Příběhy z ghetta: Hermann Ungar žije!

Ovšemže žije stejně jako jiní autoři ve svém literárním díle, po delší době však ožil opět také na jevišti, a to na scéně pražského divadla X10, které loni uvedlo dramatizaci Ungarova románu Zmrzačení. A přicházím s dobrou zprávou, že tato inscenace by měla být v letošním roce uvedena i v Boskovicích. V této souvislosti jsem se rozhodla, milí přátelé, že se opět již poněkolikáté vrátím k tématu „Hermann Ungar“, a sice formou třídílné minisérie, kdy si společně uděláme jakési opáčko z Hermanna Ungara.

Z inscenace Ungarova románu Zmrzačení divadla X10Z inscenace Ungarova románu Zmrzačení divadla X10   foto: Dita Havránková

A bezpochyby se s tímto nejvýznamnějším rodákem z židovských Boskovic budeme setkávat i v budoucnu, neboť téma Hermann Ungar v sobě skrývá vrstvy ještě zdaleka ne plně prozkoumané.

Dnes se pokusím přiblížit alespoň částečně bádání o Hermannu Ungarovi, druhý díl pojedná o Ungarově životě a třetí o jeho díle.

Hermanna Ungara můžeme směle zařadit do takzvaného Pražského kruhu kolem Maxe Broda, tedy mezi německy píšící autory, žijící v době 1. republiky v Praze. Je s podivem, že sám Max Brod v 60. letech tvrdil, že Hermanna Ungara vůbec neznal, což je téměř vyloučené, neboť se zcela jistě potkávali v redakci Prager Tagblatt, Ungar Brodovi dedikoval svou prvotinu Chlapci a vrazi, a Brod pak po náhlé Ungarově smrti v roce 1929 napsal nekrolog, v němž Ungarovu příbuznost s Pražským kruhem jednoznačně potvrzuje. Pravdou je, že Ungar stál ve stínu svých úspěšnějších literárních souputníků. Jeden z mála, který si jeho díla pozorněji všímal, byl známý jazykovědec a překladatel Pavel Eisner, který ovšem svůj podrobný rozbor Ungarova díla v roce 1933 zakončil zhodnocením, že se jedná o psychoanalytické peklo.

Po tomto pochmurném soudu se kolem Ungara nadlouho rozhostilo hluboké ticho. Příčin byla celá řada. Když pominu zásadní historické skutečnosti (2. světová válka a nevstřícný postoj totalitního režimu ke všemu židovskému) jednalo se o autora, jehož literární dráha byla příliš krátká, svá díla vydával v malých nákladech, mnohé drobnější věci zapadly v časopisech, překlady do češtiny byly minimální a především jeho dílo mohlo jen stěží vyhovovat většinovému čtenářskému vkusu. A tak první průlom u nás znamenaly Kafkovské konference v Liblicích (1963, 1965), v 60. letech se také objevují první odborné práce o Hermannu Ungarovi z pera germanistky dr. Pátkové. Zanedlouho nato nastal „ungarovský boom“ v sousedním Německu – no tak dobře, boom to zrovna nebyl, ale určitě probuzený zájem odborný i umělecký, některá Ungarova díla byla dokonce uváděna jako televizní inscenace. Po průlomové práci na ungarovské téma autorky Nanette Klemenz z roku 1971 se o něco později objevuje mladý, nadšený badatel a editor Dieter Sudhoff, který se životu a dílu Hermanna Ungara věnoval již ve své doktorské práci a pak po celou svou profesní kariéru. U nás, myslím tím přímo v Boskovicích, napsal v roce 1965 o Ungarovi práci místní historik Miloš Melichar, ta však zůstala pouze v rukopisné podobě.

Zhruba ve stejné době, kdy se v Německu hlásí ke slovu Sudhoff, vstupuje na ungarovskou scénu plnou parou boskovický rodák dr. Jaroslav Bránský. Ten sice již v 80. letech napsal několik článků o Ungarovi do regionálního tisku, zásadně však toto téma rozvinul až po roce 1989. Zůstane jeho trvalou zásluhou, že kompletně přeložil Ungarovo dílo z němčiny do češtiny – vyšlo ve dvou svazcích pod názvy Romány a menší prózy a Hry, dopisy, publicistika. Zatímco první díl je již řadu let beznadějně vyprodán, druhý je ještě možno zakoupit v boskovické synagoze. Obě knihy jsou vybaveny bohatou obrazovou přílohou a odborným textem Jaroslava Bránského. Na obálce obou svazků najdeme reprodukci obrazů z „boskovických židů“, jejichž autorem byl Karel Krejčí, Ungarův položidovský bratranec.

Velkou příležitostí pro dr. Bránského bylo sté výročí narození Hermanna Ungara v roce 1993, kdy v rozhlase vystoupil se samostatným pořadem o tomto spisovateli, Český rozhlas nastudoval také několik Ungarových povídek. Jaroslav Bránský jako tehdejší předseda Klubu přátel Boskovic inicioval zhotovení pamětní desky na rodném domě Hermanna Ungara ve Zborovské ulici, autorem desky je brněnský sochař Bedřich Čelikovský.

Dr. Bránský velmi intenzívně spolupracoval s dr. Sudhoffem, velmi si rozuměli a jejich elektronické přátelství (myslím, že naživo se nikdy nesetkali) ukončila až náhlá a předčasná smrt Dietra Sudhoffa. Zemřel zcela nečekaně roku 2007 ve věku pouhých 52 let. Tento vzdělaný vědec a badatel působil jako docent na univerzitě v Paderbornu, kde přednášel studentům o moderní německé literatuře. Ve sféře badatelské se pak věnoval s vášní a láskou dvěma literárním subjektům, byl to jednak Hermann Ungar a pak všem dobře známý Karel May. O tom napsal řadu knih a statí, byl spoluautorem pětidílné Kroniky Karla Maye a členem Společnosti Karla Maye. Nevím, jak to dnes mají děti kolem deseti let, ale pro mne v tomto věku byl Karel May autorem naprosto stěžejním! A tak si myslím, že dr. Dietra Sudhoffa je třeba ctít a milovat, neboť pro lidstvo svým odborným zájmem o dvě tak nesouměřitelné osobnosti literární, mezi které spravedlivě dělil svou pozornost, učinil více než dost. Howgh!

Vraťme se však zpět k Hermannu Ungarovi. Dodnes mne velmi těší, že se dr. Bránský dožil uvedení Ungarovy hry Altánek, kterou svého času mělo na repertoáru prestižní pražské divadlo Ypsilonka. Pro inscenaci byl použit překlad Jaroslava Bránského, a tak není divu, že byl pozván do Prahy na premiéru a byl s realizací této Ungarovy hry velmi spokojen. Usiloval tenkrát ve spolupráci se zástupci profesionální boskovické kultury, aby byl Altánek uveden v Boskovicích, to se ovšem vzhledem k náročným technickým podmínkám uskutečnit nepodařilo.

Tak se do mě vkrádá pocit lítosti, že provedení Ungara na divadelních prknech už podruhé Jaroslav Bránský nezažije. Ale říkám si, že by tomuto počinu byl určitě rád, protože je to především jeho velkou zásluhou, že Hermann Ungar žije!

další seriály