Rozhovor s Adamem Honzírkem, prvním kontrabasistou České filharmonie a nyní laureátem Ceny města Boskovic za kulturu. Adam je z Mladkova, v Boskovicích studoval základní uměleckou školu a krátce gymnázium, z něhož odešel na konzervatoř Jana Deyla do Prahy. Jeho profesor kontrabasu v magazínu Opera plus řekl: „V osobě Adama Honzírka se sešly všechny aspekty potřebné k tomu, aby z něj byl nejlepší kontrabasista současnosti, tzn. neobyčejný talent provázený nevšední pílí podpořený velkou inteligencí.“ S Adamem jsme mluvili o jeho úspěších, ale třeba i jeho pohledu na boskovickou kulturu.

Adam Honzírek na koncertě v boskovickém zámeckém skleníkufoto: Monika Šindelková

V současnosti jsi profesionální muzikant, filharmonik a první kontrabasista právě v České filharmonii. Vždy si chtěl hrát na kontrabas ve velkém orchestru, věnovat se takovým způsobem vážné hudbě a živit se tím?

Tak to mě nejdřív vůbec nenapadlo. Ani jsem z počátku neviděl takovou možnost. Nějaké hrubé obrysy toho, co chci dělat, se začaly objevovat až za mého současného profesora Pavla Klečky, ale na začátku mé cesty jsem ani filharmonik být nechtěl.

Jak ses dostal ke kontrabasu a ke klasické hře na kontrabas?

Zpočátku jsem ani nechtěl hrát klasiku na kontrabas. Na ZUŠ v Boskovicích jsem hrál s Petrem Vymazalem různé „walking bass“ učebnice. Později za mnou na gymplu přišel profesor Nerud, který mě oslovil, jestli bych doprovodil sbor na koncertě, kde měli hrát vánoční mši. Měsíc před první zkouškou jsem se to tenkrát drtil. Neuměl jsem číst v basovém klíči a na kontrabas jsem v tu dobu hrál taky chvíli. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že bych se chtěl ubírat směrem klasické hry na kontrabas a že mě to asi baví víc než třeba jazz.

Jací učitelé a muzikanti tě na tvé cestě nejvíce ovlivnili?

Určitě právě Martin Nerud vyslal jeden z počátečních stimulů, ale jinak to byli hlavně Martin Krajíček, Petr Vymazal a v současnosti Pavel Klečka. Díky tomu, že jsem potkal právě tyto lidi, tak se to celé tak nějak vyvrbilo. Jinak z těch světově známých kontrabasistů mě oslovil zejména bývalý první kontrabasista London Symphonic Orchestra Rinat Ibragimov. On je jeden z lidí, kterým bych se chtěl přiblížit a hrát jako oni. Většina hraje na kontrabas jako na kontrabas, ale on ho používá jako plnohodnotný krásný sólový nástroj. Jinak ve filharmonii se setkávám a pracuji s lidmi světových formátů, kteří mě samozřejmě taky ovlivňují. Ať je to například náš šéfdirigent Semjon Byčkov, nebo hornista Radek Baborák a další spousty kolegů, kteří mě motivují k tomu, abych se jim vyrovnal a byl na stejné úrovni jako oni. Je inspirativní sledovat mé kolegy, třeba například při současných benefičních koncertech, které vysílá ČT Art.

Nedávno ti doběhla roční zkušební doba a od ledna jsi vedoucím kontrabasové skupiny české filharmonie. Pro mnoho klasických orchestrálních hudebníků je to vrchol kariéry. Cítíš se ty osobně na vrcholu a jde vůbec v Česku jít výš?

Já jsem vůbec netušil, že se mi podaří něčeho takového takto brzy dosáhnout, a pokud jsem si něco takového plánoval, tak určitě jsem si myslel, že to snažení potrvá delší dobu. Teď jsem na pozici prvního kontrabasisty a je to pro mě hodně nové. Spousta práce a do toho ještě spousta školy, takže se teď nesnažím nic plánovat a chci dokončit práci tam, kde zatím jsem. Pokusím se s tím vším asi nějak sžít a pak uvidím, kam mě to potáhne. Jestli budu chtít zůstat v Praze, nebo jít do zahraničí. Jinak v rámci klasické orchestrální hry v naši zemi tuhle pozici v rámci mého nástroje můžeme považovat za jakýsi vrchol. Prostě vždy se to tak říkalo, že Česká filharmonie je nejlepší český orchestr, takže už jenom tam hrát je jakýsi vrchol.

Co třeba sólové hraní? Nedá se právě to považovat za další milník v hudební kariéře?

