O prázdninách jsem po letech navštívila boskovický zámek, cíl každoročního školního výletu tříd prvního stupně základní školy v Šebetově. Po prohlídce mi vrtalo hlavou několik otázek. Proč stavitelé zvolili právě Boskovice, v době, kdy po stavebně bohatém baroku zámky stavěli převážně nově povýšení průmyslníci a zasloužilí členové rakousko-uherské státní správy? Kdy se Boskovice opět staly trvalým sídlem některého z majitelů, a ne jen obdobou chaty? Nakolik podobu zámku ovlivnila přestavba z bývalého kláštera? V čem je zámek oním empírovým skvostem, jak se dočteme v první větě každého průvodce? A jaký je vůbec rozdíl mezi klasicismem a empírem? Pojďme se v dnešní procházce podívat na zámek novýma očima.
Boskovické panství vyženil sňatkem s postarší poslední bezdětnou Zástřizlovnou Walter František Xaver (1664–1738), mladší bratr Dietriechsteinského vládnoucího knížete. Se svojí druhou manželkou, Karolinou Maxmiliánou Pruskovskou, bydleli v Dietrichsteinském městském paláci v Brně na Zelném rynku. Boskovické panství bylo v podstatě jedním ze zemědělských velkostatků, které rodině vydělávaly na živobytí. Hospodaření měl ve svých rukách aristokrat, který panství pravidelně objížděl, dva až tři dny se zdržel a rozhodoval vše potřebné. Pro tyto pobyty vybudoval Walter Xaver malý zámek – rezidenci, sídlo dnešního muzea.
V roce 1708, po náhlé smrti svého staršího bratra, který zemřel bez mužských potomků, se situace změnila. Walter Xaver dědí knížecí titul i rodové panství Mikulov, kam se s rodinou stěhuje. Zesnulý bratr, jeden z nejbohatších aristokratů císařství, si žil nad poměry, majetek je zatížený mnoha dluhy a peripetie při získávání dědictví jsou dlouhá léta předmětem drbů u dvora. Přesto se Walteru Xaverovi podařilo majetkovou situaci rodu stabilizovat. V 1738, kdy Walter Xaver umírá, žijí již jen čtyři z jeho deseti dětí. Dvě dcery, provdané a zaopatřené, a dva synové. Starší Karel Maxmilián získává knížecí titul a panství Mikulov, mladší Jan Křtitel Leopold druhou – majetkově shodnou – polovinu, do které patří mimo jiné panství Boskovice a menší Dietrichsteinský palác v Brně Židlochovicích, a která měla vytvořit základ majetku druhorozené hraběcí Dietrichsteinské větve.
Leopold ale z Boskovic svoje sídelní město neudělal. Žil převážně ve svém brněnském paláci, do Boskovic jen zajížděl vykonávat hospodářskou správu. Při pobytech mu stačila rezidence postavená pro tyto účely jeho otcem, kterou mírně stavebně upravil. Zemřel svobodný a bezdětný roku 1773 v Brně.
Dědicem jeho majetku – panství Boskovice, Sokolnice a menšího paláce v Brně – se stal ve svých 42 letech jeho synovec, mladší bratr vládnoucího knížete, František de Paula, a tak o Boskovicích začalo být v další generaci a v jiné druhorozenévětvi rodu opět uvažováno jako o sídelním městě.
František de Paula měl v Boskovicích k dispozici pro bydlení opět barokní rezidenci, která se však zřejmě jako hlavní sídlo jevila příliš malá. Už při koupi zrušeného barokního kláštera s kostelem v roce 1785 uvažoval o jeho přestavbě na větší, reprezentativnější zámek. V tomto období však začaly výnosy ze zemědělství zaostávat za podnikáním v manufakturách a šlechta si dobového obratu byla velmi dobře vědoma. Někteří pokračovali v tradičním zemědělském hospodaření, jiní členové šlechtického stavu se pokusili s menším či větším úspěchem podnikat. Jak víme z popisu panství z poloviny 19. století, Dietrichsteinové postupně na panství uvedli do provozu dvě hutě na ledek, huť na sklo, výrobnu umělého vitriolu, dvě potašové hutě, tři pily, a v letech 1829 a 1830 dvě továrny na uměleckou sádru.
V klášterní budově se František de Paula nakonec rozhodl provozovat manufakturu na výrobu berlínské modři, jedinou na území rakouské monarchie. Jak upozorňuje Jan Celta, bývalý kastelán boskovického zámku, který dnes působí na hradě, je zde zajímavá souvislost mezi výrobou potaše a provozem skláren a manufaktury na berlínskou modř. Potaš se vyráběl poměrně složitým procesem z dřevního popela. Výsledkem byl bílý práškovitý, drahý materiál, který je dodnes nezbytný při tavení sklářských písků. Podstatně totiž snižuje bod tání tavného materiálu v pecích. Z potaše se také dalším zpracováním získává žlutá krevní sůl, což je základní surovina pigmentu berlínské modři. Podnikatelský záměr na výrobu modři však neuspěl a kotle z bývalé manufaktury jsou po stranách vstupních dveří zámku dodnes.
