Krajiny Boskovicka: Blansek

Na jaře mne to vždycky táhne do Moravského krasu. Jeho stráně (nikoliv stinné studené žleby) jsou teplejší než podobná místa na Boskovicku. Proto tentokrát opět poruším pravidlo a zavedu vás kousek za hranice vlastního Boskovicka, na hrad Blansek. Jeho zřícenina se nachází nedaleko Punkevních jeskyní a propasti Macocha.

foto: Mapy.cz

Na ta místa proudí takřka po celý rok davy turistů. Blansek je však hůře přístupný a dá se tam dojít pouze pěšky. Návštěvníků tam proto přijde o poznání méně a je to tak dobře. Hradní ruiny leží přímo v srdci Národní přírodní rezervace Vývěry Punkvy, tedy v jedné z nejcennějších částí CHKO Moravský kras.

V Moravském krasu, nejstarší moravské chráněné krajinné oblasti (vyhlášené již r. 1956 a letos přehlášené v mírně upravených hranicích), mám tři nejoblíbenější místa. Vede mezi nimi Holštejn, o kterém jsem na Ohlasech již psal. Následují skalní stepi v Údolí Říčky na samém jihu krasu, kousek od Brna. Třetí mou zamilovanou lokalitou je právě Blansek. Svoji první návštěvu jsem tam uskutečnil s rodiči již někdy v dětství. Tenkrát jsme ještě stoupali po dnes již zrušené a neprůchodné žluté značce pěšinou přímo od vstupu do Punkevních jeskyní. Svah pod Blansekem si však dnes doslova zabrala divočina. Už asi před deseti lety (když jsem pracoval na Správě CHKO Moravský kras) mi můj tehdejší kolega – lesník – říkal, že les pod Blansekem považuje za jeden z nejkrásnějších přírodě blízkých lesů v krasu. Dnes se dá na Blansek nejsnáze přijít z druhé strany, po zelené turistické trase z Nových Dvorů. Z Pustého žlebu to jde taky, ale trochu oklikou. Mimo značené turistické cesty je pohyb v národních přírodních rezervacích zakázán a ti, kteří mají rádi přírodu, to respektují. Jsou proto totiž závažné důvody.

Zakladatelem Blanseku (dá se říci i Blanseka) byl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. O jeho kolonizačních aktivitách jsem psal zhruba před rokem v kapitolce věnované hrádku Rumberk na Letovicku. Bruno patrně nazval svůj nový hrad podle staré biskupské osady, k jejímuž jménu připojil tehdy módní koncovku -egg (-eck, německy kout). Zmíněná osada (biskupský dvorec) ležela v údolí Svitavy, někde v místech dnešního Blanska (název Blansko se vykládá od blan, vlhkých poříčních luk).

Hrad Blansek je výslovně v pramenech připomínán v roce 1275. Je však pravděpodobné, že Bruno zde podepsal již významné blanenské listiny z let 1267 a 1275. Hrad se brzy stal centrem důležitého lenního obvodu a oporou biskupské moci na Moravě. Od konce 14. století byl Blansek dáván do správy význačným šlechticům katolické strany. Kolem roku 1430 (zprávy se rozcházejí) se jej proto pokusili dobýt husité (zřejmě neúspěšně). Po husitských válkách se o něm píše již jako o pouhém „hradišti“ a podle názoru archeologů zanikl požárem. Ještě dnes však mohutná hradní zřícenina dokládá moc a finanční možnosti olomouckých biskupů.

foto: Hynek Skořepa

Od Nových Dvorů vede až téměř k hradu nádherná stará lipová alej, vysázená v první čtvrtině 19. století. Hluboko v kopci pod hradem se pak nachází jedna z význačných tzv. medvědích jeskyní Moravského krasu, nazývaná jak jinak než jeskyně Pod hradem. Takové medvědí jeskyně (v Moravském krasu k nim patří též Sloupsko-šošůvské či Výpustek) jsou významné nálezy kompletních koster jeskynních medvědů, a to včetně tzv. neonátů, kostřiček čerstvě narozených medvědích mláďat. Na konci jeskyně Pod hradem se totiž otvírá ústí menší propasti, do které malí a ještě slepí medvídci občas spadli, když se batolili kolem své mámy. Je to kruté, ale jen díky tomu zůstali zachováni pro vědu. Uhynulá mláďata totiž jinak medvědice sežere, aby bránila šíření nemocí. Profesor Rudolf Musil, nestor paleontologického výzkumu Moravského krasu, v jeskyni popsal také ohlazy na stěnách. Jak se po celá staletí či tisíciletí medvědice prodíraly úzkou chodbou jeskyně do bezpečí svého pelechu, vyleštily srstí tvrdý vápenec do hladka. Jeskyně Pod hradem pochopitelně není veřejnosti přístupná a je zajištěna uzávěrou vchodu.

