Krajiny Boskovicka: Skalky

Nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny Skalky se jen nevýrazně zdvíhá nad Protivanovskou planinu. Planina je vlastně místním označením náhorní roviny. Pro Drahanskou vrchovinu je typické, že v její centrální části převládají zarovnané povrchy, kdežto největší a nejprudší svahy se nalézají na jejích okrajích. Jde o důsledek vývoje zemského povrchu za statisíce, miliony až desítky milionů let.

Vrch Skalky

Tuto část Drahanské vrchoviny budují převážně kulmské droby, v menší míře též břidlice a slepence. Jako kulm označují geologové charakteristický soubor mořských usazenin, vzniklých převážně ve spodním (starším) karbonu přibližně před 350 miliony lety. Tyto horniny vznikly v hlubokomořském prostředí, kam z okraje pevniny sjížděly takzvané turbiditní proudy zvodnělého bahna. Díky turbiditním proudům vznikaly a v některých částech dna oceánů dodnes vznikají sedimenty flyšového charakteru. Ve flyšovém komplexu se střídají vrstvy hrubozrnných a pro vodu propustných pískovců se špatně propustnými jemnozrnnými jílovci, případně přeměněnými v břidlice. Čím více se vzdalujeme od někdejšího oceánského svahu, po kterém turbiditní proudy sjížděly do hlubin, tím jsou usazeniny jemnější. Zdejší šedavě zbarvený pískovec, označovaný jako droba, je díky své propustnosti pro vodu odolnější a vytváří občas nepříliš nápadné skalní výchozy. Naopak nepropustná břidlice snadněji zvětrává a rozpadá se na charakteristické tenké destičky (proto byly v minulosti některé břidlice záměrně štípány a využívány jako střešní krytina).

U nás se s flyšem setkáváme především na východní Moravě, v Karpatech. Vznikal tam ale později, v mladším (druhohorním a třetihorním) moři. Inženýrům, zabývajícím se zakládáním staveb, tam působí pro svoji náchylnost k sesuvům vrásky na čele. Velkou část Drahanské vrchoviny tvoří flyš paleozoický (prvohorní). Při variském neboli hercynském vrásnění v prvohorách vznikly velmi zjednodušeně řečeno na místě dnešní Drahanské vrchoviny a jejího okolí vysoké hory. Jelikož však na ně po dalších mnoho milionů let působili vnější geologičtí činitelé (voda, vítr atd.), již ve druhohorách byly tyto hory zarovnány v podstatě do roviny. Zdálo se, že toto území zůstane fádní, nezajímavou plochou krajinou, jakou najdeme třeba ve Finsku či v evropské části Ruska. Při pozdějším vrásnění Alp a Karpat na konci druhohor a ve třetihorách (toto alpínsko-himálajské vrásnění vlastně ve velmi slabé formě pokračuje dodnes) byl však východní okraj Českého masivu rozlámán na jednotlivé kry. A jednou takovou vyzdviženou krou je právě Drahanská vrchovina. Zbytky původního zarovnaného povrchu, na okrajích klenbovitě prohnutého, na ní zůstaly zachovány v podobě planin – Štěpánovské, Protivanovské a Kojálské.

Plochý, k nejvyššímu bodu se jen mírně zvyšující povrch Protivanovské planiny je mělkými úvalovitými údolíčky potoků rozdělený na ploché hřbety. Na vrcholech hřbetů se tu a tam objevují izolované skalní útvary, „opracované“ procesy mrazového zvětrávání v chladnějších obdobích starších čtvrtohor. A na jednom takovém hřbetu se nalézají dva vrcholy – Skalky (735 m) a Skály (724 m). Oba z nich obklopují zbytky přírodě blízkého lesa s převahou buku. Na Skalách je ten zbytek bučiny rozlehlejší, dokonce zde byla vyhlášena přírodní rezervace. Zaslouží si tedy někdy samostatnou kapitolu.

Lesy na vrchu Skalky

Teď zůstaňme věrni Skalkám, nejvyššímu kopci Drahanské vrchoviny. Jedná se vlastně o nejvyšší bod ve středu Moravy. Geografický střed Moravy leží totiž u Myslejovic nedaleko Plumlova, tam už má ale krajina charakter pouhé pahorkatiny. Proto byla nedaleko od vrcholu Skalek umístěna meteorologická radiolokační věž, využívaná Českým hydrometeorologickým ústavem k předpovědi rozložení a intenzity srážek. Aby bylo možné zachytit srážkovou oblačnost a využít získané údaje k předpovědi počasí, musí vysílač radaru vytvářet krátké vysokoenergetické pulzy o vhodné vlnové délce. Parabolická anténa pak zformuje pulzy do úzkého kužele a vyšle je do atmosféry. Pokud pulz narazí na oblačné částice (či jinou překážku), tyto částice malou část elektromagnetické energie pohltí a následně rozptýlí do všech směrů. Část této energie je rozptýlena také zpět směrem k anténě, a je-li dostatečně velká, radarový přijímač ji dokáže rozlišit.

