Rozhovor s Pavlem Těžkým, frontmanem kapely Trní a učitelem hudby, který provozuje svoji vlastní hudební školu coby alternativu k základní umělecké škole. Povídali jsme si o situaci v kultuře, tvůrčí krizi, vývoji kapely Trní a její čerstvé obměně složení. Mluvili jsme také o učení hudby, ale i o současných Pavlových niterných hudebních pocitech.
V současnosti je v kultuře dost specifická situace kvůli koronavirové krizi. Jak jsi prožíval jaro a léto?
Přes tohle všechno jsou možnosti jak vystupovat, mě osobně to moc nepostihlo. S dětmi doma to bereme jako takové dobrodružství. Oni nechodili do školy a já byl s nimi doma – situace, kterou už asi jen tak za život nezažijí. Takže jsme se snažili si to maximálně užít. Samozřejmě je to něco jiného, než kdyby byly Boskovice zasaženy a bylo tady třeba 200 nakažených lidí, ale jinak jsme to brali docela s klidem.
Co se týče kultury a kapely, tak možnosti, kde hrát, byly, ale naše zpěvačka pracuje v domově seniorů a nechtěla se proto s nikým moc potkávat ve větším počtu. Takže jsme ani nezkoušeli a první koncert jsme měli až u skleníku na promenádním cyklu.
Bral jsi to jako příležitost pro skládání nových písniček, nebo třeba nové hudební projekty?
Abych ti řekl pravdu, já jsem to bral spíš jako odpočinek od hudby. Předtím jsme docela dost hráli a hlavně na rodinném domku je práce dost, takže jsem to bral spíš jako možnost nabrat nějakou novou inspiraci mimo muziku. Ale samozřejmě občas po večerech člověk tu kytaru vzal a něco zkusil.
Daly nucené prázdniny zrodit novým písním?
Ano, dvě jsem napsal. Jednu pro děcka a jednu pro Trní.
Dělali jste nějaké streamované koncerty například?
Nabírali jsme nového člena na klavír, takže jsem chtěl, aby se to usadilo a sehrálo a ani jsem do té doby nechtěl hrát. Ačkoliv nabídky byly.
Mělo by město regionální kulturu v krizi nějak podpořit?
Podle mě si šikovní umělci nějak pomohou, na naší úrovni to není potřeba. Samozřejmě co se týče nějakých větších profesionálnějších souborů, tak tam je to o něčem jiném.
No ale ty sám se hudbou živíš, ne?
No jasně, ale já mám hlavní příjem z výuky, a tam podpora od státu byla.
KZMB má kvůli škrtům snížený rozpočet. Nemělo by město naopak rozpočet kulturního zařízení zvýšit, aby tímhle způsobem podpořilo kulturu?
Já si myslím, že se i přes to všechno v Boskovicích neděje úplně málo. Takže je otázka, kde ty peníze jsou důležitější a musíme zvážit, kam je dát. Kultura ve městě nějak běží, Ivoš Legner si s tím v rámci možností poradil. Konec konců je tady spousta dalších, kteří kulturu dělají. Neustále jsou koncerty v synagoze nebo na Prostoru. Nevidím to, že by se kola zastavila a nic se nedělo. Pro mě je podstatné, že kultura neustále běží a funguje – a z toho mám dobrý pocit. Naopak mi přijde pozitivní, že posluchači, kteří přijdou dnes na koncert, jsou takoví lační. Někdy míň je víc.
Takže máš teď z koncertů po karanténní přestávce dobrý pocit?
Jo. Po těch třech měsících jsem se na to fakt těšil. Když hraje někdo intenzivně, tak je z toho unavený, jak hraje někde celý večer. Spíš by si radši zajamoval někde s kamarády a ty koncerty se mu časem přejí. Teď jsme hráli po té přestávce třeba dvakrát na westernu a bylo to supr.
Takže předtím ses cítil z hraní unavený?
To záleží. Vlastní muzika mě samozřejmě baví, lidi kolem mě taky, ale hrát po těch letech někde šest hodin v kuse není sranda. Buď to musí být hodně dobře sehrané, aby tě to hudebně bavilo, anebo musí být hodně dobrá parta lidí na podiu i pod ním. Jinak tady ty countrybály člověk vnímá jako šichtu. Když jedeš někam na festival hrát svoji muziku, tak to je moc fajn. Ale hraní někde celou noc mi, abych řekl pravdu, moc nechybí.
