Nedaleko Svitávky, hned vedle někdejšího zájezdního hostince (zároveň poštovní a přepřahací stanice) z 18. století U Labutě, ve kterém na noc hledali střechu nad hlavou kočí a další cestující na tehdejší císařské silnici z Brna do Svitav, se nachází louka. K této louce mám zvláštní vztah. Ač leží v nivě Svitavy nedaleko od řeky, neoplývá bohatstvím zajímavých mokřadních kytek, které mám rád. V době, kdy tomu tak možná bylo, jsem moc květin ještě rozeznávat neuměl.
Přes Svitávku, kolem samoty U Labutě, jsme jezdívali s rodiči autobusem z Boskovic do Letovic, na návštěvu k babičce a dědečkovi. Dnes tu cestu po rušné silnici nemám rád, tehdy byl ovšem provoz výrazně menší a ona cesta se vyznačovala několika zpestřeními. Jednak se ještě projíždělo Mladkovem, v jehož centru byla výrazná křižovatka. Autobus zabočil vpravo a projížděl pak úzkou silničkou lemovanou alejí mohutných topolů, aby pak před Svitávkou podjel po mostem staré německé dálnice. Asi v polovině 80. let byla zbudována silnice nová, částečně využívající zemního tělesa zmíněné říšské autostrády. Dodnes zřejmě žije v Boskovicích několik pamětníků, kteří vzpomínají, jak se za války coby děti chodili dívat na tehdy nevídané moderní stroje, které dálniční násep stavěly.
Po dostavbě nové silnice, obcházející Mladkov, zmizela úzká silnička i s topoly, dnes jsou na jejím místě pole. Jen ten bývalý dálniční nadjezd nad někdejší okresní silnicí zůstal, málokdo si ho však všimne, jak je zarostlý buřinou a obestavěný reklamními poutači. Ale zpět k oněm dávným cestám autobusem. Z návsi (či náměstíčka) ve Svitávce se projíždělo uzoučkou uličkou mezi starými domky, dnes je tam vjezd zakázán. Pod železničním viaduktem se pak autobus dostal skrz trať právě k louce, o které chci dnes psát. Mezi Zboňkem a Letovicemi se potom ještě nejezdilo údolím, nýbrž přes prudký kopec kolem letovického zámku, který v tuhých zimách za sněhu a náledí pravidelně zastavoval dopravu na hlavní silnici č. 43. A do náměstí v Letovicích se vjíždělo kolem mlýna s podloubím a pak přes most nad ramenem Svitavy. To všechno si však pamatuji už jen velice matně, kde jsou ty časy. Vody Svitavy v tom místě už dávno plynou podzemním potrubím a průtah na ulici Pražská trhá město doslova ve dví.
Louka U Labutě se jednoho dne v časech mého dětství změnila v pole. Předtím byla důkladně meliorována, jak bylo v závěru socialistické éry zvykem. O příčinách často nesmyslných a velmi nešťastných meliorací, které měly se zlepšováním půdních vlastností (odtud meliorace, z latinského melioratio – zlepšení) pramálo společného, jsem nedávno psal v povídání o Nyklovickém potoce. S důsledky se právě nyní tvrdě potýkáme, protože odvodnění mokřadů a napřímení koryt vodních toků urychlilo odtok vody z krajiny a spolu s klimatickou změnou jsou jednou z příčin současného sucha. Nic na tom nemění fakt, že nejdřív se nám příroda mstila povodněmi, na Svitavě hlavně v létě 1997. Necitlivé zásahy do krajiny se totiž mohou projevovat různými, třeba zcela protichůdnými způsoby, jejichž společným projevem jsou výrazné extrémy.
Když ještě U Labutě bývala louka, každé jaro se na ní u svitáveckého viaduktu objevovala louže či spíš malé jezírko, na kterém vesele plavaly divoké kachny. Pak se na tom místě střídala pšenice s kukuřicí, a kachny s čápy, brodícími se ve vodě a lovícími žáby, zmizeli. Ony se vlastně ztratily i ty žáby – a čápi, kteří dodnes ve Svitávce i v Letovicích hnízdí, se obvykle potulují po polích, aby tam lovili přemnožené myši. Jedině díky tomu, že se přeorientovali na drobné hlodavce, přežili, žáby jsou totiž dnes vzácností.
