Další díl seriálu Krajiny Boskovicka, který pro Ohlasy píše přírodovědec Hynek Skořepa, zve k návštěvě Okluky a především Starého Hradiska, krajiny Keltů, jantaru, brouků roháčů – a časem možná též nové dálnice.
Přišel barevný podzim, proto je na čase se po letech zase vrátit na východní okraj Drahanské vrchoviny. Do kraje divokých roklí, které vznikly erozí vodních toků při zdvihu kry této vysočiny koncem třetihor. Místními jsou často nazývány žleby. Najdete jich několik od Čunína u Konice na severu až po známé Rakovecké údolí mezi Jedovnicemi a Račicemi na jihu. Hluboce zařezanými údolími protékají potoky ústící do Romže (přítok Moravy), Hané (také přítok Moravy) a v případě Rakovce do Litavy (přítok Svratky).
Nejzajímavější žleby (Repešský, Bousínský, Drahanský a Žbánovský) se nacházejí ve vojenském prostoru a jsou veřejnosti přístupné pouze omezeně nebo vůbec. Repechy patří k nejzapadlejším obcím Drahanské vrchoviny, Repešskému žlebu jsem pak již dříve věnoval samostatnou kapitolu. Dnes bych rád psal o Okluce (Hloučeli), do jejíhož údolí se můžete (až na malý úsek pod Stínavou) vypravit svobodně kdykoliv. A především o Starém Hradisku, jedné z nejvýznamnějších archeologických lokalit u nás, jehož pozůstatky najdete na ostrožně nad Oklukou. Více o Starém Hradisku a zdejších výzkumech se lze dočíst v knize Ivana Čižmáře a kolektivu Hradiště nad Okluky a jeho objevitelé (2019). Součástí autorského kolektivu jsou mimo jiné dva lidé úzce spojení s boskovickým muzeem – Zuzana Jarůšková (za svobodna Pančíková) a Miloš Hlava, který momentálně působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Přísně vzato leží Staré Hradisko již mimo Boskovicko, jelikož někdejší boskovické panství (a do roku 1960 okres) končily u Protivanova a Repech. V polovině 19. století však drobný statek Malé Hradisko získali Mensdorffové a majetkově tak splynul právě s boskovickým velkostatkem. Navíc zdejší keltské oppidum jako první zkoumali boskovičtí amatérští muzejníci, pánové František Lipka (lékárník) a Karel Snětina (lékař). Roku 1912 společně publikovali v Časopise Moravského zemského muzea článek Staré Hradisko, gallské oppidum na Moravě.
Oppidum bylo opevněné výšinné keltské sídliště, kde se soustřeďovala výroba i obchod. Svým způsobem byla oppida jakýmsi prototypem pozdějších středověkých měst, obehnaných hradbami. Původ slova oppidum není zcela jasný. Název by snad mohl vycházet z latinského ob pedes, tedy obydlené místo, které je kvůli opevnění nutné obejít.
Okluka, pod Plumlovskou přehradou zvaná Hloučela, vzniká spojením více zdrojnic u Lipové. Její tok pak několikrát mění směr doslova v pravém úhlu, což je dokladem tektonické aktivity související s vyzdvižením kry Drahanské vrchoviny – potok kopíruje křížící se zlomy v zemské kůře. Akropole neboli jádrová, nejvýše položená část Starého Hradiska se vypíná asi sto metrů nad nivou Okluky. Dávné meze v někdejších polích na Starém Hradisku září na podzim barvami a jižní obzor zakrývá barevná hradba smíšených vojenských lesů. Mám potvrzeno od několika různých pamětníků, že ještě před necelým půlstoletím vylétali každé jaro ze zbytků doubrav ve vojenském prostoru mohutní samci brouků roháčů a s bzukotem dopadali na Staré Hradisko. Nikde v entomologické literatuře ani v záznamech ochránců přírody jsem o tom ale nic nenašel, pro přírodovědce z Brna či Olomouce bylo prostě Staré Hradisko příliš vzdálené.