Po ukončení činnosti manufaktury na modř opět ožívá téma přestavby kláštera na hlavní sídlo této dietrichsteinské rodové větve. Práce začaly v roce 1812 bouráním kostela, následujícího roku však František de Paula umírá a vedení panství se ujímá jeho jediný syn, František Xaver, který se teprve stává stavebníkem zámku a vede hlavní stavební práce, které proběhly v letech 1819–1826. Po rozebrání části presbytáře a lodi kostela bylo přikročeno k přestavbě křídel. Byl zrušen původní vstup s věžičkou v jižním křídle, ostatní křídla zůstala v přízemí a patře prakticky zachována a byla nadezděna o další patro. Vstup byl přesunut do východního křídla, které bylo z velké části zbouráno. Nové křídlo postavené na stejném místě obsahovalo reprezentační schodiště a sál v patře. Arkády v nádvoří zůstaly otevřené a dávaly malému nádvoří vzdušnost a prostor.
V roce 1826, po 135 letech, se tedy Boskovice stávají hlavním sídlem hraběcí (druhorozené) větve dietrichsteinského rodu.
V roce 1850 smrtí Františka Xavera však vymírají boskovičtí Dietrichsteinové po meči. Majetek přechází na dcery, z nichž nejmladší Terezie Roza postupně vyplatila sestry z boskovického panství. Mohla k tomu přispět i skutečnost, že její manžel Alfons Mensdorff-Pouilly zdědil jako nejstarší syn v roce 1852 rodový majetek Mensdorff-Pouilly v západních Čechách, se zámkem Nečtiny a zříceninou Preitenstein. Přestože v době úmrtí Františka Xavera probíhá přestavba nečtinského zámku, z míst narození dětí Alfonse je zřejmé, že si Boskovice velmi oblíbil a jeho rodina přebývá převážně tady. Terezie Roza v roce 1856 na boskovickém zámku umírá a panství přechází do majetku jejího manžela, tedy rodiny Mensdorff-Pouilly. Dědicem Boskovic se pak stává syn Alfons Vladimír z druhého sňatku – v dalších držitelích panství už tedy dietrichsteinská krev nekoluje.
V období přípravy a stavby boskovického zámku bylo na našem území postaveno zámků jen několik.
Nejprve drobná klasicistní stavba v Březině na Rokycansku, kterou zde jako svoje sídlo nechal v letech 1790–1808 postavit mladší člen rodu Šternberků, Jáchym ze Šternberka. V roce 1792 byl v Karviné-Fryštátě přestavěn starší středověký hrad na klasicistní zámek pro bydlení a reprezentaci rodiny Larisch-Monnichů, která zbohatla těžbou černého uhlí. V letech 1820–1839 přebudoval klasicistně rodový zámek Kynžvart s barokní otevřenou dispozicí kníže Klement Lothar Metternich. V roce 1847 byl dostavěn v klasicistních formách zámek ve Vítkovicích jako sídlo ředitele Vítkovických železáren, barona Rotschilda. Hned dva zámky vznikly na panstvích vedlejších větví rodu Kinských, kteří úspěšně podnikali v severních Čechách ve sklářství a textilním průmyslu. Nejprve na počátku 19. století klasicistní zámek v Krásně nad Bečvou, v letech 1829–1835 byl skvělý empírový zámek postaven v Kostelci nad Orlicí. Spíše kuriozní výjimkou je stavba empírového zámku Kačina v letech 1802–1822 hrabětem Janem Rudolfem Chotkem, který si po dosažení zralého věku a postavení splnil sen vystavět tuto velkolepou stavbu.
Vidíme tedy, že zámecké stavby vznikaly i v první polovině 19. století. Zámek v Boskovicích, Březině a zámky na panství Kinských byly postaveny jako sídla nových druhorozených větví některého ze šlechtických rodů.
Stavební uspořádání zámků, vystavěných v této době, prozrazuje situaci před započetím stavby. Pokud byly zámky stavěny na novém místě, obvykle příhodném pro vybudování velkého krajinářského parku nejlépe se zdrojem vody, je zámek jednoduchá obdélná vila s předsunutým sloupovým portikem zakončeným nad římsou atikou nebo trojúhelným frontonem.
Tam, kde zámky vznikly přestavbou staršího objektu, prozrazuje charakter celkového uspořádání původní stavbu. U zámku v Kynžvartu je i po přestavbě nápadné seskupení do podkovy kolem čestného dvora, tedy situace typická pro barokní zámek, v případě přestavby zámku v Karviné organicky seskupená křídla prozrazují středověký hrad. Kromě moderního – klasicistního – ztvárnění fasád je hlavní vstup vždy doplněn nádherným sloupovým portikem, jakýmsi antickým sloupovým závětřím.
