V závěrečné části naší minisérie o Hermannu Ungarovi bychom se, moji milí přátelé, měli po bádání o autorovi a po jeho životě podívat trochu blíže na jeho dílo. A přiznávám se, že vůbec nevím, jak na to. Volám tedy na pomoc Jaroslava Bránského a po krátké imaginární poradě s tímto největším, bohužel již zesnulým, odborníkem na boskovickou židovskou tématiku je rozhodnuto – zaměřím se v Ungarově díle především na boskovické reminiscence, které jsou někdy dobře čitelné, jindy však skryté v různých šifrách, které se doktoru Bránskému podařilo důvtipně rozluštit.
Začněme povídkou „Muž a služka“, v níž hlavní postava první část svého života prožívá v ponurém prostředí sirotčince, druhou pak jako boháč v Americe. Sirotčinec umístil Ungar do nejmenovaného města, veškeré popisované reálie však odpovídají boskovické skutečnosti. V židovském městě v Boskovicích stával nadační dům továrníka Löw-Beera, kde židovská obec pečovala o tři sirotky a tři starce. Dům stál nedaleko synagogy, dvorem sousedil s domy křesťanů na náměstí a jeho zevnějšek byl do detailů převzat do povídky. Velmi živě je popisován správce chudobince, jehož Ungar pojmenoval po Josefu Mayerovi, svém učiteli v židovské škole. Skutečný správce jménem Samuel Zobel se ovšem v literárním portrétu poznal a cítil se jím velmi dotčen. V povídce je zmiňován také nový zájezdní hostinec u nádraží, což je dnešní hotel Slávie.
Pojďme dál a podívejme se na povídku „Historie jedné vraždy“, což je přehlídka skutečně odpudivých lidských bytostí. Příběh se opět odehrává v nejmenovaném městě, Boskovice jsou zde však snadno k poznání. Doktor Bránský identifikoval dům u kostela, kde bydlel hlavní hrdina, vzpomněl si i na popisované pendlovky s mouřenínem, které jako dítě vídával ve výloze hodináře Aloise Vašíře. Hostinec U Zlatého hroznu, kde hrdinův otec, posměšně nazývaný generál, systematicky propíjel zbytky své lidské důstojnosti, je Lindův dům na jižní straně Masarykova náměstí. Samotný hrdina, mladičký chlapec, který svůj příběh vypráví v ich-formě, musí denně kromě studu za otce snášet také příkoří, ponižovaní a šikanu od hrbáče Haška, u nějž se učí holičem. Snad by čtenář s tímto polosirotkem i soucítil, ale nelze to, neboť nám tento duševně pokřivený mladík chladně a bez emocí popisuje, jak ve volných chvílích krutě a promyšleně týrá kočky, mučí je i několik hodin, než ubohá zvířata naleznou úlevnou smrt. Brr! Hrbatý holič Hašek je esencí snad všech lidských odporností – devótní a úlisný, vlezlý a prolhaný na straně jedné, na straně druhé nesmírně krutý, surový, zvrácený. Stejně tělesně postižený holič opravdu žil na boskovickém náměstí po první světové válce, tak snad se mu tato Ungarova povídka nedostala ke čtení, to by zcela jistě spáchal sebevraždu.
A tím se dostávám k motivu sebevraždy, který se objevuje v Ungarově díle nejednou. Často je evokován vzpomínkou na nešťastného spolužáka Štěpána Skalského, který se jako šestnáctiletý v roce 1909 oběsil nedaleko boskovického hradu. Oběsí se také student Laub v románu „Třída“. Tento román se celý odehrává v Brně, i zde však Jaroslav Bránský dokázal objevit odkaz na boskovické reálie, a to v podobě jmen dvou učitelů. Zkostnatělý, zakomplexovaný a velmi ubožácký učitel se jmenuje Blau, jako protiklad zde stojí jeho mladý, pohledný, sportovně a moderně založený kolega Leopold. Učitel se jménem Leopold Blau skutečně učil v boskovické škole, jeho dcera Margarete byla Ungarovou spolužačkou. V románu vystupuje také obžerský a pijanský strýc Bobek, jehož předobraz našel Ungar v boskovickém židu Jakobu Berischovi, proslulém jedlíkovi.