Na Blanseku je snad vždycky krásně. Ve stínu lesa je tam panuje i za letních veder příjemný chládek. V srpnu tam rozkvétají divoké bramboříky. Sněhem pokryté kmeny buků svítí za temných zimních podvečerů do daleka. Nehezčí je to tam však právě na jaře. Svěží zeleň mladých bukových listů lahodí očím a na lesních světlinách kvetou konvalinky, kokoříky, hlohy, tolity a mnoho dalších rostlin.

Když zajdu na Blansek, vždy si vzpomenu na pověst, kterou zpracovala spisovatelka Helena Lisická v knize Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti v ní doprovázejí nádherné umělecké ilustrace výtvarnice Anny Grmelové. Pověst vypráví o kamenných rytířích v podzemí Blanseka. V dávných časech prý hradní pán nespravedlivě odsoudil chudého poutníka. Od těch dob byli všichni majitelé hradu prokleti a po smrti zkameněli. Ty kameny potom stále vzdychaly a naříkaly.

Krátce před husitskými válkami přišel na blanenské zboží český šlechtic Vilém Zajíc z Valdeka. Přistěhoval se na hrad se svojí ženou, paní Dorotou, a dcerou Kateřinou. Pan Vilém pobýval v královských službách často mimo domov a věrně králi sloužil, až pod pražským Vyšehradem v boji proti husitům padl. Když rakev pana Viléma uložili do hrobky, sešla paní sama do podzemí, aby se s ním rozloučila. Najednou víko z rakve odskočilo a její manžel vstal, rázným krokem odešel ke stěně a postavil se mezi ostatní kamenné rytíře. Marně na něj paní mluvila. Také on se změnil v kámen. Když se paní Dorota s pláčem ptala, jak by ho mohla vysvobodit, hlubokým hlasem jí odpověděl: „Není nám pomoci. Já, stejně jako všichni předchozí majitelé hradu, jsme byli pro křivdu odsouzeni, abychom tu na věky stáli. Jedině kdyby se našel statečný rytíř, který by sešel sem za námi do podzemí a požádal nás o ruku dcery hradního pána. Jedině tak nás lze vysvobodit.“

foto: Hynek Skořepa

Paní Dorota se zaradovala a začala hledat pro Kateřinu ženicha. Nikdo se však neodvážil sejít do sklepení ke kamenným rytířům, nikdo se neodvážil na ně promluvit. Jak léta ubíhala, její naděje byla stále menší. Pak i paní Dorota zemřela a jenom krásná Kateřina prý bloudila hradními zříceninami a hlídala klid kamenných rytířů.

Jednou jel kolem hradu potulný rytíř. Noc byla tmavá, ale když se blížil k Blanseku, zdálky uviděl, že se v jednom okně svítí. Dodal si tedy odvahy a zabušil na bránu. Přišla mu otevřít krásná panna s lucernou v ruce a hned ho zvala dál. Uvedla ho do veliké komnaty, kde byla pro něj připravena bohatá večeře. Jen tomu se rytíř divil, že ho panna po celou dobu sama obsluhovala. Když dojedl, zeptal se, jak by se jí mohl za pohostinství odvděčit.

„Mám k tobě velikou prosbu, rytíři. Dávno je tomu, co páni zdejšího hradu byli prokleti, aby se po smrti změnili v kámen. Jedině já je mohu vysvobodit. Tedy vlastně ty. Stačí, vezmeš-li si mne za ženu.“

Rytíř se poněkud zarazil. Ženu neměl, sám se toulal po světě a už mu začínalo být teskno, zmáhalo ho již trmácení světem. Dlouho se proto nerozmýšlel a panně odpověděl: „Vezmu si tě rád za ženu. Jen mi řekni, koho mám o tvoji ruku požádat?“ Panna kývla, aby šel za ní, a vedla ho dolů po schodech do sklepení, kde kolem stěn stálo několik kamenných rytířů. Panna s rytířem se před nimi uklonili a on pevným hlasem řekl: „Dal jsem této panně své rytířské slovo, že ji pojmu za ženu. Prosím vás proto všechny o její ruku.“ Jak to dořekl, počali rytíři kývat kamennými hlavami, vše kolem zmizelo, také panna se pomalu rozplynula. Rytíř ještě zaslechl její slova: „Děkuji ti za tvou odvahu, statečný rytíři. Vysvobodil jsi nás všechny ze zakletí. Ani já už dávno mezi živé nepatřím. Žij blaze, můj pane a jen v dobrém na mne vzpomínej…“

Když se rytíř vypotácel ze sklepení ven, začalo se již rozednívat. Na nádvoří polorozbořeného hradu stál jeho kůň a u sedla měl uvázanou truhlu plnou zlata a drahokamů. Rytíř vzal koně za uzdu, naposledy se rozhlédl po troskách Blanseka a vydal se zase svou cestou.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály