Krajiny Boskovicka: Holíkov

Opět se blíží přelom dubna a května, nejkrásnější doba roku. Přišel tedy čas na nejkrásnější kopec nad Boskovicemi. Aspoň pro mne ten nejkrásnější, kopec mého dětství. 665 metrů vysoký Holíkov je nejvyšším bodem Adamovské vrchoviny, jednoho ze tří podcelků, ze kterých se skládá geomorfologický celek Drahanská vrchovina.

bučina

Jestliže oba další podcelky jsou tvořeny prvohorními mořskými usazeninami (Konická vrchovina převážně drobami, jen místy přeměněnými na břidlice, Moravský kras pak vápenci), Adamovskou vrchovinu buduje vyvřelina – granodiorit brněnského masivu (jde o horninu příbuznou granitu, tedy žule). Brněnský masiv je geologickou jednotkou (píše se s malým počátečním písmenem, aby se odlišil od názvů horopisných) předprvohorního stáří, jednotkou pozoruhodnou, která si zaslouží, abych se k ní ještě někdy vrátil.

Granodioritové skály na Holíkově jsou zajímavé samy o sobě. Na severním svahu Holíkova se nachází několik menších mrazových srubů a někteří geomorfologové zde dokonce popisují takzvaný nivační výklenek. Tento vhloubený tvar povrchu vznikl nivací, tedy působením dlouho ležícího sněhu v chladných časech doby ledové. Skály však nejsou tím, co mne k Holíkovu přitahuje. Především je to jeden z posledních trošku rozsáhlejších zbytků přírodě blízkého bukového lesa, který v bližším okolí Boskovic zůstal.

Lásku k tomuto lesu mi vštípil dnes již nežijící Josef Wetter z boskovické čtvrti Bělá. Ten totiž na konci druhé světové války nastoupil jako adjunkt, jakýsi „lesnický učedník“, ke správě lesů boskovického velkostatku. Lesnickým praktikantem se stal ve svých patnácti letech a prožil ve zdejších lesích nejkrásnější a nejvnímavější roky mládí. Po krušných dvou letech vojenské služby u pohraniční stráže na Šumavě na tehdy již přísně střežené západní hranici a krátkých epizodách u státních lesů na Křivoklátsku a poblíž Moravské Třebové lesní službu opustil a dlouho pak pracoval v boskovickém podniku Minerva. Do lesů kdysi mu svěřených se však po celý život vracel jako houbař a milovník přírody a vodil tam také členy pionýrského oddílu, který vedl spolu s dcerou Pavlou. Onen oddíl měl i v časech před sametovou revolucí jen málo společné s tehdy oficiálně panující ideologií. Věnovali jsme se především vycházkám do přírody, poznávání rostlin, stopování, ale taky třeba včelaření. Snad všichni, kteří chodili „do Pionýra“ do oddílu Včelka a setrvali tam déle než krátce, získali celoživotní kladný vztah k přírodě.

bučina

Všichni jsme měli rádi hry a volnost, jen nemnozí z nás však měli dost zájmu a trpělivosti poslouchat vyprávění pana Wettera. Vyprávěl hodně a rád. O rostlinách i zvířatech, jejich životě a kráse. O starých časech, kdy mnozí lidé ještě většinu života trávili na polích či v lesích a byli tedy s přírodou mnohem více sžití než my dnes. Dokázali sledovat jemné náznaky, kterými předpovídala, jaké bude počasí, kdy a kde která bylina bude kvést, prostě jaké budou nejbližší týdny a měsíce.

My, co jsme měli rádi jeho vyprávění, jsme pak s ním občas chodívali do lesů ještě dávno potom, co pionýrský oddíl přestal existovat. Já jsem vytrval asi nejdéle a chodil jsem za panem Wetterem na návštěvy ještě v době, kdy on už do lesa chodit nemohl, když mu přestaly sloužit nohy. Ale ani tehdy nepřestával sledovat proměny přírody. Na okně měl vždy položený dalekohled, a co chvíli ho zdvíhal, aby se podíval, který pták to zrovna letěl kolem. A věděl snad o všech ptačích hnízdech v okolí. Ani láska ke květinám ho neopustila. Pokojík v domově s pečovatelskou službou měl plný květináčů s různými rostlinami.

