O jedné z nejstarších moderních boskovických staveb, jejíž autorství je připisováno jednomu z nejznámějších architektů doznívající secese na našem území, nám napsal text architekt a autor boskovické ArchiMapy Petr Ondráček. Ten se plánuje podobně zajímavým a nevyužitým stavbám věnovat i v dalších textech.
Koncem roku jsem i já zaregistroval zprávu o odchodu Zdeňka Paláta, který stál za provozováním hudebního klubu Turbína a ještě předtím pak pubu Za Zrcadlem. Obě stavby, ve kterých uvedené podniky sídlily, jsou unikátní, každá svým specifickým způsobem, a můžete je obě znát také z naší boskovické ArchiMapy. Krom toho, že je spojovalo jméno jejich provozovatele, je jejich společným jmenovatelem také přibližně stejná doba vzniku a v posledních letech pak bohužel více či méně neutěšený stav.
Dnes bych se rád věnoval prvně jmenované stavbě – tedy bývalé městské elektrárně. O této stavbě jste se toho dříve v oficiálních dokumentech prezentujících architekturu ve městě moc nedozvěděli. Nyní se to už sice maličko změnilo a něco se na webu dočtete, ale myslím si, že potenciál této stavby zůstává tak i nadále trochu skrytý a hodně nedoceněný. Stavba je to významná zejména proto, že její autorství je připisováno jednomu z nejznámějších představitelů doznívající secese na našem území. Jeho práce jsou známy velmi osobitým stylem, výrazně ovlivněným lidovou architekturou a také anglickým hnutím Arts & Crafts. Za jeho stavbami jezdí spousta lidí na Radhošť, Hostýn, do Luhačovic nebo třeba až na slovenské Bradlo – ano, mám na mysli Dušana Samo Jurkoviče.
Bývalá elektrárna je jednou z nejstarších moderních staveb na území našeho města, velmi úzce souvisela s rozvojem průmyslu ve městě a výrazně mu napomohla. Stavba je v současnosti tak trochu ukryta za plotem a náletovou vegetací borovic na rohu ulic Sokolská a Nádražní, v těsném sousedství areálu továrny na šicí stroje Minerva Boskovice.
V kronice města se píše, že úvahy postavit v Boskovicích elektrárnu pocházely už z přelomu minulého století. Záměr byl schválen na schůzi obecního zastupitelstva města Boskovice dne 14. června 1909. Se stavbou elektrárny bylo započato prakticky okamžitě a stavba byla uvedena do chodu téhož roku na Vánoce, což je dnes skoro až neuvěřitelné.
Stavba je spojena s osobou architekta Jurkoviče, ale málokdo ví, že i vlastní realizace technologického vybavení zůstala také, jak se říká, skoro „doma“. Soutěž na dodávku elektro generátorů tehdy z osmi uchazečů vyhrála brněnská firma Bartelmus & Donát, kde první jmenovaný byl v té době už architektovým tchánem. V té době také u Jurkoviče v jeho tehdy brněnském atelieru prokazatelně pracoval jako praktikant Josef Marek, rodák z nedalekých Petrovic a pozdější autor mimo jiné bytového domu Avion v Bratislavě. Je tak možné, že se na této stavbě mohl také nějakým způsobem podílet.
Elektrárna se dvěma dieselovými motory, každým s výkonem 80 koňských sil, produkovala stejnosměrný proud, a právě to byl s největší pravděpodobností jedním z důvodů, který stál za relativně brzkým koncem jejího provozu.
Druhým důvodem, který dnes může znít skoro paradoxně, pak byla doba vzniku. Na přelomu minulého století byla elektrická energie chápána jako znak pokroku a architekt tehdy pro uložení dvojice generátorů navrhl stavbu se skoro až sakrálním tvaroslovím. Je to prostě chrám oslavující technologický pokrok. Stavba ale už nepočítala s dalším rozvojem technologie a možností dalšího rozšíření do budoucna. Takového, které by umožňovalo výrobu většího množství elektrické energie – bylo nasnadě, že instalovaný výkon přestane dříve či později rozvoji města dostačovat. Novou elektrárnu město znovu stavět nechtělo a v té době se i tak začalo uvažovat o začlenění města do v té době budované celostátní rozvodné soustavy – tedy k připojení k některé velkých elektráren na střídavý proud.
