Boskovice se rozloučily s Aloisem Čadou, který zemřel na konci září. Vzpomínku na hudebníka, kulturního hybatele, pedagoga, bývalého ředitele Střední pedagogické školy a politicky aktivního člověka pro nás napsala jeho kolegyně z pedagogické školy a taktéž učitelka hudební výchovy Daniela Sedláková.
Každý z nás ví, že se v životě vyskytují náhody, které mohou zásadně ovlivnit náš osud. Často jsou to lidé, kteří nás mimoděk někam nasměrují. Někdy v roce 1991, těsně předtím, než jsem končila vysokou školu, se potkal můj otec s panem Aloisem Čadou, dali se do řeči, a když pan Čada zjistil, co studuji, vzkázal mi, že na „pedáku“ hledají učitele hudební výchovy a ať si tam dám žádost. Udělala jsem to. Nastoupila jsem na školu v září ještě se dvěma spolužáky z fakulty, já jediná jsem tam dodnes.
V tu dobu už jsem o hudebních aktivitách pana Čady věděla mnohé, navštěvovala jsem koncerty jak pěveckého sboru při pedagogické škole, tak i pěveckého sboru Janáček, znala jsem jejich repertoár a docela se divila, jak náročné a moderní skladby jim sbormistr vybírá a hlavně, na jak vysoké úrovni tyto sbory jsou. Až později jsem poznala, s jakou vášní se pan Čada hudbě věnoval.
Tak se z respektovaného sbormistra stal nejprve můj „zavádějící učitel“, kolega a později, roku 1998, i nadřízený.
Když jsem uviděla ve sborovně smuteční oznámení, prolistovala jsem si školní almanach a zjistila, že na školu nastoupil v roce 1970 a že se podílel i na hudební složce souboru Velen. Uvědomila jsem si, že rozsah jeho aktivit byl opravdu široký. Potkávali jsme se na jazzových koncertech, na hudebních show letovické hudební školy, na koncertech vážné hudby ve městě, věděla jsem i o jeho lásce k zahrádkaření. Nechyběl nikdy na koncertech jakéhokoli sboru. Rozjela se mi v hlavě spirála vzpomínek. Mimo jiné i na to, jak jsme s kolegyní několik let vedly školní pěvecký sbor a jak za námi po vystoupení přišel, tehdy už jako důchodce, aby nám poděkoval a pogratuloval k výkonu. Velmi jasně si i dnes uvědomuji, že pro nás jeho ocenění znamenalo opravdu hodně.
Když se stal ředitelem, opustil svou aktivní účast na hudebním dění ve škole, ale jeho rozvoj mu nikdy nebyl lhostejný, držel nad hudební výchovou ochrannou ruku, zasadil se o nákup nových nástrojů a rozvoj pěveckého sboru. Já jsem se díky jeho impulzu stala členkou České společnosti pro hudební výchovu a začala pravidelně navštěvovat její akce, především Letní dílnu hudební výchovy. Jezdím tam stále a vždy se vracím nadšená z nové inspirace pro svou práci. Sjíždějí se tam učitelé ze všech koutů republiky a téměř každý rok se mě někdo z nich ptá, jak se má pan Čada. Jsou to většinou sbormistři z jiných škol. Ještě letos v létě se mě ptali na jeho zdraví. Tam jsem si uvědomila, že byl uznávanou osobností i za hranicemi našeho města.
Nebudu zastírat, že jsme si občas vjeli do vlasů, že bylo někdy těžké s ním vyjít, že můj respekt k němu dostal za ta léta nějaké trhliny. Ale čas obrousí hrany a dnes zůstávají především vzpomínky na jeho nadšení, lásku k hudbě a ochotu pro ni ledacos obětovat. Je zcela nezpochybnitelné, že po něm zůstala hluboká stopa v kulturním životě našeho města.
