Boskovice nedávno představily novou koncepci dopravy, která počítá s rostoucím podílem cyklistů a pěších. V našich novinách už na koncepci reagoval architekt Petr Ondráček, který podrobně vysvětlil, jak může podpora městské cyklistiky vypadat a jak může městu dopravně ulevit. Téma prozatím uzavíráme ještě komentářem Tomáše Znamenáčka.
Auta jsou skvělý vynález, bez kterého se do budoucna rozhodně neobejdeme, ať už budou jezdit na fosilní paliva, nebo na elektřinu. Zároveň nejde přehlédnout, že automobilová doprava v našem městě nefunguje ani zdaleka ideálně. Aut je moc a zejména parkování začíná být neřešitelný problém. Tuto situaci je potřeba zlepšit – ale jiným způsobem, než po kterém jsme si zvykli volat.
Dlouhá léta jsme navzdory zkušenostem z jiných měst a zemí žili v tom, že naše problémy vyřeší zvyšování počtu parkovacích míst a další rozšiřování infrastruktury pro auta. Tak, aby po městě mohl autem pohodlně jezdit každý, kdo o to stojí. Přesně podle zkušeností odjinud se ale ukazuje, že tahle cesta končí ve slepé uličce, přesněji řečeno na ucpaných křižovatkách a obsazených parkovištích.
V našem městě nikdy nebude dost parkovacích míst, jízdních pruhů či objezdů a nadjezdů, abychom se po něm mohli všichni pohodlně pohybovat auty. To je nezvratný fakt vybetonovaný odbornými názory i dekádami zkušeností. Představa, že stačí „jen“ postavit parkovací dům či obchvat města a rázem bude pro všechna auta místa dost, je mnohokrát doložená utopie.
Taktéž otřepanou frázi o tom, že města nestavíme pro auta, ale pro lidi, kteří v nich jezdí, je nutné odložit na argumentační vrakoviště. Jistěže auty jezdí lidé – ale na to, abychom se v nich po městě pohybovali všichni, v něm nikdy nebude dost místa. A deset lidí v deseti autech zabere na silnici i na parkovištích mnohonásobně víc prostoru než deset cyklistů či chodců. Ano, město stavíme pro lidi, ale ne všichni lidé se po něm musí, mohou nebo chtějí pohybovat autem.
Týdenní nákup ani novou ledničku na kole ani pěšky nepřepravíme, ale velká část cest našich po městě se netýká ani týdenních nákupů, ani nových ledniček. Pro tuto část dopravy musí město nabídnout alternativy. Ty momentálně chybí, protože jsme se dekády soustředili prakticky výhradně na dopravu autem – a podle toho jsme také prakticky výhradně dopravu autem dostali.
Pohybovat se po našem městě na kole nebo pěšky není žádná radost. Například chodníky jsou mnohde zabrané zaparkovanými auty, takže chodci často chodí po silnici, odkud je každých 50 metrů vyhání další auta. (Autor tohoto textu ve své čtvrti před auty kličkuje několikrát denně.) Pokud se nám ale podaří vyjít chůzi a cyklistice vstříc a vybudovat pro ně podmínky, ověřeně se k nim přesune část cest autem a zlepší se i stav na silnicích a parkovištích. Jde o zlepšení pro všechny, jen je potřeba přestat trvat na řešeních z dopravního pravěku a kulturních válkách mezi cyklisty a automobilisty.
V reakcích na novou koncepci městské dopravy dnes občas zaznívá, že cyklostezky tedy budovat můžeme, ale ne na hlavních tazích městem. To je opět nedorozumění. Cyklostezky ve městě nejsou úlitba životnímu stylu několika vyšinutých jedinců nebo „duchu doby“. Jsou zásadní součástí městské dopravní infrastruktury, která může výrazně zlepšit dopravu ve městě pro všechny. Navrhovat, abychom dělali cyklostezky někde na periferii, je jako navrhovat srdeční bypass v bezpečí na kotníku.
Sen o individuální automobilové dopravě pro všechny nás kolektivně stojí obrovské peníze. Reálně přitom jde mnohdy spíš o noční můru, o kterou řada lidí nestojí. Pokud budou pohodlné a bezpečné alternativy, řada lidí například ráda pošle děti do kroužků nebo do školy pěšky a ušetří si taxikaření po městě. Během zkušebního provozu sdíleních elektrických koloběžek bylo dobře vidět, kolik lidí se chce po Boskovicích přepravovat jinak. A není to na úkor automobilismu, naopak. Každá cesta pěšky, na kole či na koloběžce uvolňuje na silnicích místo pro všechny, kteří autem jet potřebují – nebo prostě chtějí.
Naše město má v dopravě desítky let dluhů. Nikoliv v chybějících obchvatech a parkovacích místech, ale v podpoře ostatních typů dopravy. Teď jde jen o to, jestli chceme ztrácet další dekády sněním o automobilových utopiích, anebo jestli jsme schopni se kolektivně shodnout, že podpora cyklistiky a chůze pomůže nám všem – a falešný spor „cyklistů s automobilisty“ jednou provždy zaparkovat. (Dokud je kde.)