Novou desku chystám deset let
Trní bylo založeno v roce 1993. Jak vzniklo?
Začalo to už před vojnou, předtím jsem měl několik zkušeností v zušce. V patnácti letech jsem založil s kamarádama trampskou osadu a jeli jsme na festival ve Svojšici, tam jsem viděl bratry Nedvědy a byl to pro mě takový zážitek, že jsem potom hned začal hrát na kytaru. Brácha, který narozdíl ode mě chodil na kytaru do zušky, mě naučil pár akordů, takže jsem začal hrát docela pozdě. Hned jsem začal skládat svoje první písničky. Víceméně ptákovinky pro holky, jak už to tak bývá. Těsně před vojnou jsem se svou sestřenící, výbornou zpěvačkou, a Radkem Klonem, kterého jsem znal zase z trampské osady Černý havran, založil takové folkové trio. Hráli jsme společně různé písničky právě třeba od Nedvědů, ale ještě jsme nehráli svoje vlastní.
Pak na vojně jsem se potkal s klukama, kteří skládali už své písničky. Tam jsem hrál ve složení flétna a dvě kytary a začal psát hodně písniček. Když jsem tenkrát po dvou letech skončil na vojně, tak jsem si donesl domů třeba 20 písniček. Po vojně jsem už věděl, že chci založit nějakou kapelu, bavily mě různé hudební soutěže, kterých jsem se i na té vojně účastnil. Po vojně se rozpadla kapela KTO, ze které mě potom Libor Janků s Ivanem Čánim oslovili, protože věděli, že hledám muzikanty, a začali jsme společně hrát. Bylo to pro mě nové a barvitější, protože jsem do té doby hrál spíše v menším složení nebo sám.
Láká tě zahrát si i teď sólový koncert?
Na učilišti jsem jezdíval často sám na soutěže, na vojně občas taky, ale jak jsem zakusil hraní s dobrýma muzikantama, tak jsem sám vystupovat nechtěl. Necítím, že bych byl tak dobrý kytarista a měl tolik co nabídnout jako jednotlivec.
Trní stálo od počátku na tvé tvorbě?
Ano, hned druhý rok od toho, co jsme vznikli, jsme vydali první dvě kazety, kde byly kromě převzatých i vlastní písně. Kdybych nehrál svoji vlastní hudbu, tak bych asi nikdy nehrál tak, jak hraju, a nehrál bych s kapelou. Nejvíc mě naplňuje vlastní muzika, je to pro mě to největší muzikantské dobrodružství.
V roce 1994 jste vydali album Wild West City a Poklady a v roce 1999 album Pramen. Od té doby jste nic nevydali. Čím to? Máš tvůrčí krizi, nebo něco chystáš?
Já moc neskládám. Musím si to vysedět a poslední dobou většinou napíšu do roka tak dvě písničky, za kterými si stojím. Kapela si taky procházela různými obdobími, například jsme dřív hráli hodně zábavy na westernovém městečku, a to prostě nebyl ani důvod něco nového psát. Pak tam bylo mnoho obměn členů a hledání různých cestiček, kam by se kapela mohla ubírat. Jinak materiál na další desku mám, jen jde o to mít kapelu, která se sehraje a bude to cítit, abych si za tím mohl stát jako třeba za Pramenem.
Takže novou desku chystáš?
Jo. V podstatě už deset let ji chystám, ale čekám na ten správný impuls. Teď je priorita se hlavně pořádně sehrát.
Když vzniklo westernové městečko, tak to pro vás bylo nějakým způsobem zásadní?
Byla to určitě příležitost. To bylo období, kdy byl boom country, hodně jsme hráli a lidi na to hodně chodili. Dělali jsme například Silvestry v sokolovně. Western tomu vlastně asi dost pomohl, když v Boskovicích vznikl.
Trní je na obměny členů zvyklé, ale před několika lety došlo vlastně ke kompletní výměně celé kapely. To se ještě za celou historii kapely nestalo, ne?
