Debata o soše na Hradní ulici pokračuje, město si nechává zpracovávat odborné posudky a zvažuje, jestli Ježka v kleci do Boskovic koupit natrvalo. Svůj pohled na estetiku sochy Patrika Proška do Ohlasů poslal ředitel školy Heuréka Richard Jurečka, který v Boskovicích žije.
Před nějakou dobou se v našem veřejném prostoru objevil „Ježek v kleci“. Kolem díla – a možná ještě více kolem diskusí, které vyvolal – se vznáší zvláštní aura. Aura, která mě nutí k zamyšlení nejen jako občana Boskovic, ale i jako někoho, kdo v umění hledá víc než jen vyplnění prázdného místa nebo dekorativní tečku za větou.
Ke každému uměleckému dílu, které potkám, přistupuji se stejnou otázkou: Proč tady jsi? Co mi chceš říct? Není to otázka po líbivosti – umění nemusí být příjemné. Může být drsné, provokativní, záměrně nepohodlné, dokonce vzbuzující pocit ošklivosti. Ale vždy – a tady si dovolím být kategorický – musí mít to, čemu říkám vnitřní nutnost. Hlubinné nazření, že dílo nemohlo vzniknout jinak. Že forma a obsah (či idea) jsou tak dokonale provázány, že se slévají do zážitku vnitřní krásy.
A tady se dotýkám toho, co mě na Ježkovi znepokojuje. Krása – a tím opravdu nemyslím líbivost, sladkost ani dekorativní harmonii – je jazyk, kterým dílo promlouvá k něčemu hlubšímu v nás. A umělecké dílo vždy musí mluvit, nemá-li se minout s touto podstatou umění. Musí mít hlas. A já si u Ježka přes veškerou dobrou vůli nejsem jistý, zda slyším víc než jen prázdný, do inertní banality uzavřený kovový povrch.
Klec je přitom symbol neskutečně bohatý a mnohotvárný: nese v sobě mnohost významů od materiálních až po ty mystické. A právě proto mě mrzí, když dílo zůstává jen prázdným zjevením své faktičnosti, bez hlubšího ukotvení v místě, čase a příběhu.
Nejzajímavější srovnání mi nabídlo místo, kde bych to čekal nejméně: naše westernové městečko. Kovové artefakty pocházející ze svářečky (pokud vím) jednoho westernového insidera mají – a říkám to bez ironie – něco, co Ježkovi chybí. Pracují s materiálem s humorem a lehkostí, nesou v sobě jiskru nápadu, vědí, kde jsou a pro koho jsou. Jsou to sice „jen“ dekorace, ale nesou v sobě vnitřní otisk. Mají duši. Ježek v kleci tohle podle mého názoru zcela postrádá.
S komentářem Tomáše Znamenáčka sdílím přesvědčení, že debata o umění ve veřejném prostoru musí jít hlouběji než k lajkům na Facebooku. Liším se ale v tom, zda právě Ježek u židovského městečka tuto hlubší debatu zasluhuje – anebo zda spíše jen otevírá prázdnou klec.
