Rozhovor se sourozenci Kateřinou a Jirkou Krajíčkovými, zakládajícími členy skupiny Pružiny. Kapelu, kterou založili před deseti lety, dnes tvoří pět hudebníků ve věku od patnácti do devatenácti let. Bezpečně je poznáte podle modrobílých pruhovaných triček, v nichž vystupují. S Katkou a Jirkou jsme si povídali o tom, jaké je to od dětství hrát v kapele, jaký styl hudby hrají a jaké plány s kapelou mají.
Letos slaví vaše kapela Pružiny deset let. Proč jste se dali dohromady a v jaké sestavě jste tenkrát začínali?
KATEŘINA KRAJÍČKOVÁ (KATKA): Začali jsme hrát díky Martinu Krajíčkovi, který tenkrát učil na mandolínu v ZUŠ Boskovice a spojil nás dohromady a vždy nám pomáhal, ač s námi není v žádném příbuzenském vztahu. To bylo v lednu roku 2011. Tehdy Martin přišel s nápadem, že když už všichni hrajeme na nějaký nástroj, mohli bychom založit kapelu a hrát na Dětské Portě. Což je soutěž mladých hudebníků, kterou dlouhodobě pořádá turistický klub Stopa ve Skalici nad Svitavou.
JIŘÍ KRAJÍČEK (JIRKA): Já měl tehdy nějakých 7 let, hrál jsem na mandolínu a Katka na klávesy. Přidal se k nám ještě náš dobrý kamarád David Liber, který hrál na basu. A díky Martinu Krajíčkovi k nám přibyla ještě Eva Grundová, kterou jsme tenkrát vůbec neznali, ale skvěle jsme si sedli. Eva s námi hrála na kytaru a housle.
KATKA: Takže my jsme vznikli vlastně díky Martinu Krajíčkovi a Dětské Portě. Dali jsme si tehdy jméno A je to. Protože jsme chtěli na konci našeho první koncertu udělat podle vzoru Pata a Mata „A je to“. Asi dva měsíce jsme zkoušeli dvě písničky Okoř a Loď John B. A hned jsme vyhráli druhé místo. Pak jsme rok vůbec nehráli, ani nás vlastně nenapadlo, že bychom měli hrát dál. Až do další Porty, kdy nás zase oslovil Martin, ať to ještě zkusíme, když jsme loni byli úspěšní. Tak jsme v lednu 2012 začali zase trénovat. Já ke klávesám přidala ještě klarinet, na Portě jsem na něj zahrála asi pět tónů. Byl to můj úplně první koncert na klarinet a pro mě veliký úspěch. To mi bylo devět let. Na té druhé Portě jsme hráli už tři písničky, jednu z filmu Čert ví proč, pak Honky tonky blues a Máme doma šneka, což je taková dětská písnička, která se nám pořád líbí. Ještě ji hráváme na dětských akcích, ale jinam se už moc nehodí.
Kdy se z kapely A je to staly Pružiny?
KATKA: Ještě toho roku 2012, kdy jsme na jednu zkoušku došli neplánovaně v pruhovaných tričkách. Byli jsme tehdy spolu na dovolené u moře a jako praví námořníci jsme si koupili stejná trička, v nichž jsme potom hráli a podle nichž jsme se i pojmenovali Pružiny.
Takže to nebyla žádná promyšlená image, ale prostě náhoda?
KATKA: Ano, nic plánovaného. Tenkrát to vzniklo úplně samo, říkali jsme si, že je to vlastně dobrý a že takto budeme hrát. I když jsme pak často debatovali o tom, zda hrát stejně oblečení, tehdy jsme byli určitě jediní. Nikdo, koho jsme v našem okruhu znali, podobně nevystupoval. Tento trend vnímáme až v poslední době, kdy kapely mívají trika se stejnými potisky či nápisy, zatímco my to takto máme už devět let.
Jak jste pokračovali s Pružinami dál? Přibývali vám noví členové?
