Před 140 lety se v Lysicích nedaleko Boskovic narodil Alois Muna (1886–1943), levicový radikál, odborový předák a poslanec. Ač měl omezené vzdělání (pouhých pět tříd obecné školy), vyučil se krejčím, viděl kus světa a celý život hájil práva těch nejchudších. Vzpomínku na něj napsal Hynek Skořepa původně pro dvouměsíčník Listy, my text o lysickém rodákovi přinášíme regionálnímu publiku.
Muna (uváděn též jako Můňa) se už za monarchie angažoval v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické, existující od roku 1878. Již ve svých sedmnácti letech, když odešel na zkušenou do Vídně, se stal členem sociálně demokratické mládeže. V letech 1908 až 1911 pak působil mezi mladými sociálními demokraty v Praze. Posléze se vrátil na Moravu a pracoval jako tajemník Odborového sdružení českoslovanského v Prostějově. To vzniklo již počátkem roku 1897 v Praze, po vzniku republiky se přejmenovalo na Odborové sdružení Československé (OSČ). S výjimkou krátké epizody po vzniku KSČ patřilo OSČ k nejvýznamnějším odborovým centrálám meziválečné republiky. Komunisté po odtržení od sociální demokracie vytvořili vlastní Rudé odbory, když se však vedení KSČ zmocnili počátkem roku 1929 „karlínští kluci“ (Gottwald, Slánský, Šverma a další), hned další rok se většina jejich členstva vrátila do OSČ. Roku 1926 našlo OSČ společnou řeč s dělnickými předáky německé menšiny, byla uzavřena dohoda o koordinaci postupu a společném vedení. Ještě o desetiletí později (1937) sdružovala OSČ 31 % všech odborově organizovaných zaměstnanců české a slovenské národnosti v republice, na sesterskou německou část připadalo dokonce 36 % ze všech odborářů.
Válka a revoluce
Po zahájení první světové války musel Alois Muna narukovat a na jaře 1915 padl do ruského zajetí. Prošel několika zajateckými tábory, z Ardatova v Povolží (nedaleko tehdejšího Simbirska, dnes Uljanovsk) uprchl a roku 1917 se dostal do Kyjeva, kde řídil sociálně demokratické noviny Svoboda. Získával tak žurnalistické zkušenosti, jež se mu později ještě víckrát hodily.
Po vzniku republiky se stal autorem hned dvou propagandistických tiskovin – Ruská revoluce a Československé hnutí na Rusi (1919) a Můj proces: jak se vyrábějí velezrádné procesy v Československé republice za vlády socialistického ministerského předsedy (1920). Oním premiérem v čele „rudozelené koalice“ (agrárníci, sociální demokraté a národní socialisté) byl v letech 1919 až 1920 Vlastimil Tusar. Ferdinand Peroutka glosoval v nedokončené knize Budování státu (poprvé vydáno v letech 1933 až 1936) Munův návrat do Československa poněkud ironicky slovy: „První komunista přijel.“ Bylo to koncem listopadu 1918, jako radikál se uchýlil do Kladna, jež představovalo významnou levicovou baštu. 12. ledna 1919 tam přednesl velký projev a oslavně v něm hovořil o bolševickém Rusku. O Munově příjezdu dokonce jednala československá vláda a její pravicovější část žádala, aby se proti němu vystoupilo. Sociální demokracie, kde hledal kontakty, s ním ústy svého vedení odmítla udržovat styky. Levice strany se ho ale zastávala a díky ní na Kladensku dále působil, vystupoval na různých schůzích. Závažnější bylo, že po zániku Rakouska-Uherska se Muna několikrát setkal s Leninem v Kremlu a ten ho pak vyslal do Československa, aby v něm zajistil rozpoutání komunistické revoluce.
Roku 1919 se Alois Muna objevil v redakci Svobody, tento kladenský týdeník redigoval až do roku 1929. V polovině června 1919 byl ovšem Muna zatčen, Československo se v tom čase ocitlo ve válce s Maďarskou republikou rad a on měl u nás údajně připravovat komunistické povstání. 16. 6. 1919 byla v Prešově dokonce vyhlášena Slovenská republika rad – paradoxně pod vedením dalšího Čecha, nymburského rodáka Antonína Janouška. Muna udržoval kontakty s maďarským revolucionářem Bélou Kunem a byl viněn z velezrady. Na jaře 1920 se odehrával proces s Munou a jeho společníky, ovšem prezident Masaryk Munu ještě před skončením soudu omilostnil. O rok později (jaro 1921) Muna znovu čelil obvinění z velezrady, byl však odsouzen pouze za méně závažné trestné činy. Tehdy probíhalo v sociální demokracii pnutí, které vedlo k odštěpení KSČ (16. 5. 1921). Již v prosinci 1920 došlo ke známému střetu o pražský Lidový dům, Muna za generální stávky spolu s Antonínem Zápotockým vedli dělníky na Kladně. Po propuštění z vězení se A. Muna zapojil do práce ve vedení KSČ, kde ale patřil k umírněnějšímu („pravicovému“) křídlu kolem Vladimíra Šmerala. V letech 1922 až 1924 byl dokonce předsedou KSČ.