Tam byla pak už cítit taková vnitřní vyčpělost. Celý soubor byl už unavený a nikomu se už moc nechtělo dělat nic navíc a tvořit novou muziku. Tenkrát mě to vnitřně strašně ubijelo. Někteří muzikanti z Trní ani vlastně nechtěli hrát vlastní písničky a měli to spíš jako takovou kapelu na přivýdělek, což jsem já nikdy nechtěl.
Třeba Svaťa Kotas, který je jeden z předních banjistů, nebo Pavel Šatný, výborný dobrista, byli spíš bluegrassoví hráči, kteří poslouchají americkou muziku a mají tu laťku hodně vysoko. Jednou mi říkal třeba Pavel: „Ty tvoje písničky jsou takovej Žalman.“ Někdo by to mohl brát jako poctu, ale já jsem věděl, jak on to myslel, že pro něho je samozřejmě i ten Žalman takovej „folkáč“ a že to vlastně moc nebere, stejně jako tu moji hudbu.
Takže to pro mě už nebyla tvůrčí atmosféra. Člověk se netěšil na ty lidi a neměl jsem pocit, že bychom z té hudby měli radost.
Napočítal jsem, že se v Trní prostřídalo přes 23 lidí, je to tak?
Bylo jich strašně moc. Spousta z nich tam byli jenom jako hosté, kteří s námi hráli třeba půl roku. Prostě jsem hledal různé lidi a někdy to sedlo, někdy vůbec. Někdy se stalo, že ten muzikant vyrostl natolik, že pak už mu byl ten rybníček malej a mně bylo samotnému jasné, že musí dělat něco dál. Tak se to stalo v případě Martina Krajíčka. Ten pak začal dělat svůj KK band, jejich muzika se mi strašně líbila a to je třeba něco, co mi na té naší hudební scéně chybí. Zrovna Martin v době, kdy hrál v Trní, strašně vyrostl. Když nastoupil do kapely, tak byl strašný rychlík a postupem času tomu začal dávat formu. Pak se člověk na ty jeho sóla opravdu těšil. Kolikrát jsem měl pocit, že mi hrál jakoby z duše. Takové věci jsou slyšet třeba v albu Pramen, kde jsem si Martinovu hru užíval.
Takže ty neustálé změny v Trní byla snaha kapelu někam posunout, hledání, co by jí prospělo? P řesně. Nejdřív jsem začal v triu, pak v šesti lidech. Pak najednou člověk dospěje k názoru, že míň je víc a začne to postupně redukovat. Ale třeba Petr Kmeč, výborný houslista, byl jeden z prvních, který odešel sám od sebe. Takže ty důvody změn byly různé.
A se současným složením kapely jsi spokojený? Máte teď netradičně ještě Karla Striu na klavír.
My jsme pár let kdysi hráli s klavírem. Když jsem teď postavil nové Trní, přemýšlel jsem, koho doplnit do té pětky. Klávesy mi vyplynuly jako logická možnost.
Jinak Ivka Voříšková a Michal Knödl jsou mí bývalí žáci, kteří předtím dělali kapelu Na větvi, se kterou byli taky velice úspěšní. Tam jim stačilo udat nějaký směr a oni pak sami makali a tvořili skvělou hudbu. Trní mě teď nabíjí novou chutí dělat hudbu, takže jsem spokojený.
Takže současné Trní je propojení Na větvi, tebe a Jirky Krajíčka?
Ano, v podstatě tři generací. Mě vlastně úplně původně oslovila Ivka a Michal, jestli bych s nimi nechtěl hrát v kapele Na větvi. Jenomže Trní v tu chvíli končilo, takže jsme to udělali tak, že jsme vytvořili Trní na větvi. Od začátku tohoto roku jsme se rozhodli, že se budeme jmenovat zase jenom Trní a vystupovat pod tou starou dobrou značkou.
Jak si na Jirku přišel, že s ním chceš dělat Trní?
Jirku Krajíčka jsem znal v tu dobu už dobře a on s náma už nějaké dva countrybály odehrál. Já mám mandolínu moc rád a taky Krajíček je jako Krajíček, takže Jirka byl jasná volba. Jirka je výborný kapelový hráč, a to zásluhou Pružin a Martina Krajíčka.
