O další zajímavé vile z počátku minulého století nám napsal text architekt a autor boskovické ArchiMapy Petr Ondráček. Ten se plánuje podobně zajímavým a nevyužitým stavbám věnovat i v dalších textech. V tomto případě se nevyužitá stavba právě nyní mění a vstupuje do nových časů.
Když loni touto dobou odešel Zdeněk Palát, psal jsem zde o Jurkovičově elektrárně a také o unikátním spojení jeho osoby a budov, ve kterých v Boskovicích působil. Vybral si dva z velmi zajímavých objektů moderní architektury počátku 20. století, které můžete znát také z naší boskovické ArchiMapy.
Dnes si povíme něco o druhé ze zmíněných staveb, kterou je takzvaná Janečkova vila. Zde Zdeněk po revoluci provozoval úplně první ze svých pubů. Obě stavby přibližně stejného data dokončení spojoval bohužel v posledních letech také neutěšený stav. V případě Jurkovičovy elektrárny stále nepřestávám doufat, že současný vlastník snad ještě objeví její skrytou hodnotu a bude zachráněna. V případě Janečkovy vily, která mimochodem v minulém týdnu oslavila 96 let od kolaudace, se situace už naštěstí změnila a budova má mnohem pozitivnější vyhlídky do budoucna. O jejím špatném stavebně-technickém stavu tak snad budeme moci co nevidět mluvit už jen v minulém čase.
Pokud jste poslední dobou procházeli Husovou ulicí směrem z autobusového nádraží, mohli jste si povšimnout, že s vilou se něco děje. Novým majitelem budovy se stala rodina Marie a Igora Láníkových, kteří by domu rádi vrátili jeho původní využití a opravili jej pro své vlastní bydlení.
Ti z vás, kteří jste se letos účastnili v Boskovicích již pravidelného Dne architektury, jste se mnou měli výjimečnou možnost nahlédnout i do interiéru v rámci komentované prohlídky. Igor nám vyšel vstříc a posečkal týden se začátkem rekonstrukce.
Naskytla se nám tak šance si vilu projít od sklepa až po prostory pod střechou. Druhé patro nám odkrylo velmi zachovalý interiér s dobovým nábytkem a jeho skvěle provedenými detaily. Vidět například skvěle řemeslně provedené posuvné dveře s prosklením do pouzdra, bez pár let skoro sto let staré, které evidentně s minimem jakékoliv údržby bez problémů fungují dodnes, byl pro mne zážitek, který jen tak nezapomenu… Dalo by se říci, že toto podlaží se od doby svého vzniku překvapivě skoro nezměnilo. Je to s podivem, když si uvědomíme, že v tomto stavu přestálo bez úhony i druhou světovou válku, kdy interiér kompletně postupně využívali důstojníci německé, bulharské a ruské armády.
Zato ve spodním podlaží se využití v průběhu několika desítek let měnilo hned několikrát. Od padesátých let zde sídlila postupně hygienická stanice, mateřská školka, lesní správa, úřad geodesie a po revoluci v roce 1989 byl prostor upraven na restaurační provoz. Původní bar zvaný U Pipa posléze vystřídala venkovní zahrádka a následně pub Za Zrcadlem. V první dekádě nového století pak začala tehdejší majitelka plánovat navrácení původního využití domu jako rodinné vily s lékařskou ordinací. Návrat ke kořenům ale nevyšel a budova bohužel dále chátrala.
Kvalitu si člověk pamatuje déle než cenu
Záchrana teď konečně přišla. Je zvláštní, že nositelem osvícenosti a architektonické kvality je v Česku i několik desítek let po revoluci namísto municipalit povětšinou spíše soukromý sektor. Chápu, že období budování nové republiky a souvisejících finančních pobídek, které tu bylo ve 20. a 30. letech minulého století, zřejmě znovu nezopakujeme. Podobná šance tu ale byla v letech devadesátých – tam mám trochu pocit, že se znovunabytou svobodou a novými materiály i technologiemi se velká většina architektonické produkce naprosto vymkla soudnosti a kontrole. O kvalitě a nadčasovosti by se tehdy dalo mluvit jen opravdu sporadicky.
Každopádně díky za jakékoli osvícené investory a doufám, že situace se snad začne pomalu přece jen měnit. O to víc mám vždy radost, když se někde rozhodnou zachovat stávající architektonické hodnoty, které tu už máme, rozvíjí je a dál s nimi pracují. Přestože je to téměř vždy nepochybně složitější – časově, byrokraticky, a většinou i finančně. V těchto případech si ale vždycky vzpomenu na slova italského módního guru Alda Gucciho, který tvrdí, že „kvalitu si člověk pamatuje daleko déle než cenu“.
V poměrně nedávné historii bych obecně dokázal zmínit určitě hned několik příkladů, kdy se původní, většinou kvalitní stavba nejdříve nechala zchátrat a pak to byl jeden z hlavních argumentů, proč musela najednou co nejrychleji jít k zemi. Na stejném místě se pak dlouho potom buď nic nepostavilo, anebo pokud ano, tak to bylo většinou něco horšího, než to, co bylo nahrazeno a existovalo zde roky předtím.
Je skvělé, že zrovna v tomto případě stavebník dokázal ocenit nesporné kvality, které tato stavba má – přestože standardy a typologie dnešního rodinného bydlení jsou určitě nepochybně někde jinde – a budova tak zůstane zachována i dalším generacím. A přitom třeba toto mohlo klidně být argumentem, proč pouze vytěžit pozemek, stavbu odstranit a postavit zde úplně něco jiného.
