nějaká velká dílna, nebo už dělají všichni na sebe?
Když vezmeme, co tady bylo, tak poslední velká dílna, která je ještě pokračovatel takzvané Kemrovy keramiky, tak jsou Rampulovi, kteří ještě tu produkci drží. Ti se věnují jednomu ze stylů vnímaných jako tradiční kunštátská keramika. To jsou ta šedesátá léta, takzvaná bílá s režným pruhem.
Jiná tradiční kunštátská keramika už tedy není?
Není. Hlubna skončila hned po revoluci. Tu Halasovu keramiku, jak se říkalo, co zakládal pan Lindovský, se ještě snažila držet dcera pana Halase, ale taky to všechno padlo. Vlastně se dá říct, že se kunštátská keramika vrací zase k tomu původnímu – kunštátská keramika je keramika vyrobená v Kunštátě. Žádný společný znak, který by měla, už v současné době neexistuje.
Je ještě místní hlína, která se dá používat, nebo už kupujete zdaleka?
Já si netroufnu říct, z čeho kdo tady dělá. Já třeba, dokud jsem ještě dělal, nebo můj brácha, my jsme často jaksi hodovali na mršině. Když končila nějaká z těch starých dílen, když se prodávaly, tak tam ještě byly plné hlinárny, takže já ještě mám asi nějakou tunu suché hlíny, což je vlastně nic, ze sychotínské grafitárny, která je určitě z místních zdrojů. Ale jinak místní hlinodoly jsou už zavřené, ani nevím, kdo k nim má práva nebo kdo je majitel, a k těžbě hlíny se nepoužívají.
Umí Kunštát jako město prodat svoji keramickou tradici? Chybí vám něco po zavření galerie keramiky? Co byste vy keramici potřebovali?
To je vlastně celé jádro naší aktivity a důvod, proč jsme zakládali Asociaci keramických měst. Říkal jsem si, že město má v keramické tradici takový zlaťák, o kterém neví, zapadlý v podšívce kabátu. Kunštát má v širokém okolí, a to se bavíme o okruhu, dejme tomu, mnoha desítek kilometrů, jedinečnou pozici v tom, že má opravdu písemně doloženou více než čtyřsetletou tradici keramiky. A to beru teprve od prvního písemného udělení cechovních artikul, založení prvního cechu, povolení vrchnosti.
A v dnešní době (tohle mám už jako takový hodně zprofanovaný obrat), kdy obce hledají svoji identitu na třetím tradičním ročníku gulášového festivalu, má Kunštát úplně výjimečnou pozici. Opravdu.
A já si myslím, že to řemeslo přitahovalo určitou skupinu lidí, kteří sem přicházeli kvůli zdejšímu materiálu, ať už v rámci tovaryšských cest, kdy jako tovaryši museli putovat, nebo spousta hrnčířů sem přišla z Uhlířských Janovic, kde už to bylo přesycené, zatímco tady to místo bylo. Já si myslím, že hrnčířské řemeslo dlouhodobě formovalo to místo, pomáhalo ho vytvářet. Já, z nějaké nostalgie, jsem to měl tak, že řemeslo jsem dostal odsud, tak že se mu pokusím něco sem vrátit.
V mnoha ohledech nám město vychází na výbornou vstříc. Velmi vděční jsme za každoroční nemalé příspěvky na akci Dobrý den, keramiko, bez kterých bychom sotva mohli v takovém rozsahu akci zvládnout. Před časem se nám podařilo vyjednat nějaké odměny pro lidi, kteří pracují na jarmarku, to dřív taky nebylo. Teď už počítáme v rozpočtu s tím, že tu přípravu musí někdo udělat, a pokud to chceme udržet, tak to nemůže dlouhodobě jet čistě na dobrovolnické bázi. Takže situace se rozhodně vylepšuje a jsme rádi, že Kunštát si své keramické tradice váží. Nemůžu tedy říct, že se Kunštát k hrnčířské tradici staví zády, to rozhodně ne, ale myslím, že by z toho mohl vytěžit víc. Byly tady v rámci evropské asociace keramiků možnosti některých projektů, například jakási virtuální galerie, ale byla tam nutná participace města, což se bohužel nepodařilo vyjednat.
Po čem dlouhodobě toužíme, a bez podpory města nemůžeme zrealizovat, je keramické centrum, kde by mohly probíhat akce, výstavy a workshopy. Teď máme od města nabídku na prostory na náměstí, kde město plánuje spojnici mezi náměstím a novou výstavbou na Nové ulici. Byli jsme osloveni, ať se nad tím zamyslíme, jestli tohle by pro nás bylo vhodné. A my samozřejmě přemýšlíme o tom, že by to tady sneslo keramickou dílnu, která by mohla být volná k pronájmu, což je dnes velký trend ve městech, a v případě zájmu tam mít i odborné vedení, takže to všechno by tady šlo realizovat.
Co všechno byste ještě chtěli v rámci toho centra?