Poslanec Národního shromáždění
Jak lze dohledat na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, poslanecký slib Alois Muna složil 17. 12. 1925. Zvolen byl za Kladensko a patřil mezi aktivní zástupce lidu. Například v květnu 2026 navrhl úpravu dosavadních předpisů o předčasném zrušení pracovního poměru zaměstnanců. O dva roky později se zasazoval o okamžité poskytnutí dostatečné podpory obyvatelstvu na Křivoklátsku, postiženém živelní pohromou. V témže roce předložil 14 pozměňovacích návrhů k osnově zákona o mimořádných opatřeních bytové péče. Pravidelně se také vyjadřoval v rozpravě, třeba k zákonům o ochraně domácího trhu práce (1927) či o ochraně nájemníků (1928). Pozornost zaslouží také jeho řeč o výpravě vzducholodi Italia pod vedením Umberta Nobileho „k severní točně“ a záchraně trosečníků sovětským ledoborcem Krasinem. Byl mezi nimi i fyzik a čs. občan František Běhounek.
Muna se nezdržel ani interpelací vůči členům vlády. Týkaly se třeba nezákonných srážek ze mzdy dělnictvu na daně, konfiskace Rudého práva, ohledně nasazení četníků pří stávce krejčovského a stavebního dělnictva v Prostějově, ohledně nedodržování osmihodinové pracovní doby apod. Rozhodně nebyl žádný tichošlápek a opakovaně se dostával do konfliktů s úřady. Parlament byl v těchto případech (například když při řečnění na schůzích porušil zákon na ochranu republiky, případně se dopustil urážky úřadů nebo organizoval nepovolenou schůzi) žádán, aby Aloise Munu zbavil poslanecké imunity. Zákonodárci však s Munovým vydáním nikdy nesouhlasili. Meziválečné Československo bylo přes všechny nedostatky opravdu demokratickou zemí, kde se svoboda politického názoru ctila, pokud tento vysloveně přímo neohrožoval stát existenčně.
V létě 1929 musel Muna z KSČ odejít, protože nesouhlasil s bolševizací strany a „karlínské kluky“ označoval za studenty buržoazního původu. V parlamentu se pak stal členem nového poslaneckého klubu s názvem Komunistická strana Československa (leninovci). Ten přebral KSČ 11 členů Poslanecké sněmovny a 9 senátorů. Vzepření se „leninovců“ vůči Gottwaldově klice značně oslabilo pozici KSČ mezi intelektuály. V hesle Alois Muna na webu Ústavu pro studium totalitních režimů se lze dočíst, že žádal návrat komunistů k leninské politice, kriticky hodnotil Stalina a později varoval před Hitlerem. Roku 1930 se vrátil zpět do lůna sociální demokracie, o dvě léta později s ní splynula celá „leninská“ skupina. Alois Muna zemřel uprostřed léta 1943 v kladenské nemocnici na nespecifikované plicní onemocnění. Byl už tenkrát zcela bezvýznamný. Aspoň jsem nikde nezaznamenal, že by se o něj zajímalo třeba gestapo.
Má být zapomenut?
Alois Muna má sice svou stránku na české verzi Wikipedie, jinak však o něm (s výjimkou slovníkových hesel) téměř žádná literatura dostupná není. Kapitolu mu věnovala pouze historička Jana Čechurová ve své knize Kdo mířil na hrad? 35 neúspěšných kandidátů na funkci československého prezidenta (2022). V prezidentské volbě 1920 totiž Muna obdržel jako obecně známý revolucionář čtyři hlasy, přestože vůbec nekandidoval. Jde o zajímavou knihu, zpracovanou populární formou. Škoda četných tiskových chyb a nepřesností, v kapitole o Munovi například Odborové sdružení Československé (v době, kdy bylo ještě Českoslovanské) a také tradičních problémů českých knih s citacemi ve slovenštině. Publikace vyšla pod hlavičkou KNIHA ZLIN, nejde však již o ono originální nakladatelství Marka Turni s edicemi objevných překladů východoevropské a jiné prózy, nýbrž o součást vydavatelského koncernu Albatros Media.
„Účelem i cílem našeho politického poslání i boje je přetvořit nynější ústavní i vládní formy republiky, s nimiž nesouhlasíme, v republiku čistě socialistickou,“ horoval kdysi Muna. Svého cíle hodlal dosáhnout nejen prostředky zákonem dovolenými, ale i nepovolenými. Dokonce třeba násilím či revolucí, s vyloučením jedině individuálního teroru. Tady se Alois Muna dostával na značně tenký led. Když však vidím v současnosti sílící únos státu oligarchy (nejen v ČR a na Slovensku) a slábnoucí možnost běžných občanů domoci se práva před úřady či u soudu, nemohu se nezamýšlet nad tím, zda se v krajních případech nestávají „nelegální“ způsoby boje a občanská neposlušnost legitimními. Jak můžete coby řadový občan bojovat s oligarchy, kteří si mohou najmout desítky právníků a vy nemáte ani na jednoho?
Byl Alois Muna opravdu vyvrhel, nebo jen radikální zastánce práv chudých a utlačovaných? Stojí či nestojí za to si ho připomínat? Neznám odpověď. Skončím raději biblickým citátem z knihy Kazatel:
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas zrození i čas umírání, čas sázet i čas trhat.
Čas bořit i čas budovat…
Čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat…
Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, protože všechno pomíjí.