Ani botanicky není Staré Hradisko v současnosti zvlášť zajímavé, místy značně intenzivní pastva dobytka a zejména „hnojení“ luk kejdou si vybraly svou daň. Krajina ale zůstává krásná. Jak ji asi vnímali Keltové před dvěma tisíciletími, když byla jistě mnohem víc odlesněna? Jedním z důvodů vzniku a rozkvětu moravských keltských oppid byl transport jantaru od Baltu po Jantarové stezce až k Jadranu. Samo Staré Hradisko nepochybně chránilo tuto obchodní cestu, probíhající nedalekou žírnou Hanou. Areál hradiště měl plochu přibližně 37 hektarů a celková délka opevnění dosahovala téměř tří kilometrů. Staré Hradisko bylo osídleno přibližně od poloviny 2. století před Kristem a zaniklo krátce po polovině 1. století. Fungovalo tedy něco málo přes sto let. „Archeologické výzkumy neposkytly žádné přesvědčivé doklady násilného konce – obléhání, bojů či cílené destrukce. Hradisko bylo zřejmě opuštěno, zanecháno svému osudu z důvodů, o nichž se můžeme jen dohadovat,“ píší autoři zmíněné knihy.
Pro mne (a asi nejen pro mne) je nejvíc fascinujícím nálezem ze Starého Hradiska bronzová soška zvířete, snad srny či laně, se stylizovanýma velkýma ušima. Kroužek na jejím hřbetě sloužil k provlečení šňůrky k zavěšení na krk, nejspíš šlo o ochranný amulet. Úplně nejvíc je ale Staré Hradisko spojeno s jantarem, fosilní pryskyřicí pravěkých stromů. Jantar se zde nacházel v takovém množství, že bylo Hradisko v olomouckých zemských deskách označeno jako „hora Kadidlná“ (1519) a na Komenského mapě Moravy u něj v 17. století bylo připsáno, že jde o Hradisko, kde se nachází myrha (jantar), latinsky Hradisco, ubi myrrha effoditur. Jantar v prostoru někdejšího oppida těžen a prodáván jako kadidlo. Při náboženských obřadech bylo možné jantar využít stejně jako pryskyřici získávanou z myrhovníku ve východní Africe. Kadidlo je přesněji směsí pryskyřic více druhů stromů, která při pálení vydává charakteristickou vůni.
Za dobré viditelnosti jsou z akropole někdejšího keltského oppida krásné výhledy, od olomouckého Svatého Kopečku až po staroslavný Hostýn, na jehož temeni se mimochodem také nacházejí zbytky jednoho z keltských oppid. Když v dálce uvidím bíle svítící chrám nad Olomoucí, vybaví se mi krásná Wolkrova báseň, kterou jsme kupodivu měli v 80. letech za socialismu v učebnici českého jazyka pro základní školu:
Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se,
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese…
Kdykoli tudy jsem šel, zůstal tu kousek srdce...
Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v očích poneseme,
neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to dověděli,
bolest je života půl a láska je život celý…
Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!
Dosud krásná krajina v okolí Starého Hradiska (a nejen tam) je však ohrožena záměrem dálnice, navržené od Černé Hory směrem na Prostějov. Podle dostupných informací by měla procházet kolem Němčic, Žďárné, Protivanova a Malého Hradiska, potom přímo přes někdejší keltské oppidum a osadu Okluky dále k Plumlovu. Zdá se vám to neuvěřitelné? Betonová lobby už prostě neví, kam ještě další a další dálnice nacpat. Pevně věřím, že šíleným inženýrům a majitelům stavebních strojů neumožníme bohatnout na náš účet. Důvod navíc, proč byste se měli teď na podzim vydat právě na Staré Hradisko.
Až se budete toulat po oppidu a jeho okolí, můžete si s klidným svědomím říci, že v sobě nosíte kousek svého Kelta. Při výzkumu dědičného onemocnění zvaného cystická fibróza (projevuje se abnormálním zahleněním dýchací a trávicí soustavy) vědci zjistili, že v různých světových populacích se vyskytuje asi dvacet mutací genu, jenž nemoc podmiňuje. V českých zemích je druhou nejčastější mutací mutace G551D, která se srovnatelně často vyskytuje pouze ve Skotsku, Walesu, Irsku, Bretani a v Rakousku. Jde totiž o mutaci, která se šířila keltskými migracemi. Již jen kvůli tomu doufejme, že žádná dálnice přes Staré Hradisko nepovede. Památka našich keltských předků ani současní obyvatelé Malého Hradiska si zrůdnou devastaci krásného kousku naší země nezaslouží.
