V čase dlouhých zimních nocí je vhodné opět představit jedno tajuplné místo. Jestliže v dřívějších povídáních, věnovaných propadenému mlýnu pod Valchovem či boskovické Baště, byl nejdůležitějším tajemný příběh, v případě následující krajiny půjde hlavně o místo samé. Hluboká rokle, vymletá vodou do tvrdých hornin (amfibolitů) letovického krystalinika mezi samotou Na Kopci u Kněževíska a Letovicemi (ulicí Rybníky), má zvláštní jméno – Semerink.
Pomístní jméno (pojmenovávající místo mimo lidská sídla) Semering nejspíš nebude příliš staré. Bylo inspirováno alpským průsmykem Semmering, kterým prochází známá horská dráha Semmeringbahn. Železniční trať tam byla vyprojektovaná Karlem von Ghegou jako první evropská horská železnice s normálním rozchodem. V letech 1848 až 1854 ji stavělo téměř 20 tisíc dělníků, z toho asi třetina žen. Vlastní Semmeringbahn má něco přes 40 kilometrů a je součástí velmi vytížené rakouské Jižní dráhy z Vídně přes Štýrský Hradec (Graz) ke slovinským hranicím. Na trati je čtrnáct tunelů a šestnáct viaduktů, od roku 1959 je elektrifikována. Nádraží Semmering leží v nadmořské výšce 896 metrů. Od roku 1998 je zdejší horská dráha zapsaná v Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
V časech staré podunajské monarchie se po železnici k Jadranu dostávali i mnozí obyvatelé Čech a Moravy, nejen jako vojáci c. k. armády během prezenční služby. Jestliže otec inženýra Ghegy byl albánského původu – proto to exotické jméno – a stal se námořním důstojníkem rakouské flotily, také mnozí našinci působili na Balkáně jako učitelé, lékaři, lesníci, architekti, … Za všechny zmíním alespoň lesníka a vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela z Chrudimi či architekta Karla Paříka z Veliše u Jičína. Ten projektoval kolem 150 budov v Bosně, mezi nimi slavnou Vijećnicu, někdejší sarajevskou radnici, dnes budovu národní a univerzitní knihovny (bohužel velmi poškozenou při obléhání Sarajeva v roce 1992). Hned před ní ve čtrnáctém roce zastřelili arcivévodu Ferdinanda i s jeho manželkou Žofií Chotkovou, což všichni známe přinejmenším ze Švejka. Také následník trůnu habsburského urazil tenkrát minimálně část cesty za svým osudem po železnici.
Více Semerinků lze najít v českých zemích. Tak třeba u Janova nad Nisou (Jizerské hory) je Velký a Malý Semerink. Malý Semerink mají též v Rybništi v Lužických horách (na trati od Nového Boru směrem k Rumburku). Semmeringem (tentokrát psáno německy) jsou nazývány také některé úseky železničních tratí (Krušnohorským z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu, Teplickým opět krušnohorská Moldavská horská dráha či Slezským trať Šumperk – Jeseník – Krnov přes Ramzovské sedlo ve výšce 760 m).
Rakouský Semmering-Pass leží na pomezí horských skupin Randgebirge östlich der Mur („Hory východně od řeky Mury“) v Centrálních Východních Alpách a Rax-Schneeberg-Gruppe v rámci Severních vápencových Alp. O geologické stavbě letovického Semerinku se nebudu podrobněji šířit. Krystaliniku a amfibolitům jsem se věnoval před časem v kapitolce Bohuňovské skály. K amfibolitům se navíc ještě někdy vrátím. Přímo nad hrází přehrady Křetínka se totiž nachází velmi zajímavý významný krajinný prvek, registrovaný ochranou přírody jako Letovické amfibolity. Semerink je mnohem víc než geologií zajímavý geomorfologií (modelací terénu) a živou přírodou. V závěru třetihor a ve čtvrtohorách se dotvářela říční síť na území dnešní Moravy do dnešní podoby. Jak se okraj Hornosvratecké vrchoviny (součást Českomoravské vrchoviny) zvedal nad Boskovickou brázdu, řeky a potoky se čím dál víc zařezávaly do podloží. Čím větší spád (výškový rozdíl mezi dvěma body na toku), tím větší erozní schopnost. Eroze působená tekoucí vodou končí na hladině moře. Tu geomorfologové nazývají hlavní erozní bází. Pak je samozřejmě ještě mnoho dílčích erozních bází, třeba ústí říčky Křetínky do řeky Svitavy. Takovou dílčí erozní bází je i ústí bezejmenného, v podstatě jen občasného přítoku Křetínky od Kněževíska. Vody v něm sice moc nebývá, po jarním tání a při silných deštích se však může rychle rozvodnit. Nebezpečí bleskové povodně, ohrožující ulici Rybníky, je zmírněno zábranou, jakýmsi miniaturním suchým poldrem.
Kombinace odolného podloží (amfibolity) se značným výškovým rozdílem (kolem 100 metrů na vzdálenosti pouhé tři čtvrtiny kilometru) umožňuje nenápadnému potůčku vytvářet divy. Jeho ostře zaříznuté koryto (ve tvaru V) je obklopeno neschůdnými příkrými svahy. Odnášený materiál se pak po tisíciletí ukládá v ústí rokle, výše položené domy v Rybníkách stojí na štěrkovém náplavovém kuželu. Špatně přístupné lesní porosty v Semerinku jsou rájem zvířat, srnek, zajíců, lišek, divokých prasat, zpěvných ptáků. Les je tu smíšený – se smrkem (ten ale často odumřel), borovicí, jedlí, buky, jasanem a dalšími listnáči. Z dolního konce rokle navíc vychází pěšina, po které se dá posléze cestou nad zahradami dojít až do dalšího hlubokého údolí při silnici z Letovic na Zábludov. Pěšinu před desetiletími vybudoval (či alespoň upravil) letovický okrašlovací spolek. Mám ta místa moc rád, některé partie obecního lesa mají téměř pralesovitý charakter. Torza obrovských jedlí hned za posledními domy. Kde lze něco podobného vidět! Ale o „letovickém pralese“ až jindy.