V Boskovicích stavebník vycházel z existující stavby bývalého kláštera a její typicky kláštěrní dispozice: čtyřkřídlá klauzura uzavírající rajský dvůr, ke kterému přiléhají v přízemí otevřené arkády a v patře chodby, ze kterých jsou přístupné cely mnichů, byt opata a refektář při vnějších stranách křídel. Kostel je podle terénní situace obvykle připojený k některému z křídel, zde bylo presbyterium součástí východního křídla a loď po pravé straně dnešní cesty od brány ke vstupu do zámku, natočená k cestě na hrad západní štítovou stěnou bohatě zdobenou sochami v nikách.
Po svém předchůdci tedy zámek zdědil zejména zastaralé rozvržení – uzavřený typ se pro zámky používal naposledy v renesanci, kde kopíroval stavební vzor italských městských paláců. V době baroka bylo používané otevřené seskupení hmot kolem čestného dvora, případně centrální stavba s převýšenou hlavní budovou obsahující sál, na kterou paprskovitě navazují křídla. Vedlejším důsledkem převzetí nejenom rozvržení, ale i místa stavby je nešťastné umístění zámku na studeném severním svahu zámeckého kopce. Při vnější – severní – fasádě křídla směřujícího k městu byly v původních pokojích opata i nadezděném druhém patře umístěny ložnice, což jistě bylo dost nepříjemné. Podle Jana Celty je zřejmé, že Zástřizlové darovali klášteru z hospodářského hlediska méně hodnotný pozemek – už tehdy se říkalo této části Boskovic „Sychrov“.
Starší stavba se propisuje i do dispozice jižního, západního a severního křídla. Například barokní enfiládou – v jedné linii řazenými dveřmi místností, které při otevření vytvoří efektní průhled zakončený nikou se sochou nebo oknem – v severním křídle nebo celkově zastaralým aditivním řazením místností za sebou, v době, kdy už byly po francouzském vzoru místnosti sdružovány do uzavřených dvoupokojových apartmánů – appartement double. Bývalý závěr kněžiště klášterního kostela byl jako zámecká kaple začleněn do nově stavěného východního křídla vpravo od vstupu, jako letní zámecká jídelna byl využit zdobený klášterní refektář v přízemí zahradního křídla. Na svém místě, vyplývajícím z terénní situace, zůstala zahrada. A prakticky beze změn zůstala nádvorní chodba a z ní přístupné cely mnichů v křídle přiléhajícím ke svahu kopce. Naopak původní otevřené arkády nádvoří byly po zřícení části v roce 1916 zazděny a evokace rajského dvora tak zanikla.
Vstup do zámku je zvýrazněný rizalitem s dvojitými pilastry na bosovaném soklu, nesoucími trojúhelný fronton nad hlavní římsou, fasády jsou zdobeny ve své době moderní paletou klasicistních motivů. Toto architektonické tvarosloví však není nijak výjimečné: co tedy ze zámku dělá empírovou perlu Moravy? Skutečný skvost se nacházel netypicky v interiéru: sloupový průjezd s antickými sochami, pokračující otevřeným schodištěm do sloupové reprezentativní haly v patře nad vstupem, na kterou volně navazovala neoddělená místnost předsálí a velký sál propojený třemi otevřenými průchody. Otevřený, až funkcionalisticky volně plynoucí prostor se sloupovím musel být neobyčejně působivý, podobně jako vnitřní prostory v zámku Kačina. Na plánech reprezentační haly, nedávno nalezených a vystavených nyní v rámci prohlídkové trasy, je podepsán Josef Hájek, autor skleníku v zámeckém parku. Podle Jana Celty je však architekt Hájek považován za autora finálního, nebo spíše jen dílčího řešení stavby, a koncept antické haly patří spíše některému z dříve uvažovaných architektů.
Po zkušenostech ze zimních období byl však celý prostor později pochopitelně rozdělen na menší místnosti, které bylo možné vytopit. Pole mezi sloupy byla zazděna, schodiště od průjezdu odděleno prosklenou příčkou. Někdejší krásu prostor si tak můžeme už jen představovat.
A jak je to tedy s klasicismem a empírem? Klasicismus velmi zjednodušeně přišel jako logická reakce na zdobné baroko a přebujelé rokoko. Obnovuje jazyk antiky v lidském měřítku a spolu s osvícenstvím a důrazem na člověka a rozum se od 70. let 18. století šíří mezi panovnickými dvory v Evropě. Po Napoleonově korunovaci císařem v prosinci 1804 dostává velkolepé, císařské proporce, zejména u sloupových hal a portiků. Navíc se obohacuje o rejstřík egyptských motivů, čerpaných z publikací pořizovaných při Napoleonově tažení do Egypta a Sýrie v letech 1798–1801. Lví nožky, tmavé dřevo a další prvky se uplatnily zejména na nábytku a vnitřní výzdobě. Jako empírové se označují obvykle stavby vzniklé ve druhé vlně klasicismu, po roce 1804. K empírovému slohu se tedy zámek řadí dobou vzniku, a snad i někdejší velkolepostí volné sloupové haly. Posuďte sami, až vyrazíte na prohlídku!
