Formou třídílné série si připomínáme osobnost spisovatele Hermanna Ungara. Po prvním díle, který přiblížil ungarovská bádání, se dnes dostáváme k jeho životu – a to trochu netradiční formou, jako by nám sám spisovatel odpovídal na titulní otázku: Kdo jste, Hermanne Ungare?
Kdo jsem? To opravdu někoho zajímá? No, řekl bych, že jsem spisovatel, dramatik a publicista, ale to nechť posuzují čtenáři a kritikové. Také jsem bývalý nudný státní úředník, k tomu by se mohli zase vyjádřit mí nadřízení a kolegové. Do třetice jsem zajisté manžel a otec, což by nejlépe zhodnotila má žena Grete. A tak zbývá už jenom Hermann Ungar člověk, pramálo zajímavá osoba, která má ale své pocity, zážitky a vzpomínky. Možná právě vzpomínky na dětství strávené v Boskovicích budou tím, co čtenáře zaujme.
Na svět jsem přišel 20. dubna 1893 v Boskovicích a nenarodil jsem se špatně. Nemám teď na mysli skutečnost, že rodina Ungarů patří v mém rodišti k těm nejzámožnějším, ale spíše to, že oba mí rodiče jsou vzdělaní a citliví lidé. Také se chlubíme významnými předky, vždyť mezi ně patří i slavný učenec a talmudista Machcít ha-šekel! Zakladatelem rodinného bohatství byl můj praděd Marcus, provozoval „na asfaltě“ výrobnu kořalky a také hospodu, která se odjakživa nazývala „U Císařky“. Marcus se prý rád chlubil, že oprávnění ke své živnosti dostal od samotného císaře, což poněkud přeháněl, neboť je dostal pouze od císařského gubernia, ale název se vžil a užívá se teď i na novém domě. To je dům na Zborovské ulici, který koupil děd Hermann a přenesl sem rodinný podnik. A v tom domě jsem se o řadu desetiletí později narodil já i moji dva sourozenci.
Můj otec Emil, syn Hermanna, chtěl být původně rabínem, nakonec studoval v Praze práva, ovšem po nečekaném úmrtí svého otce se vrátil do Boskovic a ujal se řízení podniku. Je praktický a má – na rozdíl ode mne – obchodního ducha, ale udržel si i své intelektuální zájmy. Studuje filozofická díla, bibli čte nejraději ve francouzštině, Homéra a Shakespeara vždy v originále. A v židovské obci je velmi vážený, byl dokonce v době mého dětství židovským starostou. Moje matka Jeanette pochází z významné židovské rodiny Kohnů z Jemnice, je to cituplná žena, plná vřelé mateřské lásky, a díky ní bylo naše dětství skutečně krásné. Matka miluje francouzštinu, často navštěvovala na zámku hraběnku Mensdorff-Pouilly, aby spolu hovořily v tomto jazyce a také poslouchaly francouzský rozhlas. Tomu je bohužel již konec, matka trpí závažnou oční chorobou, kvůli které zcela oslepla.
Mám dva mladší sourozence, bratr Felix již pilně napomáhá otci ve vedení živnosti, sestra Gertrud je dětskou lékařkou, přesvědčenou sionistkou a žije v Palestině. Nemám zatím žádné synovce či neteře, ale těch se snad dočkám.
V rodných Boskovicích se započala má umělecká dráha. Již v osmi letech jsem sepsal divadelní hru Valdštejn, kterou jsem také sám zrežíroval a sehrál hlavní roli. Ó ta tvůrčí muka, když se ve mně rval autor s režisérem a interpretem zároveň! Ale dílo jsem dovedl do finální podoby a předvedl ve světové premiéře svému publiku, které sestávalo z rodičů, příbuzných, spolužáků a kamarádů. Můj úspěch a sláva byly poněkud umenšeny nápadem bratra Felixe, který byl lepší cvičenec nežli herec a umanul si, že se svými druhy hned po mé hře předvedou ještě tělocvičné vystoupení, a tím ukážou svou nadřazenost sportovní nad tou mou uměleckou. Ale spolkl jsem tuto hořkou pilulku a s bratrem a jeho druhy se podělil velkoryse o výtěžek ze vstupného, který jsme společně proměnili v nejrůznější laskominy.
V době svých středoškolských studií na brněnském gymnáziu jsem napsal ještě několik divadelních her, předčítal jsem je svému spolužákovi a nejlepšímu příteli Viktorovi, následně je pak všechny sebekriticky zničil. Zcela jistě jsem dobře učinil.
Přišla léta vysokoškolských studií, světová válka, zranění, různá zaměstnání. Nyní žiju v Praze se svou rodinou, manželkou a dvěma syny. Do Boskovic zajíždíme často, zvláště starší syn Tomík si mé rodné město velmi oblíbil. Mladší syn Saša se narodil teprve letos v březnu, takže teď jsou cesty omezeny, navíc moje matka se v současnosti léčí se svou oční chorobou v Praze, jsem rád, že jí mohu být nablízku. No, a pokouším se neustále psát. Zaslechl jsem, že se o mně hovoří jako o moravském Franzi Kafkovi, to mi připadá dost směšné, vždyť já dílo tohoto spisovatele vůbec neznám, ani jej osobně. Pokoušel jsem se od Kafky přečíst jedinou věc, a to povídku Hungerkünstler, ani jsem ji nedočetl. Nejvíce si vážím pochvalných kritik od německého spisovatele Thomase Manna, ostatní chválou příliš neplýtvají. Ale momentálně je mi to jedno. Představte si, že za dva měsíce uvede berlínské divadlo v premiéře mou hru Gartenlaube. Nemohu myslet na nic jiného, jsem nervózní a šťastný, přemýšlím, kolik mi dají asi volňásků, chci pozvat rodiče, příbuzné, přátele. Taky jsem natrvalo před pár dny opustil státní službu, chci být volný jen pro literární tvorbu. A taky si přeji dobře vychovat své syny, hodně cestovat, ještě tolik chci toho v životě dokázat! Tak mi, prosím, držte palce!
V hluboké úctě Váš Hermann Ungar
V Praze 20. října 1929