Já si myslím, že by tam byla pěkná galerie, kde by se daly dělat výstavy živého umění, živé keramiky. Město zakoupilo loni nebo předloni poměrně unikátní sbírku ještě z Kovaříkovy éry, což se ani netváří jako kunštátská keramika, to jsou opravdu nádherné malované věci. Tehdy ta produkce šla i snad do Států, to bylo, já bych řekl, jedno z vrcholných období kunštátské keramiky. Kdo to nezná, tak by vůbec netipl, že je to Kunštát. To by tam samozřejmě mohlo být vystaveno.
Často se děje taky to, že někdo ze zahraničí slyší o té naší bohaté keramické historii. Přijede sem a vlastně tady kromě těch současných pár plastik není vidění nic, není tady živá keramika, není kde si prohlédnout místní tvorbu. V infocentru je pár věcí, díky za to, ale rádi bychom cílili výš. Na náměstí se svého času snažila provozovat prodejní galerii Katka Krejčířová, tehdy to ale zkrachovalo na tom, že samozřejmě galerie tady výdělečná nikdy nebude. Ono to chce doplnit nějakou jinou činností, která na sebe třeba vydělat dokáže. Takže si myslím, že by se sneslo multifunkční keramické centrum, kde by se místní tvůrci mohli prezentovat, mohly by se tady dělat workshopy od dětí, aby se to prostředí tvarovalo, tak po nějaké masterclasses, kam by mohli přijet tvůrci z celého světa. Rádi bychom tím pomohli budovat osvícenou společnost, která podporuje kulturu.
Umíme si i představit, že organizace záležitostí okolo keramiky by v Kunštátě uživila jednoho člověka na plný úvazek, to by byl ideál. Město, jako je Kunštát, by si mohlo dovolit vybudovat s nadsázkou „odbor keramiky“ a mít tam jednoho člověka, který by všechny tyto aktivity koordinoval a zaštítil je. Dnes všichni, kdo jsou v komisi jarmarku, mají svá zaměstnání a veškerou organizaci musejí zvládnout ve svém volném čase. Placený koordinátor by tedy mohl mít velmi pozitivní efekt na rozvoj keramiky v Kunštátě, protože keramika je v Kunštátě pořád živá.
Jedna z našich základních ideí, proč jsme do toho vlastně kdysi šli, byla, že by to chtělo nové keramiky. A když si to tak vezmu, tak poslední, kdo sem přišel za keramikou, tak jsme s bráchou my. A to je dvacet let. Panu Lindovskému je dnes už přes osmdesát let, ostatní keramici z té původní gardy, která táhla porevoluční keramiku, jsou dnes už důchodci. Ti tvůrci odcházejí a nepřicházejí noví. Jenže to je i tím, že jim tady prostě nic nenabídneš. Lokalita je atraktivní, není z nejlevnějších. A tvořit se dá dnes kdekoliv. Jestliže někdo není tak blbý a tak sentimentální jak já, který jsem celé učení poslouchal příběhy z Kunštátu, a proto jsem sem přišel. Já jsem vlastně ty staré dědky znal dřív, než jsem je poprvé viděl, protože ten můj učitel o nich vykládal historky. Já jsem věděl, kdo komu nechal oběsit kozu, protože se neměli rádi, a podobně. Pro mě to byly v těch osmnácti takové pohádky křížené s detektivkami a já jsem hrozně toužil vidět to naživo. A když se tady objevil barák, tak jsem vůbec neváhal, kam se mám přestěhovat.
A tohle se nám zatím nedaří, přestože v Evropě taková živá centra jsou.
Takže doufáte, že keramické centrum by pomohlo přitáhnout nové lidi?
Jo, nové výtvarníky, keramiky, kteří by v tom pokračovali, protože v případě, že ti pokračovatelé nebudou, tak tu zůstane jen ten keramický Hrnčíř, co dělal pan Lindovský na Bochořákovo náměstí. Ani teď nevím, kde ta plastika je. Já doufám, že se tam někde objeví. On je teď sundaný kvůli stavbě autobusáku, ale nevím, kam ho plánují dát.
Takže by vás lákalo zvát sem workshopy, aby si to tady lidi našli.
Ano, a aby si lidi zvykli na to, že tady se něco děje.
Ve Francii je obec La Borne, kde se tradičně pálí dřevem. Po válce se tam nastěhovalo pár výtvarníků, kteří tu obec vytáhli do současného stavu, kdy pro keramiky pálící dřevem je výstava v La Borne pomalu takový Versailles a takový Louvre.
Já jsem tak trochu doufal, že s tím budeme pracovat a že pro keramiky bude Kunštát místo, kde se opravdu něco děje. A kde by chtěli být a podílet se na tom. Doufal jsem, že se nám povede něco takového, ale doba tomu možná nepřeje, protože je to všechno finančně náročné. Koupit dům v této lokalitě, zařídit ho, abych tam mohl bydlet a zaráz produkovat… Ono fakt se to v současné době dá dělat kdekoliv, takže se nedivím nikomu, že jestliže má zázemí někde, kde už je, tak tam zůstane. Keramik může vyrábět kdekoliv a výjimečnost toho místa skrze hrnčířský materiál už není jako dřív.
Je ještě v Letovicích na učilišti keramický obor?
Někteří z kunštátských keramiků tam učí, takže tam dochází k transmisi, k tomu předání know-how. Ten obor se tam drží, ale nevím, do jaké míry je v současné době perspektivní. Z jejich absolventů vím o dvou, kteří tam učí, ale nevím, jestli dělají keramiku.
Je u keramiků běžné, že jde někdo do učení k jinému keramikovi?
Bývalo to běžné v rámci tovaryšských cest, ale dnes to závisí na tom, že máme studiovou nebo ateliérovou keramiku. Ten člověk musí uživit sám sebe, a možná je to naše ekonomická neschopnost, ale uživit ještě jednoho člověka tím, že si ho vezmu do učení, to je těžké. Já vím, že brácha uvažoval dlouho o tom, že už by snesl asistenta, že už je starší a některé věci už se mu dělat nechtějí, a že by rád měl někoho, komu by dal ty horší práce, a sám se věnoval tomu zajímavějšímu. Tak to vždycky bylo a člověk jenom tím, že měl možnost sdílet práci a prostor s někým, kdo to už uměl, tak strašně moc načichnul.
V Japonsku jsem se setkal s chlapem, který byl žákem, my bychom řekli, národního umělce. Oni mají instituci živoucí národní poklad. Byl u něho v učení tři roky, ale na hlínu prý za tu dobu nesáhl. Já jsem říkal: počkat, co jsi teda dělal? A on říkal: no, tak jezdil jsem nakupovat, masíroval jsem mu záda, vařil… Dělal tam prostě takového přinestašku, ale mezitím se mohl pohybovat v tom prostředí. Ten chlap k tomu přičichl a dneska to je renomovaný výtvarník, renomovaný tvůrce. Otázka je, kdo si tohle může v dnešním systému finančně dovolit.
Takže vychovat si svého nástupce je pro vás jako keramiky hodně komplikované.
Myslím si, že jo, možná to ale někteří zvládají. Ale tomu, myslím, čelí ve všech řemeslech. V případě, že já to někoho naučím, investuji do něho svůj čas a nemalé prostředky, a on se to naučí a odejde, tak pro mě profit zas až takový není. To si myslím, že je opravdu ve všech řemeslech nebo formách obživy. Když to bude technologická firma, tak tohle si nejspíš budou hlídat smluvně. Dřív to tak bylo v učebních oborech, kdy školy spolupracovaly s fabrikami, které umožňovaly praktickou výuku studentů, tak tam byla nějaká formule o tom, že po absolvování té školy bude nějakou dobu pracovat pro toho, kdo mu to umožnil. Takže já si myslím, že se s tím nepotýká jenom keramika. Možná jinde mají schopnější lidi, kteří jsou schopni tohle nějak smluvně ošetřit, ale neznám žádného keramika, který by měl za sebou spřáteleného právníka, který by mu o tomhle napsal smlouvu. Teď se mě ptáš na věci, kde jsem nepřišel na to, jak by to šlo udělat, aby ti nástupci byli.
Já jsem vždycky měl zato, že mě to prostě nadchlo a že na základě tohoto entuziasmu se tomu v podstatě věnuji doteď, což je třicet let. Asi jsem měl učitele, který nás pro to uměl nadchnout, a to on teda opravdu uměl, protože po něm zůstalo spousta výborných keramiků, kteří to dělají dodneška. Asi aby člověk zapálil, tak musí sám hořet.
Na závěr mi prosím řekni, na co ty se nejvíc těšíš na jarmarku? Ať už z programu, setkávání nebo konkrétních lidí.
Nejvíc se těším, až to budeme mít všechno šťastně za sebou!
Skvělých keramiků je tam celá řada, nevypichoval bych konkrétně. Z programu se těším na Hm…, ty jsem hrozně rád, že tam máme. Samozřejmě Křesťan a Druhá tráva, klasika, kterou já mám rád.
Ze strany organizátora se těším na to, že to všechno klapne, že se povede počasí, což uměl objednat jen pan Lindovský, ten věděl, kde se to podplácí. Tak trochu ale doufáme, že nám počasí nevychází na jubilejní ročníky – pětadvacátý, třicátý komplet propršely, takže vzhledem k tomu, že teď není žádné kulaté nebo půlkulaté číslo, tak doufám, že by mohlo být pěkně. To strašně ovlivní atmosféru. Keramici nemají problémy s tržbami – když prší, mají ty příjmy plus minus stejné. Kdo chce nakoupit, tak přijede, akorát se tam nezdrží. Kdo je bitý, tak jsou prodejci občerstvení. Když se ale povede počasí, tak si myslím, že je to hrozně příjemná akce pro rodiny s dětmi a že se tam dá strávit velice příjemný den. Je tam připravená jak klidová zóna, tak kulturní program. Takže kdyby vyšlo počasí a všechno to takhle klaplo, jak si představujeme, lidi si to užili a keramici dost prodali, tak bych byl rád, protože proto to děláme. Aby byla akce pro všechny přínosná a příjemná, aby to bylo návštěvnicky co nejpřijatelnější a mohli jsme dál držet to, co si myslím, že máme, tedy status nejlepšího hrnčířského jarmarku v republice.