JIRKA: V roce 2013 se k nám přidal Honza Hanák s banjem. A myslím, že ve stejném roce i Eliška Aubrechtová, která zpívá a hraje na zobcovou i příčnou flétnu. Všechny nás dal dohromady vždycky Martin, který nám vlastně i vybíral písničky. Zkoušeli jsme nejprve u nás doma a potom pár let v ZUŠ Boskovice, když tam Martin ještě učil. Poslední tři, čtyři roky zkoušíme u nás doma už v podstatě sami. Martin za námi přijde několikrát do roka nám pomoct s nějakými aranžemi, jinak je to už jen na nás.
KATKA: Do roku 2014 jsme hráli v šesti lidech, pak odešla Eva Grundová a za dva roky i Honza Hanák, kteří s námi začínali.
Z jakého důvodu odešli?
KATKA: Odešli vždycky kvůli škole. Eva šla studovat klavír na konzervatoř do Brna a Honza nastoupil na gympl a už neměli tolik času. Kvůli vztahům to nikdy nebylo.
JIRKA: Náš kamarád David Liber, který s námi hrál od začátku, se chtěl vydat jinou cestou. Chtěl hrát více jazzové věci, což jsme nechtěli zase my, tak v začátkem roku 2017 odešel. A to nám pak Martin zase pomohl, dohodil nám Matyáše Plcha a před dvěma lety přišla Anička Oujeská. Tak doufám, že nám tato sestava, kdy hrajeme v pěti lidech, vydrží co nejdéle. Ono se nám to teď všechno krásně doplňuje, sestra hraje hlavně na klarinet, občas na irskou flétnu, do toho stepuje. Anička hraje na housle a kytaru, Matyáš na baskytaru, já na mandolínu, akustickou i elektrickou kytaru, banjo a ukulele, Eliška na zobcovou flétnu a elektroakustickou kytaru a kromě Matyáše všichni zpíváme.
Jaký styl hudby hrajete?
JIRKA: Nemáme vyhraněný žádný speciální styl, hrajeme všechno možné. Jen nemáme rádi rap a metal. Možná bychom přidali i rock, tomu se zas tak úplně nebráníme.
KATKA: No, rock spíš nee. Většina písniček, které hrajeme, jsou český folk. My jsme s Jirkou a tehdy i Davidem byli vychováváni ve folku a country, i Martin nás k tomu vedl. Poslední dobou hrajeme i písničky od českých moderních autorů, jako jsou Pokáč, Klus, Callta a další. Vždy je pro nás důležitá kytara a zpěv.
Dle vašeho playlistu hrajete různorodé písničky od Stinga, Nohavicu, přes lidovky a vánoční písně až k soundrackům k nejrůznějším filmům. Podle čeho skladby vybíráte?
JIRKA: Pokud se nám písnička líbí, naučíme se jí, uděláme pro ni svůj aranž. V hodně skladbách jsou nástroje, které nemáme, přetvoříme je tedy tak, aby se nám líbily a dobře se nám hrály. Což děláme dohromady s Aničkou a Eliškou. Jde nám hlavně o to, aby se to každému z kapely líbilo a skladbu si užil. Baví nás hrát všechno. Písně na koncert si vybíráme podle publika. Jiné věci zahrajeme pro dětské publikum, jiné na vánočním koncertě.
KATKA: Máme spoustu písniček, které jsme před sedmi, osmi lety hráli pořád a měli jsme je hodně rádi, ale teď už se jim spíš vyhýbáme. Nechce se nám je předělávat, nebo už se pro nás nehodí.
Jak dlouho vám trvá, než se novou píseň naučíte?
JIRKA: Jak co. Máme písničky, které jsme hráli jednou na oslavě narozenin a od té doby je hrajeme pořád stejně, protože se nám to tak líbilo. A pak jsou songy, které zkoušíme půl roku, ale pořád to není ono. Jinak je to v průměru asi měsíc. Domluvíme se, co chceme hrát, na druhé zkoušce to vymyslíme, pak se to naučíme a je to.
Zpíváte česky a anglicky, nebo i v jiných jazycích?
KATKA: Nejvíc česky, vybíráme si hlavně české písničky. Já sama nemám ráda, když čeští autoři zpívají anglické písničky. Nevidím k tomu důvod. My hrávali ze začátku spíše pro publikum ve věku našich rodičů nebo pro děti, tak mi přišlo zbytečné takové písničky hrát.
JIRKA: Mně se vůbec nelíbí, pokud Češi skládají písně v angličtině. Není mi to vůbec blízké.