V roce 1922 bylo proto rozhodnuto, že do dvou let bude provoz městské elektrárny v této podobě zastaven. Město již vedlo jednání s akciovou společností Západomoravských elektráren, které začlenily město do své elektrické rozvodné sítě a zřídily si v Boskovicích svoji okresní správu. Pro ni pak dle projektu místního stavitele Slámy postavily v roce 1924 na nároží ulic Hybešova a Svatopluka Čecha své nové ústředí. Budova byla spojená s transformovnou a přepínací stanicí, a je zajímavá také proto, že z patra na nároží dohlíží na zdejší křižovatku ulic socha světlonošky od dalšího místního rodáka, akademického malíře a sochaře Františka Fabiánka. Prostě gesamtkunstwerk jak se patří.
Ale zpět k Jurkovičově elektrárně – ta po skončení svého původního provozu nebyla dál nijak udržovaná a postupně chátrala. Jestli si dobře pamatuji, tak na přelomu století stavba postupně sloužila mimo jiné jako autoškola, prodejna koberců nebo velkosklad potravin. No a potom zde až do nedávných dnů našel svoje zázemí hudební klub Turbína.
Nyní, když zde Turbína skončila, je tu zpět otázka – co s touto budovou dál? Poměrně unikátní stavba, připomínající industriální minulost města, navíc od takto významného autora, by dle mého názoru měla zůstat zachována. A zasloužila by si, po těch letech, být zachována v co nejdůstojnějším stavu – ideálně nějakým způsobem přístupná veřejnosti.
Myslím, že by další, ne zrovna uváženou adaptaci – mám tím na mysli zejména některé z bizarnějších náplní, kdy nájemce myslím spíš netušil, s čím tu pracuje – by už tato stavba nemusela přežít.
Neměli bychom ale potenciál toho, že by se na architektonické mapě Boskovic mohla objevit doposud „neznámá“ stavba, opět promáchnout. Pro město by mohlo být přínosem hned na několika frontách, kdyby se k již klasické turistické stálici zámku a hradu přidal i tento nový cíl. Jurkovičovy stavby jsou všeobecně vyhledávaným cílem výletů a doposud určitě nikoho nenapadlo za nimi cestovat do města, které je známé spíše židovskou čtvrtí se hřbitovem nebo již zmíněnou zříceninou hradu a empírovým zámkem. To by se nyní mohlo ale změnit!
Za mne by stálo za to zodpovědně popřemýšlet, jak s touto budovou dále pracovat – existuje totiž řada možností, jak by mohla být smysluplně využita a jak by se dal konečně využít její tak trochu nedoceněný potenciál s možnou připomínkou industriální minulosti tohoto místa.
Jako první se logicky nabízí muzeum technického dědictví – v tomto případě je nejspíš nasnadě muzeum šicích strojů, areál výrobce je zde doslova za plotem. Čtenář promine, ale za mne je tato náplň nepříliš schopná reálného provozu. Dnes už opravdu nestačí historické exponáty pouze vystavit – a asi by to nezachránily ani školní autobusy s povinnými exkurzemi.
Další z možných využití a asi i daleko racionálnější, by mohla být nějaká forma coworkingového či vzdělávacího centra, které by zde mimo to mohlo pořádat kurzy či přednášky – jako například podobná stavba ve své době jedné z nejmodernějších pražských tiskáren, tzv. Štencova domu – nyní známého jako Opero.
V posledních letech se stalo trendem také umísťování muzeí a galerií do těchto industriálních objektů. Pěkným příkladem, může být třeba humpolecká Osmička. Ta je součástí bývalého soukenického areálu a byla přetvořena v kulturní centrum, kde se od dubna 2018 daří jak modernímu současnému umění, tak architektuře, je tu multifunkční prostor a sídlí tu i knihkupectví zaměřené primárně na design, umění a architekturu. V tomto případě se dílo povedlo mimo jiné i proto, že tuto budovu zachránil od zániku její soused – tehdy rodinná firma Hranipex manželů Ryznerových, vyrábějící nábytkové hrany. A ano, to jméno může fanouškům architektury být povědomé – bratr majitele je místní architekt Luděk Ryzner, který s touto proměnou výrazně pomohl.
A tak mne napadá – nestálo by za to, se o něco podobného pokusit u nás? Humpolec je velikostí a počtem obyvatel srovnatelný s Boskovicemi a paralela spolupráce s osvíceným sousedem a současně i majitelem objektu, podnikem Minerva Boskovice, mohla být inspirací, co říkáte?
Místní podnikatelský subjekt, který investuje peníze do takto pojaté instituce, by tak mohl pomoci vytvořit další centrum aktivní občanské komunity a zároveň by to mohlo být zajímavé zviditelnění se. Zde sice ne v úplně běžné souvislosti, která by ale by mohla být zároveň tak trochu progresivním způsob propojení své identity s městem – jinak než jen tradiční a dlouholetou výrobou unikátních strojů. Ten potenciál tu určitě je.