Procházela si kapela nějakou krizí?
Když jsem kapelu úplně rozpustil, tak jsem si procházel já sám takovou tvůrčí krizí. Ale nikdy jsem se s nikým nerozcházel ve zlém. Já ty lidi vidím moc rád a moc rád si s nimi občas i teď zahraju.
Máš teď vyhlídnuté další muzikanty do kapely?
Ne, pět je za mě maximum. Líbilo by se mi banjo nebo dobro. Chtěl jsem přibrat ještě Pavla Šatného, ale bohužel ze zdravotních a časových důvodů to nejde.
A nové projekty mimo Trní?
Na to už vůbec není prostor. Třeba něco přijde, ale určitě nic cíleně neplánuju. Chtěl jsem udělat folkový muzikál na westernu se svýma písničkama. Mám vizi udělat každý podzim ve skleníku koncert s Trním a další nějakou kapelou. Kde bychom třeba zkusili propojit dva rozdílné styly a odehrát několik písniček společně. Takové propojování mě docela baví.
Máš už nějakou hostující kapelu v hlavě na letošní podzim?
Je toho spousta. Třeba teď mě napadá Hovaduo, které mě poslední dobou baví. Švanca z Hovadua je moc šikovnej.
Jaká témata v tobě při tvorbě písní nejvíc rezonují?
Příroda a okolní přirozené věci. Dávám do toho hlavně svůj pocit. Spoustu starých písní, které jsou třeba trošku konkrétnější, už teď nehraju a hrát nebudu, protože bych se cítil trapně. Namátkou třeba Velrybí pláč z alba Poklady je sice oblíbená, ale pro mě už nehratelná písnička.
Jak bys označil styl, který hrajete?
Dřív jsme měli bluegrassové složení kapely a hráli jsme folk. To byl taky můj záměr. Tenkrát jsme to nazývali „nová akustická hudba“. Teď se ale za označení folková hudba už nestydím. Ale beru si inspiraci z bluegrassu, jazzu, country, rocku, swingu, takže to může být široké.
Vyučování trochu víc polidštit
Tvůj hlavní příjem je hudební škola. Jak tě to napadlo učit lidi na kytaru?
To mi takhle jednou Jerry Procházka, kamarád tramp, volal, že staví westernové městečko a jestli bych to nechtěl dělat s nimi. Tak se mi to zalíbilo, že jsem druhý den už nepřišel do práce. V tu chvíli jsme začínali víc hrát s kapelou a lidi mě začali znát. Proto se mi občas stávalo, že za mnou někdo došel, jestli bych mu ukázal, jak se něco hraje a tak. Tenkrát se mi začínaly tyto dotazy kupit. Kromě westernu jsem dělal i na pile, jenže tam zrovna nebylo tolik práce, a tak jsem udělal letáčky a od té doby mám dlouhý pořadník lidí, kteří čekají, až se něco uvolní. Teď mám kolem padesáti žáků. Polovina dětí a polovina dospělých. Dokonce teď mám mezi studenty i jednoho starého pána, kterému táhne na sedmdesát, a to je opravdová výzva.
Je mezi tím nějaký rozdíl – učit děti a dospělé?
Určitě. Já radši učím dospělé a puberťáky, protože ti když hrát nechtějí, tak ke mně chodit nebudou. To je fajn. U těch dětí je to horší. Ony jsou často nadšené ze začátku, ale pak nadšení opadne a na hodiny chodí bohužel už jenom z povinnosti, protože to chtějí třeba jejich rodiče.
Jaký je rozdíl mezi tvojí školou a ZUŠ?
Já ZUŠ neberu vůbec jako nějakou konkurenci, je to prostě jiná alternativa učení. Moje metoda spočívá v ořezání teorie na minimum. Takže učím tak, aby si děti mohly zahrát co nejdřív písničky s kytarou u táboráku. Zároveň se zaměřuji na zjednodušení teorie, kterou je nezbytné znát. Spousta lidí se naučí sama na kytaru, ale třeba nechápou, jak se tvoří akord, což se při hře na kytaru dost hodí. Najednou tě to začne víc bavit, protože to začneš i chápat, a to je pro mě podstatné.