Jestliže radary pro vojenské účely byly vyvinuty ve 30. letech 20. století a výrazně zdokonaleny během druhé světové války, specializované meteorologické radary se začaly běžně používat v 60. letech. U nás byla pravidelná radarová měření zahájena na meteorologické observatoři v Praze-Libuši až roku 1971. Měření se tenkrát provádělo ručně a odrazy byly překreslovány z obrazovek na papír. Teprve v roce 1992 byl pražský radar digitalizován a informace se i u nás začaly šířit pomocí počítačů. Aby bylo možné radarovým měřením pokrýt celé území České republiky, byl v letech 1994–1995 vybudován druhý meteorologický radar na Moravě, a to právě na Skalkách. V roce 1999 byl tehdy již zastaralý radar v Praze-Libuši nahrazen moderním radarem umístěným na padesát pět metrů vysoké věži na kopci Praha (863 m) v Brdech. Obě stanoviště meteorologických radarů byla vybrána s ohledem na jejich co nejlepší radarový horizont (obzor), aby bylo možné nezastíněně měřit na co nejdelší vzdálenosti a co nejblíže k zemskému povrchu. Meteorologická radarová měření mají využitelný dosah přibližně 150 až 300 km (podle typu srážek a ročního období). Zatím poslední modernizace obou radarů proběhla roku 2015 (podrobněji viz např. článek P. Nováka a H. Kyznarové Meteorologické radary v České republice, Vesmír č. 12/2015, str. 695–697).

Radiolokační věž na Skalkách je vysoká pouhých 35 metrů a podle návrhu ing. architekta Luďka Šmerala ji postavila firma Matoušek – Agrostav Jevíčko. Veřejnosti není přístupná. Nahoru jsem se podíval jen jednou, asi před deseti lety, v rámci dne otevřených dveří. Bohužel tenkrát panovalo nepříznivé počasí, bylo proto vidět jen vršky nejbližších stromů nořící se z mlhy. Za dobré viditelnosti odtud musí být krásný pohled na velkou část Moravy kolem, hlavně na Jeseníky. Svým charakterem se však věž jako rozhledna nehodí, navíc aktivní radar by představoval pro návštěvníky zdravotní riziko. Sloučená radarová informace z radarů Brdy a Skalky, pokrývající celé území ČR (jsou to ony barevné mapy s pohybujícími se „skvrnami“ srážkové oblačnosti, jak je můžeme téměř denně vidět třeba v televizní předpovědi počasí), je dnes aktualizována každých pět minut a díky specializovaným aplikacím pro mobilní telefony ji využívají nejen letový provoz či armáda, ale třeba i turisté. Pokud si takovou aktuální mapu otevřete na webových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu (….), můžete na ní dobře vidět kružnice omezující dosah obou našich meteorologických radarů – českého i moravského. Letní bouřkové počasí je ke sledování radarových odrazů jako stvořené!

Geodetická věž na vrchu Skalky

Až někdy půjdete lesy Drahanské vrchoviny kolem radiolokační věže, najděte si chvilku a zajděte kousek od cesty na samotný vrchol Skalek. Najdete zde geodetický bod, nad kterým asi sto padesát let stávala dřevěná triangulační věž. Zeměměřické věže bývaly od začátku 19. století na všech významných kopcích, aby převyšovaly okolní les a z jedné na druhou bylo vidět. Sloužily geodetům při měření polohy a nadmořské výšky při zakreslování krajiny do prvních přesnějších map. Dnes už nejsou potřeba, polohu zaměřují družice. Další zajímavost Drahanské vrchoviny je tak pomalu zapomenuta. V dřívějších dobách byly však tyto věže pravidelně obnovovány. Tu poslední z nich ještě sám pamatuji. Kolem roku 1990 polorozpadlé torzo dřevěné věže dosud stálo, ale vylézt nahoru se již nedalo. Zajížděl jsem k ní v zimě občas na běžkách, však tenkrát ještě bývaly pořádné zimy se sněhovou nadílkou. Před výstavbou nedaleké radiolokační věže byla stará geodetická věž stržena. Vlastně šlo o věže dvě, jak ukazuje přiložený obrázek z učebnice Geografická kartografie (Richard Čapek a kolektiv, Praha 1992). Dovnitř větší věže, na které stál geometr, byla vestavěna ještě věž menší, tak aby se té druhé nedotýkala. Menší věž nesla stolek, na který se stavěl teodolit, přístroj k měření úhlů a vzdáleností. Aby bylo měření přesné, nesměl geometr s přístrojem pohnout, proto ta zvláštní věž pro přístroj. Teodolit jistě aspoň z dálky znáte, i když se nezabýváte geodézií, používá se totiž také k vyměřování základů staveb. Při měření se zaměřuje na bílo-červeně pruhovanou tyč. Dnešní teodolity jsou už digitální, ještě před pár desetiletími však měření probíhalo manuálně a vyžadovalo od geodeta dobrý zrak a značnou praxi.

Odbojáři na vrchu Skalky

V brožuře Odboj na Drahanské vysočině (Pedagogické čtení, Šebetov 1978), kterou napsal šebetovský učitel Josef Kejík, je k vidění nepříliš kvalitní fotografie pořízená patrně na samém konci války. Pod „rozhlednou“ je vyfotografována skupina mužů a žen, snad proto, že se podíleli na odbojových aktivitách. Ve zdejších lesích se koncem války pohybovali členové partyzánských oddílů i uprchlíci z pracovních lágrů, snažící se dočkat míru na vlastní pěst. Nebyly to jednoduché časy. Kolik dobrého i zlého okolní lesy pamatují. Stojí tu mlčky a až jednou padnou rukou dřevorubcovou, odnesou si svá tajemství s sebou.

další seriály