Vy máte i svou vlastní tvorbu. Kdo skládá vaše písně?
KATKA: Já s Eliškou píšeme texty, Jirka k nim skládá hudbu. Jeden text s názvem To naše město složila i naše mamka, s hudbou jí tenkrát pomáhal Pavel Těžký ze skupiny Trní. Zrovna tuhle píseň jsme teď v lednu nahrávali. Uděláme k ní klip z fotek z deseti let našeho hraní. Videoklip máme v plánu dát na YouTube přesně v den našeho desetiletého výročí, což bude 14. března, kdy se koná letošní Dětská Porta ve Skalici. Protože tam to všechno začalo. A letos si tam zahrajeme po letech i my.
JIRKA: Já plánoval, že jako oslavu bychom mohli udělat koncert se všemi, kteří s námi kdy hráli a s jejich kapelami. Což by mohlo být tak pět kapel, ale není jednoduché to zrealizovat. Nevíme, jestli bychom to zaplatili. Ale pořád nad tím přemýšlím, uvidíme, jestli se nám to podaří.
KATKA: Když vidím, že kolikrát lidé do sokolovny nepřijdou ani na koncerty velkých hvězd, nevím, jakou šanci bychom měli my.
Jací lidé na vaše koncerty nejvíce chodí, jací jsou typičtí fanoušci Pružin?
KATKA: Podporují nás naše spřízněné kapely Zkusmeto nebo Nell. Oni chodí na naše koncerty, my zase na jejich. Jinak největší základnu tvoří naše rodiny.
JIRKA: Přesně se to nedá říct. Chodí mladší i starší lidé. Vždy záleží na typu akce.
Vaši rodiče se věnovali hudbě, máte to v genech?
JIRKA: Taťka hrál osm let na housle, když byl na základní škole, mamka taky. Na kytaru umí hrát oba.
KATKA: Kdyby taťka nehrál na kytaru a nevedl tábor, my bychom ani nevznikli. Před lety totiž začal vést Vatru, kam chodil i Martin Krajíček. Taťka zde hrával u ohně na kytaru a Martinovi doporučil banjo nebo mandolínu, protože na to tam tehdy nehrál nikdo. A tak se Martin ve čtrnácti letech začal učit hrát na mandolínu a pak dlouho vedl nás, takže je to všechno krásně propojené.
Dá se říct, jak dlouho trvalo, než jste začali hrát víc koncertů a pro rozmanitější publikum?
KATKA: Určitě se to dá říct. Ty první dva roky jsme kromě Porty nic jiného neměli. Pak jsme se vydali i na soutěž Brána do Brna. A to byly naše dvě stálice v prvních letech. Pak se přidaly jeden, dva koncerty, které nám domluvili rodiče či známí, ale moc toho nebylo. Až tak před čtyřmi lety jsme opravdu začali hrát více na různých akcích mimo Boskovice a mimo rodinné kontakty.
Jsou místa nebo akce, kde hrajete rádi, kam se vyloženě těšíte?
JIRKA: Myslím, že jsou to v podstatě všechny akce. My se na hraní vždycky těšíme, všechny nás baví, že si zahrajeme a budeme spolu.
Jak domlouvání akcí funguje, pořadatelé vás kontaktují sami, nebo je to na vás?
JJ: Kontaktují nás, anebo my sami víme, kde je jaká akce, tak se ozveme a oni bývají většinou rádi.
KATKA: Nejvíce nám pomáhá naše mamka, to je taková naše manažerka. Domlouvá akce, všude nás vozí, ale můžu říct, že poslední rok si nás lidé nacházejí sami, což mě vždy překvapí a mám z toho radost.
Míváte i po těch letech při hraní trému?
JIRKA: Já nesnáším hrát sám. Třeba když musím hrát na nějaké soutěži nebo jako doprovod na vernisáži, to nemám rád. Měl jsem problémy i na koncertech v ZUŠ. Ale při hraní s kapelou je to jiné. Užíváme si to, že spolu hrajeme, a pokud je někdo nervózní, umíme se navzájem podržet.