Já osobně jsem byl jako dítě v ZUŠ na trubku a na klavír, akorát jsem vydržel vždycky tak rok a pak jsem odešel, protože mě to přestalo bavit. Takže své učení stavím na základě vlastních zážitků z dětství a své cesty ke kytaře. Ono vlastně hudbu na mé úrovni může dělat každý druhý, který u mě studuje. Není to nic těžkého. Musí to člověka jen bavit.
Takže ty jsi ten typický produkt ZUŠ, který měl nástroj spíš jako povinnost?
Tenkrát jsem byl na začátku strašně nadšený, ale po nějaké době jsem se stejně bál do těch hodin chodit, protože jsem necvičil a kašlal jsem na to. Takže vlastně ano.
A cílem tvé školičky je třeba i ty děti tolik nestresovat?
Přesně! Já pořád říkám, že chceme s nejmenším úsilím dojít co nejdál. Když se člověk posune do určité úrovně, tak na tu kytaru bude hrát už celý život a bude ho to bavit. Toho se snažím vždycky dosáhnout.
Myslíš si, že by se ty dva přístupy mohly nějak inspirovat? Nebyla by cesta v nějakém kompromisu?
Asi ano. Dokonce si myslím, že je ideální třeba začít na kytaru u mě a pak, když to ten žák myslí vážně, tak třeba může jít na zušku, kde mu dají větší základ teorie a pokračují s ním ve složitějších věcech. Třeba hraní podle not neodsuzuji a dokonce to sám občas se svými studenty dělám, ale je to věc, kterou více dělají v té zušce.
Nelákalo by tě být ředitelem ZUŠ a udělat nějaké reformy?
Já na to nemám vzdělání, nemám vystudovanou žádnou konzervatoř nebo tak. To by nebylo ani reálné. Asi by bylo možné vyučování trochu víc polidštit a posunout blíž k praxi, ale ono se to nejspíš i děje. Třeba moje dcerka Terezka teď čerstvě chodí na housle, takže to mám z první ruky a myslím si, že se nějaké polidštění výuky v ZUŠ děje. Martin Krajíček říká, že to záleží hlavně na učitelích.
Mně se třeba nelíbí, jak se děcka dávají od první třídy na zušku. To mi nepřipadá moc moudré a třeba zrovna Martin Krajíček je toho živoucím příkladem, protože on začal hrát na mandolínu taky až v pubertě.
Kolik studentů ti prošlo už rukama?
Tak to jsem nikdy nepočítal, ale myslím si, že by to mohlo být kolem 300 lidí.
Jsem trémista
Co ti dneska hraní dává nového a co se za tu dobu, co hraješ, změnilo?
Je to pro mě neustále dobrodružství ve vlastní muzice, vlastní hudba mě neustále baví a motivuje mě koncertovat dál. A pak taky skupina lidí, se kterými to dělám. Za ta léta jsem si zahrál s muzikanty na velice vysoké úrovni, ale když neberou to, co spolu hrajete, tak je ten výsledek poloviční. To jsem si uvědomil a to se asi nejvíc změnilo – kritérium, podle kterého si vybírám spoluhráče.
Těšíš se neustále na koncerty?
Když je to dobře secvičené, tak určitě, ale teď se současným složením se teprve sehráváme, takže je to v tomhle trošku stresující.
Trpíš trémou před vystoupením?
Já jsem trémista. Ze začátku jsem si asi víc věřil, tenkrát jsme se cítili jako Pink Floydi. Vyhrávali jsme Porty a byli jsme považováni za top country kapelu tady v okolí. Ale čím jsem starší, tím mám trému větší. Mnohem víc sám sebe řeším, jestli jsem neustále dobrý muzikant a jestli se náhodou nezhoršuji. V současnosti mám občas problém se za to, co dělám, postavit – a to třeba dřív tak nebylo.
Ticho vs. hudba?
Padesát na padesát. Mám chvilky, kdy jsem rád, když je ticho, a mám o tom i písničku. Někdy ti s někým může být dobře a nemusíš s ním mluvit. Komunikace není jenom o slovech…