Nejraději jsme spolu chodívali právě v lesích kolem Holíkova (vlastně „Hulíkova“, jak říkával), na které měl nejvíc vzpomínek. Vzpomínal třeba, jak majitel lesů hrabě Mensdorff nechal v roce 1944 postavit pod vrcholem Holíkova dřevěnou boudu, malou, ale poctivě stavěnou lesní chatu. Nechal ji postavit na odlehlém místě hluboko v lesích, stranou větších cest. Prý snad dokonce přemýšlel o tom, že by se zde v divokých dnech konce války mohl i s rodinou ukrýt. Nikdo tehdy dopředu nevěděl, že kolem Boskovic se už bojovat nebude. Holíkovská bouda pak sloužila lesníkům desítky let, než v 90. letech 20. století vyhořela. Lesní dělníci tenkrát příliš zatopili v kamnech a odešli dřív, než oheň vyhasnul. Požár to musel být rychlý a krátký, naštěstí tehdy nechytil okolní les. Několik let pak zůstávalo na místě holíkovské boudy smutné spáleniště a zbytek kamenné podezdívky, než správa mensdorffských lesů nechala boudu obnovit. Stojí tam tedy dnes nová, větší bouda, ale už nemá kouzlo té původní, ke které jsem s láskou chodíval v dětství. Jen moje vzpomínky a jedna černobílá fotografie uchovávají památku staré boudy. Fotografie značně nekvalitní. Však jsem se tenkrát teprve učil fotografovat a jako fotoaparát používal dnes již historickou zrcadlovku sovětské výroby značky Ljubiteľ, ve které se obraz při fotografování sledoval shora, a na vkládaný film se vešlo pouhých dvanáct snímků.

stará lesnická chata

Za socialismu a ještě krátce po Sametové revoluci, v dobách, kdy nad zdejšími lesy vládl rájecký lesní závod Jihomoravských státních lesů, půjčovali jsme si někdy na studentské výpravy klíč od holíkovské boudy. Jednou jsme se tam střídali s taxátorem, lesnickým specialistou odhadujícím zásoby dřevní hmoty lesních porostů a navrhujícím pro ně výši těžby. Taxátor přebýval v boudě přes pracovní týden, my o víkendu. Tak jsem měl možnost nahlédnout do podrobných lesnických porostních map, které zde měl odloženy. Byly to tehdy ještě mapy poctivé, kromě barevně znázorněného stáří lesa se z nich dala vyčíst také spousta pomístních názvů, názvů kopců, cest, roklí či lesních oddělení. Dnes už jich tolik v lesnických mapách nebývá a pomalu upadají v zapomnění. Tenkrát však byly ještě živé aspoň mezi staršími lidmi. Ověřil jsem si, že místa, která mi Josef Wetter ukazoval a pojmenovával, znal z doby své lesařiny přesně.

O prázdninách jsme se s taxátorem u holíkovské boudy jednou dokonce potkali a porozprávěli. V pustých lesích spolu i cizí lidé rádi promluví, což neplatí v městské tlačenici. Pamatuji se, s jakou úctou mluvil o zdejších lesích. Že jde o porosty dosud zdravé, bez patrného poškození znečištěným ovzduším. Další podobné znal ze své zkušenosti až z Bílých Karpat. Konec konců i významný odborník na pěstování lesů, profesor brněnské lesnické fakulty Vladimír Tesař, vzhlížel a vzhlíží k „mensdorffské bučině“ na Holíkově s úctou. Pozdější pan profesor vyrůstal v rodině hajného na hájovně Pálenec u Němčic, tehdy na velkostatku rájecko-blanenském. Na majetcích Salmů, kteří intenzivně zaváděli již od konce 18. století pěstování jehličnatých monokultur, totiž téměř žádné bučiny nezůstaly. Salmové podporovali rozvíjející se průmysl, především železářství, kterému měly lesy zajistit plynulý přísun dřeva. A smrk dosahuje mýtného věku cca v 80 letech, buk pak až ve 120 letech. Úvaha tehdejších lesníků byla tedy logická, netušili ještě, jaké problémy pěstování smrku na mnohdy nevhodných stanovištích v budoucnu způsobí.

výzkum v bukovém lese

Na podnět pana profesora Tesaře byl před několika lety také zahájen lesnický výzkum v bučině za holíkovskou boudou. Jsou zde sledovány přírůsty stromů, vliv srážek na obsah živin v půdě a další faktory. Jedná se o srovnávací plochu k jen několik kilometrů vzdálenému výzkumnému objektu brněnské lesnické fakulty, nacházejícímu se u Dlouhé cesty mezi Němčicemi a Kuničkami, tedy už „na rájeckém“. Tam je již řadu desetiletí zkoumán vývoj kulturní smrčiny středních poloh.

Několik stovek metrů jižně od boudy, na prameni potůčku stékajícímu směrem k Valchovu, bývala taky holíkovská studánka. Dnes je v těch místech už jen bahnité prasečí kaliště. Vody ubývá a mizí taky lidé, kteří byli ochotni studánku každé jaro vyčistit od spadaného listí a jehličí, aby jim pak za to v horkém letním dni dala napít. Tenkrát však byla voda ze studánky mezi místními vyhlášená, Drahanská vrchovina je na přírodní studánky, ze kterých by se dalo pít, chudá. Jen ona bažinatá prameniště, ráj divokých prasat, jsou ve zdejších lesích častá.