V současnosti mi sólové hraní nepřijde relevantní a netoužím po něm, ale je pravda že se občas něco vyskytne. Třeba teď mě oslovil pražský skladatel Ondřej Štochl, který se účastní projektu, kdy každou první středu v měsíci hraje nějaké komornější těleso hudbu k siréně. On by si představoval něco se sólovým kontrabasem, ale to všechno má zatím hrubé obrysy.

Co obnáší tvá pozice prvního kontrabasisty v České filharmonii? Máte například dělené zkoušky kontrabasové skupiny?

Ano, k tomu mám pravomoc, ale ještě jsme jako skupina dělené zkoušky pod mým vedením nepotřebovali. Jinak je to samozřejmě těžké, říkat svým starším a zkušeným kolegům, jak mají co hrát. Někteří jsou ve filharmonii třeba přes čtyřicet let a na tu starou dobu přirozeně vzpomínají. Nereálnost představy, že se na můj popud bude něco měnit, když jsou třeba před důchodem, je pak z tohoto pohledu mnohem více pochopitelná. V praxi to znamená, že například smyky u nějaké skladby se budou hrát takto, protože tak to vždycky bylo, a tak to vždycky hráli.

Působíš v nějakých dalších tělesech, například komorních?

Máme takový malý soubor v rámci filharmonie. Jinak občas si nárazově zahraju v nějakém dalším malém tělese, hlavně v rámci filharmonie, ale to všechno jsou jen příležitostné akce. Je to také dané kontrabasem, který v rámci komorní hudby může hrát hlavně třeba ve smyčcových kvintetech, které nejsou tak časté.

Ty tento rok absolvuješ konzervatoř s tím, že jsi bohužel kvůli pandemii nestihl odehrát absolventský koncert, který se ti přesouvá zatím na dobu neurčitou. Budeš chtít studovat dál? Kde?

Teď si dávám rok pauzu, protože si musím vše ještě v klidu rozmyslet. Jinak vážně přemýšlím o Akademii múzických umění v Praze.

A třeba nějaké další masterclassy neplánuješ? V minulosti jsi absolvoval mnoho takových dílen, například s Ödönem Ráczem, Igorem Elisejevem nebo Volkanem Orhonem…

Momentálně nic takového neplánuji. Vždy, když jsem se něčeho takového účastnil, tak to bylo tady v Praze, takže až bude zase nějaká taková příležitost, tak možná, ale zatím to nepovažuji za důležité.

Čeho chceš teda vlastně ve svém oboru dosáhnout?

Prostě se snažím hrát hezky a být lepší, než jsem byl minule. Nic většího, nebo lepšího být asi ani nemůže.

Adam Honzírek na koncertě v boskovickém zámeckém skleníkufoto: Vladimír Friš

Nedávno jsi od města Boskovice dostal cenu za přínos pro kulturu. Jak takové věci vnímáš a myslíš si, že má smysl oceňovat takto lidi za kulturu na malém městě?

Mně to udělalo velkou radost a přijde mi, že je fajn, že se takové věci dějí.

Žiješ kvůli své práci dlouhodobě v Praze, a tak můžeš mít určitý odstup a vidět určité rezervy tady v Boskovicích. Jak si stojí kultura v Boskovicích v kontextu se zbytkem republiky a co by se tady mělo dělat jinak?

Nemůžu říct, že bych kulturní scénu v Boskovicích nějak důkladně sledoval, ale určitě cením například iniciativu boskovického symfonického orchestru. Jinak podle mého v Boskovicích hraje spoustu zajímavých kapel, o kterých bych si nedokázal představit, že by hrály na tak malém městě, a to je super. Obecně bych řekl, že v Boskovicích je mnoho lidí, kteří se zasazují o to, aby kulturní nabídka ve městě byla kvalitní, a že je to mnohem lepší než ve spoustě jiných podobně velkých měst.

A máš tedy nějaký podnět či výtku k boskovické kulturní scéně?

Tohle mi nepřísluší hodnotit.

Většinovou měrou se o kulturu ve městě zasluhuje městské kulturní středisko. Má podle tebe KZMB pořádat i komerční akce, nebo jen ty, které by nemohly bez finanční injekce vůbec vzniknout?

Myslím si, že pořádání „komerčních akcí“je obhajitelné z finančních důvodů. Takový koncert Michala Davida může zadotovat spoustu jiných koncertů, které by se třeba nemusely vyplatit. Navíc je evidentní, že spousta lidí z Boskovic chce slyšet takovou hudbu a myslím si, že služba, jako je KZMB, by měla reagovat na poptávku lidí ve městě. Takže kroky k pořádání takových koncertů chápu.

Jak tě ovlivnila boskovická Základní umělecká škola a myslíš si, že by se měl tento typ školství reformovat? Vzhledem k tomu, že reforma základního školství je teď velké téma.

