Krajiny Boskovicka: Bašta

Opět je tu zimní slunovrat, doba nekonečně dlouhých nocí a krátkých dnů. Zároveň však již tma začala prohrávat svůj boj se světlem, letošní nejdelší noc jsme prožili z 21. na 22. prosince. Více světla je signálem, že nás někde v dáli netrpělivě očekává jaro, i když si na něj ještě pár měsíců počkáme. Už aby byl aspoň začátek února, Hromnice, a denního světla o hodinu více.

foto: Hynek Skořepa

K temným nocím se opět hodí nějaký tajuplný příběh, místo opředené tajemstvím. Ani tentokrát za ním nemusíme chodit z města daleko. Jestliže před rokem jsem vás svým vyprávěním zavedl z Boskovic do lesů k Valchovu, k Zabořenýmu mlénku, letos stačí vyrazit Hradní ulicí kolem zámku k boskovickému hradu. Od něj je to pak už jenom kousíček na nejvyšší bod Hradního (Hradského) kopce (487 m), do míst s nápadnými valy, na Baštu.

Jan Knies ve Vlastivědě moravské (Boskovský okres, 1904) píše:

Záp. hradu, na nejvyšším místě horského hřebene, jsou zříceniny Bašty. Již jméno značí samo, že to bylo opevněné stavení na obranu vlastního sídla panského. Nejsou-li to zbytky hradu Boskovského, rozbitého za válek husitských neb ještě staršího, kterého dobyl král Jan Lucemburský r. 1313! Střed tvoří ssutina zdí, hlinou a listím pokrytá, zvaná „u tří sklípků“, kolem níž jsou mohutné dvoje příkopy; ve vnitřním studánka.

Názor vlastivědných badatelů z přelomu 19. a 20. století, že snad Bašta mohla být původním dřevěným boskovickým hradem, který byl později nahrazen kamenným šlechtickým sídlem, částečně dochovaným dodnes, se v literatuře tradoval až do nedávna. Zdá se však, že Bašta byla jen jakýmsi předsunutým opevněním, majícím zabránit nepříteli v obsazení vrcholku kopce, ležícího výš než vlastní hrad. Opevnění, které roku 1313 dobýval Jan Lucemburský během tažení proti odbojným moravským šlechticům, leželo s největší pravděpodobností na místě dnešního hradu.

Dlouho se také soudilo, že zbytky opevnění na Baště pocházejí až ze středověku. Teprve v roce 1979 PhDr. Antonín Štrof, archeolog a tehdejší vedoucí boskovické pobočky okresního muzea, odhalil na severním obvodu plošiny na Baště pravěký obvodový val se zbytky příkopu, lemující vrstevnici 475 metrů. Povrchovými sběry keramiky doložil osídlení slezské a platěnické fáze kultury lužických popelnicových polí (závěr doby bronzové, cca 500 let př. n. l.). Více se lze dočíst v knize Pravěk Boskovicka (Zuzana Jarůšková, Antonín Štrof, editoři, a kolektiv, Vlastivěda Boskovicka, svazek 3, Boskovice 2014).

Nápadnější valy v okolí vlastního vrcholu jsou pak skutečně středověké či ještě mladší. Bašta byla údajně znovu opevňována ještě počátkem 18. století v souvislosti s protihabsburskými povstáními v Uhrách. Povstalci tenkrát spolupracovali s Turky, hrozil vpád tureckých oddílů na Moravu. Když jsem o prázdninách v létě 1990 coby čerstvý student gymnázia brigádničil při archeologickém výzkumu na Baště, vykopali jsme v mohutném valu jižně od vrcholu sondu. Výzkum tenkrát vedl dr. Hladký, tehdejší šéf pobočky muzea. V sondě jsme narazili na kamennou zeď budovy s malým obdélníkovým okénkem (snad u sklepení), jehož ostění bylo z opracovaných opukových kvádrů. Našli jsme také nějaké střepy z nádob, výzkum však brzy skončil, protože muzeu došly peníze.

foto: Hynek Skořepa

Kousek odkryté zdi (snad šlo o pozůstatek budovy, v níž se v 18. století uchovával střelný prach) pak ještě nějakou dobu odolával povětrnostním vlivům. Opuka však není zrovna odolný kámen, dnes už v tom místě není po zdi ani stopy. Studánku ani kamenné oblouky, o kterých se píše ve sto let staré vlastivědě, jsem už na Baště neviděl. Nezbývá, než se spokojit s nákresem v knize uvedeným. Na obrázku jsou však zachyceny i dřevěné schody se zábradlím. Je proto otázkou, co ze základů bylo opravdu pozůstatkem středověkého opevnění, a co jen pozdější romantickou dostavbou. Každopádně ale byly ony oblouky mezi obyvateli Boskovic dobře známy, dostaly se totiž dokonce do pověstí. Jednu verzi vyprávění uvádějí Eva Kilianová a Oldřich Sirovátka v knize Zvonová studna (Brno 1964). Poslyšte tedy pověst o kavalírovi od tří sklípků.

Před dávnými časy stál v Boskovicích klášter a v tom klášteře vypomáhal v kuchyni chlapec. Jmenoval se Tónek. Byl to synek chudé vdovy, která jen s obtížemi živila pět dětí. Přišlo jí tedy velmi vhod, když Tónek donesl z kuchyně trochu jídla. Jednou byla v klášteře slavnost a Tónek se zdržel v kuchyni dlouho do noci. Když před půlnocí odcházel, kuchař ho ještě vyprovodil před klášter a díval se za ním, aby se mu snad něco nepřihodilo. Pod starou lípou u klášterní brány se Tónek najednou zastavil. Přistoupil k němu štíhlý pán, celý v černém. Na hlavě měl vysoký cylindr. Sklonil se k Tónkovi, něco mu povídal, pak vzal chlapce za ruku a vedl ho do lesa. Tím směrem, kde se říkalo U tří sklípků. Mezi lidmi se vyprávělo, že na tom místě kdysi stával hrad, ze kterého zůstaly jen tři kamenné oblouky, které prý vedou do zasypaných sklepení.

Kuchař měl o chlapce obavy, tak se pustil za nimi do lesa. Bylo to v zimě, sypal se sníh. Na cestě, kudy před tím šli Tónek a černý pán, však byly jen chlapcovy stopy. Kuchaře sevřel strašný strach, ale přemohl se a šel dál. Stačil ještě zahlédnout, jak černý pán zaťukal na jeden zasypaný vchod a pak i s Tónkem vstoupili do podzemní chodby. Ta se pak za nimi zase zavřela. Kuchař s obavou přemýšlel, co bude dál. Co když Tónek zůstane uvnitř navždycky? Jak utěší jeho nešťastnou matku? V tom se však stěna zase pohnula a neznámý pán s Tónkem vyšli ven. Kuchař zaslechl, jak pán říká Tónkovi: „Tady už běž sám dom, já se vrátím.“ Sotva to dořekl, zmizel. Kuchař ve tmě moc neviděl, ale všiml si, že pán měl vlídnou tvář a laskavé oči.

To už rychle spěchal k Tónkovi a vyptával se jej, kdo byl ten pán a co po něm chtěl. Chlapec jen krčil rameny, ale poodhrnul šátek z košíku, který držel v ruce. Košík byl plný zlatých dukátů! Tónek pak kuchaři vyprávěl, jak ho ten cizí pán vzal dovnitř do podzemí. Uvnitř byla ohromná síň a podél stěn stály bečky plné peněz a drahých kamenů. Uprostřed, na vysoké hromadě dukátů, seděl ohromný černý kohout s ohnivým hřebínkem a červenýma očima. Ale ani se nepohnul. Pán nabral Tónkovi do košíku dukátů a povídal mu: „Ty jsou tvoje, ať tě za ně maminka pěkně vychová.“ A ty peníze jim opravdu stačily, než Tónek vyrostl a začal vydělávat.

Svět se neustále mění a lidská paměť je zrádná. Klášter stál přece v Boskovicích až do roku 1784, než byl během reforem císaře Josefa II. zrušen a přeměněn v továrnu na výrobu barev (obrácené kotle na barvu dodnes slouží jako patníky u vjezdu do zámku). Klášterní kostel byl zbořen, bývalý dominikánský klášter pak v letech 1819 až 1826 přestavěn na zámek. Jak aspoň přibližně klášter s kostelem vypadal, můžeme vidět na kresbě, kterou zřejmě podle staršího vyobrazení překreslil pro Vlastivědu moravskou boskovický lékárník a vlastivědec František Lipka. Zmizela i lipová alej vedoucí ke klášteru. Starodávné příběhy však zůstávají zasuty v paměti lidí a občas se vynoří.

foto: Hynek Skořepa

Pokud tedy budete mít o svátečních dnech chvíli času a neodradí-li vás prudký výstup k hradu, zajděte na Baštu. Nejlépe v pozdním odpoledni, kdy už se bude šeřit. Postavte se mezi valy, zavřete oči a představte si, že před vámi ještě stojí ony tři kamenné oblouky. Můžete pak zkusit na jeden z nich zaklepat a dostat se tak k pokladům, které kopec skrývá. Ale pozor, černý kohout je jistě dobře hlídá! Možná bude lepší se spokojit s tím, že jste se jen pár kroků za městem octli v dramatické krajině, kterou jenom tak někde nemají. Dole v Pilském údolí temně hučí vody Bělé a zvuky města nejsou skoro slyšet. Světla civilizace nevidíte, nic v té chvíli neruší vaše soustředění. A tehdy si možná uvědomíte, jakým pokladem jsou podobná místa. Jejich cenu bohužel často poznáme, až když je ztratíme.

další seriály