Nad studánkou stával posed, dnes již rozpadlý, na který jsem si vždy rád vylezl, když jsem šel kolem. Bylo z něj vidět ke staré hranici panství, na vrchol Pusté směrem k Němčicím. Tam, kde lze mezi posledními starými buky a ve smrkových houštinách nalézt dávné hraniční kameny s iniciálami HB a HR (Herrschaft Boskowitz, Herrschaft Raitz). Ještě raději jsem se však toulával holíkovskou bučinou a hledal stopy středověkých mezí. Terénní archeologové těm kamenným řadám v lesích říkají mezní pásy, aby je odlišili od do současnosti funkčních mezí v polích. Na plošině pod vrcholem Holíkova se totiž dodnes dochovaly pozůstatky zaniklé středověké osady. Její existence byla tradována a podle vzpomínek pana Wettera byla ještě po poslední válce kousek od holíkovské boudy patrná kamením roubená studna.

Pozůstatky po zaniklé vesnici a její plužině (bývalé zemědělské půdě) asi před čtvrtstoletím zdokumentoval lékař a amatérský archeolog Ervín Černý, který většinu svého volného času věnoval právě chození po lesích a loukách centrální části Drahanské vrchoviny, kde hledal relikty středověkých osad. Drahanská vrchovina je na ně obzvlášť bohatá. Současné vesnice zde leží dál od sebe, než je v hustě osídlených českých zemích obvyklé. V minulosti zde totiž síť sídel zejména ve vyšších polohách notně prořídla. Stačilo několik nepříznivých let a vsi v místech nepříliš vhodných pro zemědělství byly opuštěny. Podle profesora Černého k zániku osídlení přispělo také nadměrné kácení v lesích, vedoucí k vysychání málo vydatných zdrojů vody. A nedostatek vody nás straší i dnes, řada vesnic na náhorní rovině Drahanské vrchoviny je nyní v létě plynule zásobována vodou jen díky propojení s dálkovými vodovody. A není to nejspíš jen důsledek globální klimatické změny, v lesích se totiž opět, zdá se mi, kácí víc, než je zdrávo.

I mladší zajímavé lidské výtvory než středověké bylo možné v časech mého dětství na Holíkově najít. Na několika místech zde třeba bylo z kamenů vybudováno zvláštní myslivecké zařízení, za starých časů místními nazývané „šlajf“. Na to, abyste zjistili, že mezi mnoha významy tohoto německého slova je také brzdit (respektive tahat za brzdu), bude se vám hodit spíš nějaký již starší slovník. V dávných, sněhem bohatých zimách, kdy ještě hajní chodívali pěšky po lese a stopovali „škodnou“, sloužil takový „šlajf“ k tomu, aby se v něm liška na chvíli uložila k odpočinku. Byla to vlastně jakási umělá nora, tunel vyskládaný z kamení, který končil rozšířeným ložem. Taková kmotřička s dlouhou oháňkou byla často velmi utahaná z běhání závějemi a hledání něčeho k snědku, ráda si v metelici na chvíli odpočinula v teple, než se vydala zpátky do vlastní nory. Když však hajný na obchůzce našel liščí stopy vedoucí k „šlajfu“ a žádné stopy ven, byl s kmotrou jisto jistě amen.

mladé bukové listí

Dnes už „šlajfy“ v holíkovských lesích nenajdete. Vzaly za své při přibližování vytěženého dřeva. Ale pryč se vzpomínkami. Co můžete dodnes kolem Holíkova vidět a co je na zdejších lesích nejkrásnější, je jasná zeleň rašících mladých bukových listů. Nejdřív raší jednotlivé zbylé buky na stráních nad Boskovicemi, na Milanovech. Jednoho dne však zazáří do dálky zelení i táhlý vrcholový hřbet Holíkova. Pak je nejvyšší čas se tam vydat, i do kopců totiž už vtrhlo to pravé jaro. Mezi skalami na severním svahu Holíkova tehdy dokvétají bledě žluté „zvonečky“ kyčelnic devítilistých, jarních bylin horských jedlobukových lesů. Když se pak koruny buků olistí, nahradí je jejich hojnější příbuzné – kyčelnice cibulkonosné, s jedlými pacibulkami v paždí listů. Ty svými světle fialovými čtyřčetnými květy (se čtyřmi korunními lístky místo obvyklých pěti) na první pohled hlásí sounáležitost s čeledí brukvovitých.

Půjdete-li v tento krásný čas lesy v okolí Boskovic, a je úplně jedno, zda se vydáte „na Hulíkov“ či někam jinam, vzpomeňte pod sametově hebkým rašícím listím či modřínovým jehličím na generace starých lesníků. Na lesáky, kteří pro ty lesy žili a měli je rádi, bez ohledu na to, zda sloužili panu hraběti či státu.

další seriály