Majestátní budova s nezvyklou přístavbou
Zvenku tato stavba dodnes působí majestátním dojmem. Původní tradicionalistickou hmotu domu doplňuje puristická přístavba ve tvaru kvádru. Dům byl součástí obytné výstavby navázané okolo tehdejší Riegrovy ulice, jejíž realizace probíhala mezi lety 1901 až 1903 a kterou dnes známe pod názvem Švermova. Vidíme zde pozdně secesní kompozici ulice, se stromy po obou stranách silnice a motivem pohledové osy zakončené významnou dominantou budovy gymnázia z roku 1901, nacházejícího se už ale na Palackého náměstí.
Tato část města by i dnes mohla být ukázkou dobrého uvažování o lidském měřítku při komponování městského prostředí – zde logicky ve spojitosti s výstavbou řadových rodinných domů. Ty totiž nejprve přinesly zisk místním stavitelům (což je v pořádku), následně poskytly domov rodinám, které se sem nastěhovaly, a do třetice pak vytvořily prostředí, které svojí kvalitou obstojí i po tolika letech. Hlavně to poslední dnes už takovou samozřejmostí nebývá.
Ale zpátky k této pozoruhodné budově. Sluší se poznamenat, že si ji v roce 1904 nechal navrhnout a místním stavitelem Karlem Havlinou postavit doktor Vincenc Janeček s chotí Ludmilou, jako sídlo pro svoji rodinu a zároveň místo pro svoji lékařskou praxi. Doktor Janeček byl za první světové války v Rusku a po svém návratu se rozhodoval, zda bude nadále působit v Česku, Rakousku anebo Německu. Stojí za zmínku, že jeho choť Ludmila byla jednou z prvních žen, která vystudovala matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy.
V listopadu roku 1928 pak byla stavba dle razítka na dobové dokumentaci doplněna synem původního stavitele Oskarem Havlinou, v našich zeměpisných šířkách o nezvyklou, téměř americky vyhlížející a v té době ne úplně běžnou prosklenou přístavbu posazenou na betonovém sloupoví. V takto krytém prostoru mohli v případě hezkého počasí čekat pacienti ve stínu na svá vyšetření, klidně i na dodnes zachované kamenné dvojici lavic po obou stranách vstupu.
K dokončení domu se váže z dnešního pohledu jedna docela úsměvná historka: Havlinovi během kolaudace stavební komisi nepředložili požadované statické výpočty přístavby (dnes si toto skoro nedokážu představit). Mladší z Havlinů situaci následně vyřešil čestným prohlášením, ve kterém sděluje, že přejímá zodpovědnost za řádné a bezpečné provedení všech konstrukcí, a to i v případě že stavební znalec František Werner, na stavbu příchozí, se o tom po dokončení prací již přesvědčiti nemohl.
Další zajímavostí pak je, že tyto dva nad sebou umístěné prostory jsou o půl patra níže než původní podlaží. Je to díky tomu, že vstup sem je vždy na mezipodestě původního schodiště. Jestlipak byl stavitel v té době seznámen s myšlenkou Loosova „raumplanu“, který přístavba a její napojení mohou vzdáleně připomínat? Bude to ale myslím spíše jen shoda náhod.
Budova s ordinací jako komplexní vizitka
Na přelomu 19. a 20. století město zatím nemělo nemocnici, jak ji známe dnes. Tuto funkci plnilo několik budov umístěných ve městě nezávisle na sobě. Jednou z nejdůležitějších byla tehdy takzvaná městská izolační nemocnice z roku 1898, jejíž budova stála až do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zhruba v místě dnešního autosalonu Citroën na ulici Hybešova. Zbytek pak byly soukromé ordinace – přesně takové, jakou byla i praxe Dr. Janečka.
Z té doby je dobré si připomenout na téže ulici, hned o pozemek níže směrem z kopce na západ, veterinární ordinaci MVDr. Pekaře (mimochodem také prvního občana města, který vlastnil automobil) na křižovatce ulic Šemberova a Husova. Ten tehdy pečoval prozměnu zase o zdraví užitkových domácích zvířat občanů města. O dekádu později k nim potom přibyla ordinace doktora Mareše z roku 1937, ale to je zas už jiný příběh. Z pohledu architekta je ale zajímavé, že všechny jmenované stavby té doby byly realizovány s důrazem na důležitost a společenský význam. Prostě stavitelům přišlo podstatné, mít budovu své ordinace jako komplexní vizitku své práce. Je zajímavé, že ačkoliv jsme se od té doby v materiálech i schopnosti stavět nepochybně posunuli, o velkém počtu dnešních staveb toto říct nemůžeme.
Marii s Igorem osobně znám a vím, že za týmem kolem firmy LANIK stojí stavba moderního administrativního sídla jejich společnosti, a tak věřím, že se povede vdechnout nový život i této jedinečné stavbě. Však i výše zmíněná stavba sídla firmy byla tehdy také v podstatě něco jako rekonstrukce a částečná přestavba původní výrobní haly, která se pyšní skvělým provedením a detaily. Klidně by mohla být zajímavým tématem nějaké další architektonické procházky, třeba i v rámci Dne architektury.
Na závěr si dovolím ještě jednu osobní příhodu. Přestože o rekonstrukci vily vím prakticky od začátku, když jsem šel nedávno večer cestou z práce od vlaku potemnělou Husovou ulicí nahoru, udělalo mi radost vidět pod lešením z několika oken vily (kdy se uvnitř pracovalo) zase svítit do okolní tmy světlo.
