Boskovický oddíl Vatra slaví letos 50 let od svého vzniku. Před pěti lety jsme vedli o fungování Vatry obsáhlejší rozhovor, tentokrát nám „patřičně nostalgický komentář“, jak jsme si zadání výročního textu v redakci pracovně nazvali, napsala Anna Dušilová. Zde tedy její osobní vatrácký příběh a vzpomínky.
Od malička jsem milovala knihy Jaroslava Foglara. Válela jsem se v pohodlí domova a snila o dobrodružstvích, která zažívali jeho čestní a spravedliví hoši. Záviděla jsem jim tajuplné zážitky, pevná a nezdolná přátelství a vlastně i jejich odvahu ona dobrodružství k sobě pustit.
Napětím jsem ani nedutala, když se Dva divoši Ernesta Thompsona Setona plížili lesem a lovili šípy svého jelena nebo se učili poznávat stopy a chování zvířat.
Bádavě jsem pročítala hry zapsané Milošem Zapletalem a přemýšlela, s kým bych si je mohla zahrát a terorizovala jimi své kamarádky.
Dokonce i Modrý život jsem se pokoušela dodržovat, než jsem narazila na položku ranního cvičení, které mi celý Modrý život definitivně znechutilo.
V Kunštátě, kde jsem vyrůstala, však žádný takový turistický oddíl nebyl a ostatně jsem si docela dobře uvědomovala, že na takové zážitky jsem příliš velká poseroutka. Když jsem pak nastoupila na boskovické gymnázium, zjistila jsem, že několik mých spolužaček sice nemá tak dokonale nastudovaného Foglara, přesto ale prožívají to, o čem jsem v dětství snila. Vyprávěly mi o výpravách na oddílový srub, o družinových schůzkách s dětmi a o zážitcích s oddílem spjatých. Tak jsem poznala Vatru.
Turistický oddíl Vatra Boskovice letos slaví padesát let od svého vzniku. Založen byl v roce 1970, když tehdejší režim zakázal skautské hnutí a část boskovických skautů se rozhodla raději přejít pod pionýra, než ukončit činnost úplně. Vatra tedy fungovala jako pionýrský oddíl až do revoluce. Tehdejší vedoucí už se rozhodli nevracet mezi obnovené skauty a Vatra od té doby vystřídala několik různých formálních podob, nyní funguje jako takzvaný zapsaný spolek. Hlavní myšlenka ale zůstává bez ohledu na formální podobu organizace stejná – trávit kvalitní čas s kamarády a s dětmi, vychovávat děti k pěknému vztahu k přírodě a k přátelství mezi sebou. Trošku po svém, trošku punkovým způsobem, ale určitě s radostí.
Já jsem nejdřív po Vatře jen tak nesměle pokukovala. Poslouchala veselé historky kamarádek a trochu záviděla. Pak přišla první akce s Vatrou. Kamarádky potřebovaly na jednu hru pro děti takzvané „cépéčko“. Tedy cizí postavu, někoho dětem neznámého, kdo by zahrál roli strašidla, tajemného průvodce nebo informátora. Ani už nevím jak, ocitla jsem se na baště boskovického hradu navlečená v černé kápi, na kterou jsem si šlapala, a v masce vřískotu, kvůli které se mi do neprůhledna zamlžily brýle. Usilovně jsem se snažila nezapomenout, co to mám vlastně dětem odvykládat, a nesmírně se mi ulevilo, když celá akce zdárně proběhla a já mohla domů. To jsou taky nápady, takhle v noci lítat po lese, brblala jsem si, ale něco se ve mně rozhořelo natolik, že jsem už s Vatrou zůstala. Když už jsem dobrodružství jak z Foglarových knížek neprožila jako dítě sama, nesmírně jsem si užívala to, že je mohu jiným dětem připravovat já.
Netrvalo dlouho a s jednou z kamarádek jsem začala chodit na každotýdenní schůzky s dětmi a konečně zúročila léta studia Morseovy abecedy a podobných nezbytností. Vatra mi dala to, co jsem tolik let záviděla divochům Yanovi a Samovi, Hochům od Bobří řeky a mnohým podobným. Objevila jsem dobré kamarády. Objevila jsem obrovskou radost, když se dětem líbil námi připravený program. Objevila jsem prosté štěstí pobytu v přírodě. Objevila jsem taky obrovskou zodpovědnost a hrůzu byrokracie. Poznala jsem spoustu úžasných bytostí – jen považte, málokomu se poštěstí prožít léto mezi hobity a trpaslíky, hledat vejce ptáka Ohniváka, navštívit krále Artuše i s moudrým Merlinem, skamarádit se s bahenní příšerou, procházet hradní podzemí s tamním duchem, ploužit se s mumiemi na nočním hřbitově, bojovat s mimozemskými obludami nebo na táborové latríně v noci potkat čurajícího skřeta. Ve Vatře všechno tohle bylo (a dosud je!) možné.
Dodnes je mi líto některých nevatráckých kamarádů, které jsme kvůli dětem (a naší obsesi v šílených příbězích) během divoké páteční noci přesvědčili k účasti na sobotní akci s dětmi. Nebožáky jsme pak ještě napůl spící navlékli do kostýmů a donutili hrát dětem třeba dávného pána z hradu Rychvaldu. Nebo mohu vzpomenout neznámého pána, kterého jsme si ulovili v jednom z pražských muzeí a přesvědčili ho, aby dětem kus příběhu zahrál zrovna on. Jestlipak si na nás i on vzpomíná? Jiné kamarády jsme zase přepadli s celou družinkou dětí u nich doma a nastěhovali jsme se tam na celý víkend. Jejich odvahu a obětavost dodnes obdivuji.
Dnes už děti aktivně nevedu. Tuhle úlohu už převzali mladší kamarádi, kteří činnost ve Vatře posunuli zase někam dál. Kromě tradičních dovedností lesní moudrosti se zaměřují víc na ekologii a respekt k přírodě. To je skvělé. Ráda pozoruji, kam se Vatra ubírá dál, a těší mě, že se stále najdou nadšenci, kteří svůj volný čas věnují hrám s dětmi a jejich nenápadnému vzdělávání a výchově.
Pevně doufám, že letos slavíme teprve prvních padesát let Vatry a že za dalších padesát let někdo sepíše podobně sentimentálně patetickou vzpomínku jako dnes já.
Slunce, lesů, vody více, zdraví Vatra Boskovice! Zdar! Zdar! Zdar!