Nedaleko Boskovic, na silnici mezi Lhotou Rapotinou a Skalicí nad Svitavou se odehrál v roce 1923 kriminální případ, který Ungar proměnil svým literárním zpracováním v perfektní sociologickou studii a nazval ji „Vražda kapitána Haniky“. Případ podváděného kapitána a dvou bezcitných, hamižných ženštin – jeho manželky a tchýně, a devatenáctiletého vraha Veselého, tehdy vzrušoval celé Československo a se zájmem se setkala i Ungarova verze, která vycházela v českém překladu na pokračování v brněnských Lidových novinách v roce 1926. Samotné Boskovice se v textu objevují hned několikrát.
Zajímavý odkaz k Boskovicím obsahuje kratičká próza „Alexander Fragment“, která snad měla být úvodem k delšímu románu. Znovu se zde objevuje motiv sebevraždy chlapce, který se dle slov hlavního hrdiny Alexandra oběsil v mlází na tenkém stromě. Alexander není spokojen se svým jménem a tak o něm přemýšlí takto: „Byl bych se rád jmenoval Antonín jako otec. Ale ještě raději bych se byl jmenoval Cyril nebo Metoděj jako naši patronové, kteří mají pestře natřený pomník, který stojí při vstupu do obce. Docela přesně si na ten pomník vzpomínám, i když už nyní uplynulo dvacet let, co jsem jej viděl naposledy. Oba světci stojí vedle sebe, jeden drží v ruce kříž, druhý bibli. Vypadá to, jako by byli na cestě do naší obce. Pomník světců se v den jejich svátku věnčí květinami a ten den se nemusí jít do školy.“ Poznáváte sousoší Cyrila a Metoděje u boskovického nádraží? Alexandrovo vyprávění o tom, jak bohatý židovský spolužák chodil do klavíru, je vlastně autobiografická vzpomínka na to, jak se mladý Hermann učil hrát na klavír u učitele Slováka v Komenského ulici.
V Ungarově díle se objevuje jen málo příjemných a sympatických postav. Pro mne je touto postavou Josef Colbert v povídce „Colbertova cesta“, který je snad dětinský a pošetilý, zároveň však roztomilý ve své bezbřehé lásce k Francii a francouzskému jazyku, jíž podřizuje celý svůj život, a který umírá náhle v 52 letech na konci svých příprav na velkolepou cestu do Paříže. Ungar tak dost možná chtěl vzdát poctu své matce Jeanette, která byla Francií a jejím jazykem taktéž celoživotně okouzlena.
Na konec jsem si nechala prózu „Zmrzačení“. Jaroslav Bránský vystopoval podle několika indicií, že oba podivní hrdinové zcela jistě pocházejí z Boskovic, ačkoliv jinak se celý román odehrává v Praze. Tento nervy, smysly i duši drásající příběh si k dramatizaci vybralo pražské divadlo X10 a my se snad v dohledné době dočkáme i jeho uvedení v Boskovicích. Přečetla jsem si všechny dostupné informace, recenze, názory i rozhovory, které o této inscenaci vyšly, a nemohu se dočkat, až osobně porovnám „zmrzačené“ Ungarovy hrdiny románové s těmi divadelními.
Co říci závěrem? To, co řekl v roce 1933 spisovatel a překladatel Pavel Eisner, že Ungarovo dílo je psychoanalytické peklo? Upřímně řečeno, je. Ale o tom jsem dnes mluvit nechtěla. Mým cílem bylo upozornit na to, že Hermann Ungar, tento mimořádný zjev mezi německy píšícími autory, který své rodiště opustil de facto v deseti letech, je měl stále pod kůží. Boskovice se v jeho prózách opakovaně objevují, byť třeba jen marginálními detaily, ale i ty dokazují, že Hermann Ungar měl Boskovice rád, vzpomínal na ně a po celý svůj nedlouhý život se sem stále vracel, ať už v realitě, či ve svém díle.