Teprve před několika lety zemědělci pochopili, že pěstovat obilí na mokřadní louce, byť zmeliorované, nemá smysl. Pole opět nahradil trvalý travní porost. Jak jsou po desetiletích meliorační trubky postupně zanášeny, přestává odvodnění fungovat. K lidmi nechtěnému obnovení mokřadu s mělkým jezírkem (vídávám ho tam každé jaro, sucho nesucho) přispělo také utužení půdy vlivem přejezdů těžké zemědělské techniky, lhostejno zda při sklizni obilí či sečení trávy. A mokřad po letech objevili bahňáci, nádherní ptáci, na Boskovicku chudém na vodní plochy tak vzácní. Možná tam zalétli již předchozí roky, já si jich však všiml teprve letos v březnu, kdy jsem U Labutě skončil své poslední sčítání kání. Byl jsem zvyklý říkat káňat, ale poučil jsem se, že káně je ženského rodu a není to tedy správně. Každou zimu třikrát procházím trasu zhruba od Nýrova ke Svitávce a zaznamenávám počty dravců zemědělské krajiny. Jejich výskyt je sledován dobrovolníky z Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) již asi čtyřicet let a následně vyhodnocován. Získané údaje vypovídají nejen o populační dynamice kání, ale nepřímo také o stavu našich polí.
Když jsem došel na louku U Labutě, zahlédl jsem čejky, naše nejhojnější bahňáky. Říkám nejhojnější, přestože jejich stavy klesly kvůli intenzifikaci zemědělství od osmdesátých let minulého století téměř o polovinu! Za studií na olomoucké univerzitě jsem jednu dobu jezdíval vlakem z Boskovic přes Chornice a Prostějov do školy, ve vlaku jsem se učíval na zkoušky. Zvláště v pozdních spojích jsem na tratích kolem Chornic býval často jediným cestujícím, nikdo mne tedy nerozptyloval. Jen chvílemi jsem vzhlédl od sešitu a kochal se malebnou krajinou. Na jedné louce u trati mezi Jevíčkem a Velkými Opatovicemi mne každé jaro třepotavým letem zdravily čejky.
Pak jsem čejky dlouho neviděl, proto mne jejich přítomnost v kalužích U Labutě letos na jaře potěšila. A co víc, na vodní hladině se náhle pohnul ještě další, mnohem menší pták. Dalekohledem jsem mohl pozorovat dosud mně neznámého bahňáka, o kterém jsem posléze zjistil, že to je vodouš rudonohý. Letos na jaře jsem měl vůbec na bahňáky štěstí. Na nepatrné louži v polích kousek od Sudického dvora, zvaného též Pastvisko, jsem nedávno zahlédl kromě vodoušů rudonohých i kulíky. Říční kulíky, které jsem před lety marně hledal na štěrkových ostrovech řeky Moravy v Litovelském Pomoraví! Objevil se tam dokonce nějaký jespák, který se skoro vůbec nebál a nechal se dlouho pozorovat.
Řád bahňáci zaujímá v systému ptáků specifické místo. Všichni se vyznačují charakteristickým vzhledem s dlouhýma nohama a většinou i zobákem. Jak napovídá název, žijí převážně v okolí vod a živí se sběrem drobných bezobratlých živočichů na mělčinách. Jsou však i výjimky – někteří zástupci tohoto řádu žijí naopak na suchých místech, dokonce v pouštích.
Na čejky, vodouše, kachny, čápy, špačky a další ptáky, kteří si oblíbili mokřinu U Labutě, jsem se pak jezdil dívat celé jaro, dokud nevyschla poslední kaluž. A téměř vždy mi připravili nějaké překvapení. Čejky předváděly vzdušnou akrobacii a vodouši své křiklavě červené dlouhé nožky, doslova se blýskající v zapadajícím slunci.
Tiše doufám, že je na louce U Labutě budu vídat po mnohá další jara. Snad se nenajde nějaký technokrat, který by přišel na „skvělý“ nápad louku znovu odvodnit a „zúrodnit“. Bohužel takových lidí, které nezajímá nic jiného, než o kolik víc vydělají, je mezi námi dost. A současní technokrati se vůbec neliší od těch dřívějších, z časů, kdy jsme museli poslouchat stranu a vládu. Ba mají dnes ještě víc možností. My, kteří máme rádi čejčí „kníhání“ a jasné barvy jarních luk i lesů, si však nedáme všechnu tu krásu vzít. Rozhodně to nepůjde jen tak!
