Tak dlouho se snaží odborníci i poučení laici vysvětlovat, že architektura opravdu není jen starost o vzhled budov, ale úloha architekta je mnohem komplexnější a v posledku velmi praktická, až mě trochu jala obava, abychom na ten estetický aspekt zase úplně nezapomněli.
Tím nechci nijak snižovat vyjádření architektů a dalších odborníků k návrhu boskovické sportovní haly. Jejich stanoviska a postřehy jsou brilantní a jsou právě nejlepším dokladem toho, jak hluboce praktické je jejich uvažování.
Zároveň si ale dovoluji, na okraji této debaty, přece jen trochu akcentovat i to, že nová boskovická hala by měla být také pěkná. A to stávající návrh není.
Profesor Petr Osolsobě nám kdysi na přednáškách estetiky na brněnské filozofické fakultě říkal, že při úvahách o kráse se musíme dostat dál než k hodnocení líbí / nelíbí, obvykle založeném na psychologickém intuitivismu. Tedy že vnímání krásy má smysl kultivovat a rozvíjet, učit se mu – a ne skončit u toho, že každý to má holt nějak dané a víc není potřeba se s tím namáhat. Při nárocích na veřejnou stavbu za 150 – a možná mnohem víc – milionů korun bychom i ve věci estetiky snad o kus dál jít mohli.
Když si dovoluji říct, že hala ve stávajícím návrhu není pěkná, neznamená to, že někomu pěkná v duchu psychologického intuitivismu nemůže připadat. Estetika je opravdu komplikovaná, vkus také, ale ve městě, které se rádo označuje za kulturní, je centrem širšího regionu a staví na netriviální kulturní tradici a historii, bychom měli být ve snaze postavit nejen plně funkční, ale i hezkou stavbu ve svém přemýšlení o kráse otevřenější a vnímavější.
Estetické kvality můžu přiznat i něčemu, co se mi nelíbí a neodpovídá to mému individuálnímu vkusu. Chápu, že podobně negativně mohl na řadu lidí čistě vizuálně působit návrh Alberto Kalacha, přesto je jasné, že mimořádnou estetickou kvalitu měl. V odborných kruzích by se o něm možná vedly pozoruhodné a vášnivé pře. Ostatně jistotu nemáme nikdy, krása je ze své povahy vždy částečně prchavá, navíc estetické vnímání člověka i společnosti se vyvíjí a někdy dost prudce mění v čase, je to zkrátka komplikované.
O stávajícím návrhu by se však s pravděpodobností hraničící s jistotou žádné vášnivé pře v odborných kruzích nevedly. A nejen v odborných, nechci z krásy dělat elitářskou záležitost – prostě všude tam, kde je snaha se v chápání krásy dostat někam dál, vnímat dobový i společenský kontext, aktuální vývoj a styl, míru estetického poznání a chápání. Vnímání krásy je možné rozvíjet a pěstovat, stejně jako cit pro tvary, barvy, materiály. Je to kus duševní práce a vyplatí se naslouchat těm, kdo ji podstupují. Tady však není divu, že se ozývá ponejvíce ticho.
Naše aktuální hala totiž takto formulované nároky neplní a ani nemá ambici je plnit. Politici v procesu přípravy na tuto ambici totiž zcela rezignovali. Při všech potřebných debatách o praktickém uspořádání a fungování budovy bychom ale neměli úplně zapomenout ani na to, že máme právo chtít, aby nová veřejná stavba v Boskovicích byla taky krásná. Jakkoli je to s tím hledáním krásy a jejího konkrétního ztvárnění, do kterého už se vždy promítne i individuální vkus, obtížné.
Kdo ale určí vkus města? Tak se ptal už před pár lety v rozhovoru pro Ohlasy velmi trefně architekt Mirko Lev. A nabídl i velmi dobrou odpověď. Řešení tedy máme. Je to právě naslouchání těm, kdo se oboru věnují profesně.
Musíme ale dát politikům jasně najevo, že i na tomto záleží. I kdyby to mělo být až poslední v řadě, nesmí to z té řady úplně vypadnout. Žijeme v Boskovicích a chceme, aby to bylo pěkné město. A aby stavby, které samo město za veřejné peníze staví, byly esteticky hodnotné. Chtít to, možná není jen naše právo, ale spíš naše povinnost. Vůči generacím před námi, i těm po nás.