KATKA: Já bývám nervózní, když máme premiéru nové písničky. Jelikož dělám repertoáry, tak se ji snažím dát hned na začátek, protože dokud ji nepřehrajeme, nejsem v klidu a koncert si neužiju. Kdybych neměla na koncertech kapelu okolo sebe, na pódium nevylezu. V ZUŠ také mívám koncerty, vím, jak těžké to tam bývá zejména kvůli učitelům, kteří často přenášejí trému na své žáky. Vidím to okolo sebe často. Myslím, že se na žáky moc tlačí kvůli jednomu koncertu, na kterém je třeba jen dvacet rodičů a pár dětí.
Mohli byste za těch deset let Pružin vypíchnout událost, která vás nějak výrazněji posunula dál?
KATKA: To asi nejde jednoznačně určit. Myslím, že nás posouvá všechno. Každá dobrá zkušenost nás nakopne. Ale jako zážitek musím určitě zmínit, když jsme myslím v roce 2016 vyjeli do Polska do Rawy Mazowiecké, kde jsme hráli asi dvacetiminutový koncert. To byl pro nás velký zážitek.
JIRKA: Celou dobu jsme byli všichni pořád spolu, hodně jsme se sblížili a koncert se skvěle povedl.
Byli jste, kromě Porty, ještě na nějaké další soutěži, která vám ve vaší tvorbě pomohla?
JIRKA: My obecně soutěže nemáme moc rádi. Protože si na ně musíte natrénovat tři až pět písniček, takže několik měsíců nehrajete nic jiného než tyto písně a pak ztratíte čas na dělání všeho dalšího.
KATKA: Ano, velmi to brzdí chod kapely. Na Portu jsme jezdili asi sedm let a vždycky jsme ji vyhráli. Měli jsme pak pocit, že to pro ostatní kapely musí být docela demotivující. Tak jsme tam přestali jezdit, ač jsme byli za výsledek vždycky rádi. Jezdili jsme i na Bránu do Brna, což je soutěž od tábornické unie, kdy z každého kraje vybere odborná porota soutěžící do celorepublikového finále v Brně, kam jsme se probojovali vždycky. Zde pro nás bylo zajímavé, že porotci zpětně hodnotí, co se jim líbilo a co ne, a dávají doporučení, jak se zlepšit. Jenomže oni to většinou berou z pohledu soutěží a protože my je moc rádi nemáme, tak jsme to vlastně ani nevyužili.
JIRKA: Hudba je velmi subjektivní. Těžko se to dá posoudit jako ve sportu – kdo skočí dál, tak vyhrál. Hudba je o pocitu, co se komu líbí a co si z daného vystoupení sám odnese.
KATKA: My hrajeme prostě pro lidi. Aby je to bavilo a mohli si s námi zazpívat. Protože z vlastní zkušenosti víme, že pokud jsme na koncertě, kde interpreti hrají neznámé věci, nebaví nás to tolik, jako když si můžeme s někým celou hodinu zpívat. Proto naše písničky vybíráme hlavně tak, aby je lidé znali. A na soutěžích porotci chtějí spíš originalitu a vlastní písničky.
JIRKA: Ale mně by se líbilo prorazit s vlastními skladbami. Kromě Pružin hraju i s kapelou Trní. A vidím, že na jejich koncerty chodí lidé, kteří už jejich písničky znají a zpívají si s nimi. Kdybychom hráli na koncertě hodinu a půl vlastních písniček, které lidé znají, bylo by to skvělé.
Dalo by se říct, že toto je váš cíl nebo sen?
KATKA: Myslím, že to není až tak důležité. Mně stačí, když si s námi lidé zpívají jakoukoliv písničku. Ale kdyby zpívali ty naše, to víte, že by nás to těšilo. Ale velmi to záleží na publiku, pokud máme špatnou náladu a oni tleskají, tak hned ožijeme, a naopak.
Kde čerpáte inspiraci ke hraní a skládání?
JIRKA: Každý náš člen má inspiraci v něčem jiném, každý posloucháme něco jiného. Například já pořád nacházím nové a nové písně, které mě inspirují a posunují dál.
KATKA: Proto jsme takoví multižánroví. Každý z nás do Pružin přináší nový styl.
Nezabírají vám Pružiny veškerý volný čas?
