Vzpomínku na legendárního boskovického hospodského, jehož poslední podnik Turbína fungoval i jako klub a svébytná kulturní scéna, napsal pro Ohlasy Jan Bařinka. Se Zdeňkem Palátem jsme také před několika lety vedli rozhovor.
Týden před koncem letošního roku, přímo na Štědrý den nás zastihla smutná zpráva. Po těžké nemoci zemřel Zdeněk Palát, osobitý hospodský, kterého jsme měli neodmyslitelně spojeného se dvěma podniky, které provozoval: nejdříve to byla hospoda Za Zrcadlem a poté v posledních letech především Turbína. Byly to hospody a současně kluby. Byla to místa s duchem, vytvářela kolem sebe specifickou komunitu a zároveň nabízela kvalitní a řekl bych i nadstandardní služby. A všechno to byla zásluha právě jednoho člověka, kterým byl Zdenál. On tomu dával všechno, on to celé vytvářel. Byl to jeho život, jeho autentická existence. Vtiskl těm hospodám svou osobnost tak moc, že bylo jasné, že bez něj pokračovat nemůžou, že Turbínu po něm nikdo nedokáže převzít tak, aby si svůj charakter zachovala.
Je pravda, že to nebyla hospoda pro každého. Byli lidé, kteří se tam našli, ale taky lidé, kteří už při letmém nakouknutí měli pocit, jako by tam nepatřili. Takže se to vlastně pořád tak nějak přirozeně filtrovalo, což bylo ovšem nutné k tomu, abychom se my, kdo jsme tam „patřili“, cítili dobře a bezpečně. Zdenál nabízel mnohem víc, než co bylo zřejmé na první pohled. Ano, vždycky měl kvalitně ošetřené a bezchybně natočené pivo, nabídka dalšího alkoholu snesla srovnání i s vyhlášenými bary v daleko větších městech a Zdenálovy kuchařské schopnosti byly taky vyhlášené. Ale taky uměl pozorovat a naslouchat, nabízel spoustu životní zkušenosti a moudrosti, měl neuvěřitelný kulturní rozhled a sedět několik hodin na baru a povídat si s ním nebylo žádné prázdné opilecké tlachání. Mockrát jsem tam s ním zůstával dlouho po zavíračce, poslouchal jeho barvité historky, rozebírali jsme hudbu, filmy, literaturu, případně jsme vedli hluboké debaty o životě.
Jak už jsem se zmínil, Turbína fungovala zároveň jako klub, důležitou složkou celé atmosféry byla hudba. Odehrál se tam bezpočet koncertů, diskoték nebo DJ akcí, ale i ve chvílích, kdy se zrovna žádná avizovaná akce nekonala, byla hudba víc než jenom kulisou. Zdenál věděl, komu může na nějaký čas svěřit kontrolu nad počítačem, z kterého se hudba pouštěla, často tak obyčejné posezení vyústilo ve spontánní večírek. Býval jsem jedním z těch, komu Zdenál věřil, a často jsem se o hudební složku celý večer staral. A měli jsme i společné oblíbené skladby, které jsme si pouštěli, když už v hospodě nikdo jiný nebyl.
Zdenálův přístup k životu byl pro mě velmi inspirativní. Žil autenticky a naplno. Dával své hospodě a svým lidem maximum a zároveň si to dokázal užít. Pokud se mu něco nelíbilo, dokázal to říct na rovinu a držet si svoje hranice.
Zdenále, děkuju. Bez tebe bych nebyl, kdo jsem. Děkuju za tvoje pivo, za tvou hospodu i za tvou osobnost. Cítím obrovský vděk, že jsem toho všeho mohl být součástí.