ZUŠ mě ovlivnila určitě hodně. Je to jednoznačně hlavně práce učitelů a my máme v českých zuškách určitě mnoho učitelů, kteří mají co říct. I když nemůžeš očekávat, že vždy natrefíš na toho dobrého. Jako velkou výhodu bych bral dostupnost, která je pro mě dost podstatná.

Co si myslíš současné krizi boskovické zušky, která se týkala zejména ředitelky a skončila jejím odvoláním?

Já jsem v Boskovicích nebyl v době, kdy se začínala situace vyostřovat, ale já jsem před tím chodil k Martinovi Krajíčkovi, který byl úžasnej a s paní Matuškovou jsem neměl nikdy osobně žádný problém a měl jsem z ní vždy dobrý pocit. Každopádně Martina Krajíčka znám, mám ho rád a věřím, že ke krokům, které podnikl, měl pádný důvod.

Když jsme u toho školství. Chtěl bys někdy třeba učit kontrabas?

Kdyby se nějaká příležitost naskytla, tak bych do toho určitě šel. Třeba v rámci orchestrální akademie v České filharmonii jsem začal učit akademiky orchestrální party, které pak hrají s orchestrem. Jinak když mě někdo požádá o pomoc, tak to neodmítnu.

Nelituješ někdy toho, že sis zvolil právě basu?

Často je samozřejmě úporné se s tím neustále někam vláčet. Ten kontrabas je prostě obrovský a špatně přenosný. Někdy si třeba říkám, jestli by nebylo třeba jednodušší hrát na violu.

Chtěl by ses věnovat nějakému dalšímu nástroji, nebo si třeba vystudovat nějaký další hudební obor?

Na další hudební nástroj to úplně nevidím. Na konzervatoři jsem třeba povinné hodiny klavíru protrpěl jako všichni, co mají klavír ke svému oboru. Nicméně dneska mi přišel francouzský smyčec na kontrabas, tak se těším, až si s ním zahraju.

V současnosti je kultura dosti omezena kvůli pandemii. Jak ty to vnímáš a jak velký to problém pro kulturu je? Jak dlouho je taková situace udržitelná?

Asi nejvíc to zasáhne hudebníky na volné noze, kteří jsou v podstatě v současnosti bez příjmu. Mě to moc zatím nezasáhlo. Samozřejmě filharmonie ruší koncerty, nepojedeme na nějaké zájezdy, které byly naplánované, ale zatím bychom to měli s filharmonií zvládnout. Do největších problémů se jednoznačně dostali ti umělci, kteří byli na volné noze.

Myslíš si že vážná hudba je podfinancovaná, nebo si myslíš, že vydělává přesně tolik, kolik si zaslouží?

Je to těžké. Co se týká symfonických orchestrů a divadel, tak si prostě na sebe vydělat prodejem lístků nemůžou, takže určitá oblast umění se musí určitě dotovat. Například v Německu to funguje tak, že lidi, co hrají v kterémkoliv orchestru, mají solidní životní úroveň a nemusí se nějak zvlášť starat. U nás v mimopražských orchestrech z menších měst bohužel muzikanti tolik nevydělávají a často musí mít ještě nějakou další práci bokem, „normální civilní zaměstnání“.

Často je filharmonie považována za rodinné stříbro, která má přirozeně náležitý respekt. Cítíte se tak? Jaká je v současnosti nálada u vás ve filharmonii?

Já si myslím, že to tak asi je. V každém orchestru je někdo, kdo je na něj až příliš pyšnej. Každopádně se to tak říká, jsou tam výborní muzikanti a zároveň ti nejlepší z Česka. Takže asi ano.

Co si poslechneš za hudbu, když třeba řídíš? Já vím že máš rád Janáčka, ale zkus říct něco jiného.

Já neřídím.

Tak někdy jindy?

Hudbu si pouštím hlavně doma, nebo když jedu za rodiči do Mladkova. Poslechnu si většinou toho Janáčka nebo Mozarta. Toho mám strašně rád. Pak taky občas poslouchám Jana Dismase Zelenku nebo Stravinského. Také občas sáhnu po úplně moderní hudbě, kde třeba tónová výška nehraje žádnou roli. Jsou mně vlastně do určité míry velice blízké moderní experimenty 20. století jako třeba Karlheinz Stockhausen a podobně.

Co tě láká si zahrát? A chceš se věnovat jenom klasice, nebo i nějakému žánru nonartificiální hudby?

Artificiální hudba je to, co mě zajímá. Upřímně se ničemu jinému věnovat nechci. A pak toho, co bych si chtěl zahrát, je spousta. Například kvintet Pstruh od Franze Schuberta.

Ticho, nebo hudba?

Ticho.