JIRKA: My zkoušíme jednou týdně a pak už záleží na každém, jak to má. Koncertů míváme do dvaceti za rok, nejvíce hráváme před Vánoci a na začátku léta. Já hraji tři roky ještě s kapelou Trní a zvučím, takže mi to všechno zabere hodně času.
KATKA: Na podzim a na jaře moc koncertů nebývá. Teď víme asi o třech koncertech na letošní rok, ale předpokládáme, že se to naplní. Je pravda, že než jsme začali hrát s Pružinami, byli jsme s rodiči skoro každý víkend někde pryč. A od té doby, co hrajeme víc a Jirka začal s Trním, máme víkendy skoro všechny plné. Pořád jsme někde.
Neměli jste chuť toho někdy nechat?
JIRKA: Myslím, že tyto slabé chvilky tu byly často, ale vždycky jsme od nich upustili. My s Eliškou jsme se třeba velmi často na zkouškách hádali, někdy docházelo i k tomu, že jsme se poprali…
Třeba kvůli výběru písní?
KATKA: Ne, to s hudbou nemělo nic společného. Byly jsme skupina dětí s věkovým rozdílem čtyř let od sebe. A když je někomu šestnáct a jinému dvanáct let, tak se opravdu hůř spolupracuje. Každý byl trochu někde jinde. Když jsme v začátcích byli úplní malí, tak jsme se domlouvali na všem bez problémů, i teď už nám nějaké spory zmizely. Ale okolo desátého až patnáctého roku to bylo pro nás nejvíc náročné. Eliška chtěla s Pružinami skončit, i já si vnitřně říkala, že to už dál nezvládnu. Ale pak jsem si uvědomila, že je to přece osm let mého života a že to nechci jen tak zahodit. Takže krizi jsme měli několikrát, ale naštěstí jsme ji zažehnali. Ono je to těžké, my jsme s Jirkou sourozenci, navíc hodně temperamentní, takže není jednoduché se na všem vždy shodnout.
Co plánujete dál? Umíte si třeba jednou představit život bez Pružin?
KATKA: S kapelou chceme pokračovat, ale nevíme úplně přesně, jak to dopadne. Maty půjde na střední školu pryč a mě čeká vysoká škola. Teď jsme vymysleli klip a oslavu a čekají nás koncerty, na to se soustředíme. Ale nad koncem Pružin jsem přemýšlela několikrát. Zkoušky by mi nechyběly, to musím přiznat. Ale naše koncertování mě strašně těší, obzvlášť, když vidíme, že lidi mají radost, toho bych se vzdávala jen velmi nerada. Pro mě je prostě nemilá představa, že bych měla po deseti letech – tedy více než polovině svého života – s hraním třeba během měsíce skončit. Ale vím, že to jednou tak dopadne, protože se to nedá dělat pořád.
JIRKA: Pružiny mám rád, ale dokázal bych si představit život i bez nich. Ale vím stoprocentně, že bych nedokázal žít bez hudby. Je asi jedno, jestli by se jednalo o Pružiny nebo Trní nebo třeba jinou kapelu. Hudba mě provází úplně odmalička. Svou první mandolínu jsem dostal ke čtvrtým narozeninám, a i když jsem ji načas odložil a začal hrát jen s taťkou pár akordů, díky kterým jsem se naučil spoustu písniček, k mandolíně jsem se vrátil a neplánuji, že bych se hraní někdy vzdal.
Kdyby vás nějaká mladá začínající kapela požádala o radu, co byste jim poradili jako důležité pro chod kapely?
JIRKA: Aby je to hlavně bavilo. Pokud by cítili, že jim to nejde nebo je to nebaví, je lepší to nedělat.
KATKA: Ano, to je nejdůležitější. Ta radost z hraní je nenahraditelná.
Můžete ještě shrnout co je to, co vás na tom tak baví?
JIRKA: Celkově hudba. Být s lidmi, dávat ostatním radost. Pokud vidíme, že lidé přijdou unavení na koncert a odcházejí šťastnější, je to k nezaplacení.
KATKA: Také to považuji za nejdůležitější. Kdybych viděla, že to lidi delší dobu nebaví, nejspíš bych s tím sekla. Ta radost, kterou jsme schopni prostřednictvím hudby lidem dát, je pro mě to zásadní.
